ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.457.2004.1
sp. zn. 33 Odo 457/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. M. W., proti žalovanému K. F., o zaplacení částky 1,440.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 364/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2003, č. j. 12 Co 346/2002-57, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2003, č. j. 12 Co 346/2002-57, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. ledna 2002, č. j. 4 C 364/2001-30, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1,320.000,- Kč, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2003, č.j. 12 Co 346/2002-57, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. ledna 2002, č. j. 4 C 364/2001-30, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j. 4 C 364/2001-30, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 120.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 1,320.000,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy o půjčce převzal 12. 1. 1999 od žalobce částku 290.000,- Kč, kterou se zavázal vrátit do 12. 4. 1999. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný na splátkách půjčky postupně zaplatil 170.000,- Kč, a to 21. 7. 1999 částku 80.000,- Kč, 22. 7. 1999 částku 60.000,- Kč, 19. 8. 1999 částku 20.000,- Kč a 25. 4. 2000 částku 10.000,- Kč. Žalobce však popíral tvrzení žalovaného, že 12. 8. 1999 bylo zaplaceno ještě 200.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo toto jeho tvrzení prokázat, a to přesto, že na listině z 12. 1. 1999, obsahující uznání dluhu žalovaného, je tato částka jako zaplacená uvedena. Žalobcův podpis na listině, na který žalovaný v rámci své obrany poukázal, je totiž umístěn nad touto částkou. Pokud pak žalovaný dokládá, že si od firmy K. S., s. r. o. se sídlem v T. půjčil dne 11. srpna 1999 částku 200.000,- Kč, je sice předloženými listinami prokázáno, že žalovaný uvedenou částku obdržel, ale nikoli též to, že byla vyplacena žalobci. Soud prvního stupně posoudil věc podle §657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci zbytek půjčené částky ve výši 120.000,-Kč. Kromě toho je žalovaný povinen zaplatit i smluvní pokutu, kterou si účastníci sjednali 12. 1. 1999 podle §544 ObčZ ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení a která do 31. 1. 2001 činí 1,320.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 12 Co 346/2002-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 1,440.000,- Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). I on vzal za prokázané, že si žalovaný od žalobce půjčil částku 290.000,- Kč, a zdůraznil, že pokud žalovaný namítl, že mu ve skutečnosti bylo předáno jen 200.000,- Kč a 90.000,- Kč představoval smluvený úrok za tři měsíce, bylo vzhledem k uznání dluhu (§558 ObčZ) na něm, aby v tomto směru předložil důkaz. To ale žalovaný neučinil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že záznamy o vrácených částkách na předloženém uznání dluhu prokazují, že dne 12. srpna 1999 zaplatil žalovaný žalobci 200.000,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu neodpovídá skutečnosti závěr soudu prvního stupně, že podpis žalobce potvrzující převzetí částek se nachází nad údajem o částce 200.000,- Kč, neboť tento podpis je ve vztahu k záznamům o provedených úhradách umístěn ve středu, tedy „nejvíce na úrovni prostředně uvedené částky“, a zasahuje i do linie prvního i posledního ze tří záznamů o platbách. Pokud pak žalovaný předkládá důkazy o tom, že uzavřel smlouvu o půjčce s firmou K. S., s. r. o., ohledně částky 200.000,- Kč, bylo na žalobci, aby tyto důkazy věrohodným způsobem zpochybnil. Odvolací soud připustil, že určité pochybnosti vyvolává blíže neobjasněná otázka, proč žalovaný zaplatil žalobci částku přesahující skutečně půjčené finanční prostředky, ale konstatoval, že vzhledem k ostatním důkazům nelze žalobě pouze na základě těchto pochybností vyhovět. Pokud jde o smluvní pokutu, uvedl odvolací soud, že ji lze platně sjednat toliko na základě dvoustranného právního úkonu, a to v písemné formě (§544 ObčZ). V daném případě je ovšem závazek žalovaného zaplatit smluvní pokutu obsažen v jeho jednostranném právním úkonu (uznání dluhu), který je podepsán pouze jím. Žalobce ani netvrdí, že by jeho podpis týkající se ujednání o smluvní pokutě byl na jiné listině, která by jako akceptace návrhu na uzavření dohody byla žalovanému doručena, a tak nelze hovořit o platně uzavřené dohodě. Proto ani požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty není důvodný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž především zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že mu žalovaný kromě nesporných částek v celkové výši 170.000, Kč zaplatil dalších 200.000,- Kč. Poukázal na to, že kdyby mu žalovaný 12. 8. 1999 skutečně předal částku 200.000,- Kč, bylo by zcela nelogické, aby mu 19. 8. 1999 posílal další splátku ve výši 20.000,- Kč, neboť by již bylo na půjčku zaplaceno více, než bylo z jejího titulu poskytnuto. Odvolací soud se nevypořádal ani s tím, že pro účetnictví žalobce bylo naprosto nemyslitelné, aby přijal takto vysokou částku, aniž by o tom vystavil řádný doklad. Žalobce dále namítl, že jediným společníkem a jednatelem firmy K. S., s. r. o., je žalovaný, a tak se předložené doklady o půjčce 200.000,- Kč od této společnosti jeví jako tendenční a účelové. Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem, že nebyla platně sjednána smluvní pokuta, když podle jeho názoru byla dodržena písemná forma tohoto závazkového vztahu a to, že žalobce závazek žalovaného akceptoval, se logicky předpokládá. Tím, že povinný závazek převzal a listinu podepsal, byly zákonem vyžadované náležitosti splněny. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, když setrval na tvrzení, že si od něho půjčil jen 200.000,- Kč, zatímco zbývajících 90.000,- Kč představuje úrok, který si žalobce vymínil ve výši 30.000,- Kč měsíčně. Právě v souvislosti s přijetím sporné částky 200.000,- Kč začal žalobce hovořit o tom, že je žalovaný v prodlení již čtyři měsíce a že bude z tohoto důvodu požadovat dalších 30.000,- Kč za čtvrtý měsíc. Proto je také na předloženém uznání dluhu uveden výpočet, podle kterého by celková částka zaplacená žalobci měla činit 410.000,- Kč. Na tomto podkladě zaplatil žalovaný 19. 8. 1999 další splátku 20.000,- Kč. Jelikož však poté žalobce prohlásil, že bude požadovat i sjednanou smluvní pokutu, došlo mezi účastníky k neshodě a žalovaný přestal úrok platit. Pokud jde o smluvní pokutu, ztotožnil se žalovaný se závěrem odvolacího soudu, že nebyla platně sjednána, neboť chybí písemná akceptace ze strany žalobce. Kromě toho způsobuje neplatnost jeho závazku platit smluvní pokutu i neurčitost způsobu, jakým byla stanovena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesouhlas žalobce se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §544 odst. 1 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2 téhož ustanovení). Z textu citovaných ustanovení se zcela jednoznačně podává, že smluvní pokuta musí být sjednána, t. j. založena dvoustranným právním úkonem (smlouvou), pro niž je navíc zákonem předepsána písemná forma. Podle §46 odst. 2 ObčZ pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí; projevy účastníků (s výjimkou smluv o převodu nemovitosti) nemusí být na jedné listině. Podle §40 odst. 3 ObčZ je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou. Jestliže tedy v daném případě je závazek žalovaného zaplatit smluvní pokutu obsažen jen v jeho jednostranném právním úkonu (uznání dluhu) a žalobce nikterak nepopírá, že z jeho strany žádný písemný projev vůle směřující k přijetí tohoto závazku žalovaného, který by bylo možno považovat za platný ve smyslu §40 odst 3 ObčZ, učiněn nebyl, je závěr odvolacího soudu, že nedošlo k platnému ujednání o smluvní pokutě, správným výkladem správně aplikovaného právního předpisu. Otázka určitosti ujednání o způsobu určení smluvní pokuty už je pak pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě bez významu. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy naplněn není.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mimo jiné tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil. Obecně platí zásada, že je nepřípustné, aby odvolací soud, pokud se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Jelikož však o nové hodnocení důkazu ve vlastním smyslu jde tam, kde má odvolací soud jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku, jsou možnosti odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně určovány povahou důkazního prostředku a zákonem předepsaným způsobem provedení důkazu. Proto jde-li o listinné důkazy nebo například o výpovědi účastníků či svědků, jež byly učiněny v prvním stupni před dožádaným soudem (kde je podle §129 odst. 1 OSŘ předepsaným způsobem provedení těchto důkazů jejich přečtení při jednání), může odvolací soud tyto důkazy jinak hodnotit a dojít k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Z výpovědi účastníka řízení nebo svědka však odvolací soud nesmí vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně, pokud tento důkaz sám neopakoval. Je tomu tak především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které mají vliv na posouzení věrohodnosti výpovědí, ale nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. blíže např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně vybudoval své rozhodnutí na skutkovém závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že žalobci – kromě nesporné částky v celkové výši 170.000,- Kč – vrátil dne 12. srpna 1999 ještě dalších 200.000,- Kč. Tento závěr byl přijat především na základě listinných důkazů, které jsou v rozsudku přímo zmíněny, ale – i když to z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně výslovně nevyplývá –zahrnuje v sobě i hodnocení výpovědi žalovaného (v níž žalovaný mimo jiné uváděl, že tuto částku žalobci předal) jako nevěrohodné. Jestliže tedy za této situace odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by tuto výpověď zopakoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a naplnil tím dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Další námitky žalobce týkající se správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu s touto procesní vadou úzce souvisí a je proto předčasné se jimi zabývat.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítl dovolání žalobce, pokud směřovalo proti výroku přezkoumávaného rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1,320.000,- Kč zamítá; ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení nedoplatku půjčky ve výši 120.000,- Kč, a v akcesorickém výroku o nákladech řízení pak tento rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věty prvé OSŘ bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. května 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu