ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.446.2004.1
sp. zn. 33 Odo 446/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. H., proti žalovanému Ing. J. B., o zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v brně pod sp. zn. 17 C 52/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2003, č. j. 7 Co 527/2001-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku půjčky, kterou žalobce žalovanému poskytl podle smlouvy ze dne 31. 12. 1995.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. srpna 2001, č. j. 17 C 52/2000-69, žalobu o zaplacení částky 220.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. září 2003, č. j. 47 Co 527/2001-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 31. 12. 1995 uzavřeli účastníci písemnou dohodu, v níž se žalovaný zavázal namísto splnění původních závazků zaplatit žalobci do 31. 12. 1999 částku 2,000.000,- Kč s 10 % úrokem. Dne 18. 4. 1997 byla mezi účastníky uzavřena ústní dohoda, podle níž se žalovaný zavázal uzavřít s Českou spořitelnou a.s., pobočkou v Kolíně, smlouvu o poskytnutí střednědobého úvěru na částku 500.000,- Kč, která bude následně poskytnuta žalobci jako splátka dluhu vzniklého na základě dohody ze dne 31. 12. 1995. Obsahem této ústní dohody dále bylo, že veškeré částky, které mají být žalovaným uhrazeny bance v souvislosti s tímto úvěrem (úročení úvěru), budou též odečteny od původního dluhu žalovaného u žalobce, tedy půjdou na vrub žalobce. Nejpozději při podpisu smlouvy o úvěru bylo zřejmé, že se jedná o částku 220.000,-Kč, tedy o 48 plateb po 15.000,-Kč. Obsah této dohody zaslal žalobce žalovanému dne 19. 4. 1997 faxem, poté smlouvu o úvěru podepsala i manželka žalovaného a úvěrem získaná částka 500.000,- Kč byla poskytnuta žalobci. Ústní dohodu účastníků ze dne 18. 4. 1997 odvolací soud hodnotil jako dohodu o změně původního závazku ze dne 31. 12. 1995 ve smyslu ustanovení §570 obč. zák. Jejím obsahem mimo jiné bylo, že náklady ve výši 220.000,- Kč, které ponese žalovaný v souvislosti s poskytnutím úvěru ve výši 500.000,- Kč, jenž měl sloužit k částečnému splnění závazku ze dne 31. 12. 1995 před dohodnutou dobou splatnosti (§559 obč. zák.), budou „odečteny“ od původního závazku a v této výši původní závazek zanikne. Z hlediska obsahového hodnotil odvolací soud dohodu ze dne 18. 4. 1997 jako jednoznačný, srozumitelný, určitý právní úkon, který byl uzavřen vážně a za okolností vylučujících nesvobodu vůle jednajících. Neshledal tak důvodnou námitku žalobce, že dohoda je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, nesrozumitelnost a nedostatek svobody jeho vůle ji uzavřít neplatná. Platnost zmíněné dohody zvažoval odvolací soud rovněž z hlediska §40 obč. zák. Konstatoval, že i když zákon v ustanovení §570 odst. 2 obč. zák. vyžaduje v případě změny závazku uzavřeného v písemné formě též písemnou formu, nedodržení této formy v případě změny závazku, kde není dána obligatorní písemná forma, má za následek pouze neplatnost relativní, k níž však soud přihlíží jedině tehdy, je-li namítnuta. Protože se žalobce relativní neplatnosti nikdy nedovolal, je nutné dohodu ze dne 18. 4. 1997 posoudit jako platnou. Důsledkem dohody ze dne 18. 4. 1997 je zánik původního závazku v žalovaném rozsahu a požadoval-li žalobce plnění právě z tohoto závazku, není jeho nárok důvodný. Odvolací soud se rovněž zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, jichž se dotýkala námitka žalobce, že dohoda ze dne 18. 4. 1997 jím byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a proto platně od této dohody odstoupil. Ani on neshledal takovou námitku opodstatněnou. Smlouva o smlouvě budoucí ze dne 12. 3. 1997, na kterou vázal žalobce otázku tísně, totiž souvisela s jeho podnikatelskou činností. Rizika vyplývající z podnikatelské činnosti jedné strany smlouvy (byť smlouvy uzavřené coby smlouvy nesouvisející s podnikatelskou činností podle občanského zákoníku), nemohou být i s ohledem na ustanovení §267 odst. 2 obch. zák. důvodem tísně ve smyslu §49 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje především v tom, že vzal za prokázané, že účastníci dne 18. 4. 1997 uzavřeli dohodu, jíž byla změněna písemně uzavřená smlouva ze dne 31. 12. 1995. Je přesvědčen, že prokázal své tvrzení, že obsahem ústní dohody ze dne 18. 4. 1997 bylo pouze ujednání účastníků o tom, že následně bude uzavřena písemná smlouva, která definitivně vymezí jejich vzájemná práva a povinnosti. Tomu totiž nasvědčuje sled událostí, faktické počiny účastníků řízení i výpověď samotného žalovaného. Dále pak vytýká odvolacímu soudu, že „nepřihlédl k podání žalobce doručenému soudu prvního stupně dne 12. 6. 2001“ a vycházel tak ze zjištění, že žalobce se relativní neplatnosti dohody ze dne 18. 4. 1997 pro nedostatek formy nedovolal. Pochybení odvolacího soudu spatřuje konečně i v tom, že „prováděl dokazování (výslech účastníků řízení) a na základě takto nově zjištěných skutkových okolností dospěl k novým právním závěrům, čímž fakticky suploval činnost soudu prvního stupně“ a porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu ohledně existence dohody účastníků ze dne 18. 4. 1995, resp. jejího obsahu, a ohledně dovolání se relativní neplatnosti této dohody žalobcem pro nedostatek formy (tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel), a vytýká vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalobce neobsahuje. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil provedené důkazy (výpovědi účastníků řízení a fax z 19. 4. 1997) a dovodil z nich chybný skutkový závěr, že účastníci dne 18. 4. 1997 uzavřeli dohodu, jejímž obsahem byla změna původního závazku žalovaného vyplývajícího z dohody ze dne 31. 12. 1995, uplatnil tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Zpochybněním tohoto závěru není napadáno právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost jeho skutkového zjištění; o skutkové námitky jde totiž i tam, kde z provedených důkazů, jsou dovozována zjištění, co je obsahem vůle jednajícího subjektu. Jestliže žalobce učinil jiný právní závěr než odvolací soud, není to zapříčiněno mylnou aplikací právních předpisů odvolacím soudem na zjištěný skutkový stav věci, ale odlišným skutkovým závěrem, vybudovaným na základě jiného hodnocení důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobce tvrdil a podle vlastního názoru i prokázal, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu