ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.440.2005.1
sp. zn. 33 Odo 440/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. Z., proti žalovaným 1) V. P., zemřelé dne 16. 11. 2003, a 2) Ing. R. L., o zaplacení 86.812,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 120/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2004, č. j. 25 Co 231/2003-189, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. září 2004, č. j. 25 Co 231/2003-189 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podle konečného znění žaloby domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 86.812,- Kč, kterou za ně zaplatila na dani z nemovitosti v jejich spoluvlastnictví, a dále aby jim byla uložena povinnost zaplatit Finančnímu úřadu v H. 22.136,- Kč (pokud tak již dříve neučinily) nebo jiným způsobem žalobkyni zbavit povinnosti zaplatit tuto částku uvedenému finančnímu úřadu, jenž vymáhá celkovou daň z předmětné nemovitosti pouze od ní.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 6. 3. 2003, č. j. 7 C 120/2002-91, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 86.812,- Kč a dále rozhodl, že jsou žalované povinny zaplatit částku 22.136,- Kč Finančnímu úřadu v H. nebo jiným způsobem žalobkyni tohoto dluhu vůči Finančnímu úřadu v H. zbavit. Současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 9. 2004, č. j. 25 Co 231/2003-189, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované a v tomto rozsahu řízení zastavil. Vycházel ze zjištění, že první žalovaná v průběhu odvolacího řízení zemřela, přičemž závěť nezanechala a její dědičky ze zákona dědictví odmítly. Uzavřel, že první žalovaná tak „v průběhu řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení (§7 odst. 2 věta první obč. zák. a §19 o. s. ř.) a povaha věci tu neumožňovala, aby v řízení bylo pokračováno, neboť dědictví nenabyl žádný dědic“. Dále konstatoval, že „i kdyby dědictví připadlo z titulu odúmrti státu, nemohl by stát být procesním nástupcem první žalované, protože žalobkyně v projednávané věci uplatnila nárok na zaplacení daňového nedoplatku, který uhradila právě státu za žalované. Případný závazek státu by zanikl splynutím (§584 obč. zák.)“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž nesouhlasí se zastavením řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zaplacením daně za žalované proti V. P. Připomíná, že se po žalovaných domáhala jednak toho, aby jí vydaly to, co za ně v minulosti zaplatila státu na dani z nemovitostí, a dále aby zaplatily i zbývající podíly na splatné dani. Namítá, že její pohledávka představující část daně, kterou za první žalovanou státu již zaplatila, nezanikla jen tím, že se dědici zřekli dědictví po této žalované a to proto připadlo státu. Naopak povinnost zaplatit žalobkyni částku 43.406,- Kč (alikvotní část daně, kterou žalobkyně zaplatila státu za první žalovanou) přešla na nabyvatele dědictví. Na tom nemění nic skutečnost, že tato částka byla za první žalovanou uhrazena právě státu.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (žalobkyní) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Žalobkyně podle obsahu dovolání namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávné aplikaci §107 odst. 5 o. s. ř.
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Podle §107 odst. 5 věty první o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že podle povahy věci nebylo možné v řízení proti zemřelé první žalované pokračovat, neboť „zůstala bez dědice“, a i kdyby dědictví připadlo z titulu odúmrti státu, „nemohl by stát být procesním nástupcem první žalované, protože žalobkyně vůči žalované uplatňuje nárok na zaplacení daňového nedoplatku, který za ni zaplatila právě státu“.
Závěru, že v řízení proti druhé žalované nelze pokračovat, protože dědictví po ní nenabyl žádný dědic, nelze přisvědčit. Smrt fyzické osoby je v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí universální sukcese podle §460 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“). Podle §462 ObčZ dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu. Podle §472 odst. 1 ObčZ stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic.
Protože první žalovaná nezanechala závěť a její dědičky ze zákona dědictví odmítly, nastal režim ustanovení §462 ObčZ, tedy došlo k přechodu dědictví na stát (odúmrť); státu je tak vyhrazeno právo k věcem, popřípadě jiným hodnotám, které nemají vlastníka a také odpovídá - stejně jako dědic - za dluhy zůstavitele. Odpovídá-li stát za dluhy první žalované jako dědic, může proti němu řízení o uplatněném nároku (za předpokladu vydání usnesení podle §107 odst. 1 věta třetí o. s. ř.) pokračovat, jako by mohlo v souladu s ustanovením §107 odst. 2 o. s. ř. být v řízení pokračováno proti případným závětním či zákonným dědicům první žalované, pakliže by dědictví neodmítli. Postup odvolacího soudu není správný ani s ohledem na jeho právní názor, že procesnímu nástupnictví státu po první žalované brání povaha uplatněného nároku coby „daňového nedoplatku“, který by - v případě převzetí závazku první žalované státem - zanikl podle §584 ObčZ splynutím. Především je nutno připomenout, že částku 86.812,- Kč požaduje žalobkyně po žalovaných nikoli z titulu daňového nedoplatku (jak je nárok kvalifikován odvolacím soudem), nýbrž z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovaným na úkor žalobkyně vzniklo tím, že za ně plnila, co po právu měly plnit ony. Ustanovení §584 ObčZ, na které odvolací soud odkazuje v souvislosti s výše uvedeným právním závěrem, pamatuje na situace, kdy se určitá osoba stane zároveň subjektem práva (pohledávky) i povinnosti (dluhu) z téhož závazkového vztahu. Dojde-li totiž v důsledku sukcese ke splynutí osoby žalobce a žalovaného, nelze v řízení pokračovat, neboť tomu brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který soud musí jedině řízení zastavit (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.). O takový případ (tedy případ, kdy by na obou stranách řízení měla vystupovat táž osoba proto, že podle výsledku pravomocně skončeného dědického řízení se žalovaný stal jediným dědicem majetkového nároku uplatňovaného v řízení zemřelým žalobcem (zůstavitelem) nebo naopak na žalobce přešel dluh, který měl žalovaný (zůstavitel) vůči němu samému, však v projednávané věci nejde. Aktivní procesní legitimace žalobkyně jako účastnice řízení v souladu s ustanovením §90 o. s. ř. zůstala smrtí první žalované nedotčena, pasivně procesně legitimován je stát, na který přešlo dědictví po první žalované z titulu odúmrti.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. řízení zastavil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a žalobkyní uplatněný dovolací důvod je naplněn. V řízení mělo být na straně žalované pokračováno se státem jakožto právním nástupcem původní první žalované. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu