ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.470.2004.1
sp. zn. 33 Odo 470/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně městské části P. 8, proti žalovaným 1) V. H., 2) D. M., a 3) P. M., o zaplacení částky 41.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 325/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2003, č. j. 35 Co 194/2003-156, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2003, č. j. 35 Co 194/2003-156, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 13 C 325/99-144, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 18. 10. 1999 domáhala, aby jí první žalovaná zaplatila částku 68.085,- Kč s 26 % úrokem z prodlení ročně blíže specifikovaným (v tom případě navrhovala zamítnutí žaloby proti zbývajícím žalovaným), popřípadě aby uvedená částka s příslušenstvím byla uložena k zaplacení společně a nerozdílně druhé a třetímu žalovaným (a aby žaloba byla ve vztahu k první žalované zamítnuta) - a to tehdy, dojde-li soud k závěru, že bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobkyně domáhá, získali tito žalovaní. Žalobní požadavek odůvodnila tvrzením, že je vlastníkem domu, v němž užívala byt V. K., která zemřela. Nabyvatelkou předluženého dědictví se stala první žalovaná, která však byt nevyklidila. Druhá žalovaná a třetí žalovaný k bytu uplatňovali právo přechodu nájmu, rozhodnutím soudu jim však byla uložena povinnost byt vyklidit. V důsledku toho, že žalovaní byt nevyklidili a nepředali, vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši ušlého nájemného a záloh spojených s užíváním bytu za období od května 1997 do května 1999.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté, co usnesením ze dne 22. 5. 2000 řízení ohledně částky 8.981,- Kč v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil, rozsudkem ze dne 11. 9. 2000, č. j. 13 C 325/99-64, žalobu ve vztahu k první žalované zcela zamítl, druhé a třetímu žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 17.111,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 3. 12. 1999 do zaplacení, žalobu ve vztahu k nim v rozsahu 41.993 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dovodil, že na rozdíl od první žalované, která nemá odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyni tím, že neměla po smrti nájemkyně byt k dispozici a nebylo z něho placeno nájemné a zálohy služeb, druhá a třetí žalovaní odpovídají za škodu takto vzniklou tím, že vyměnili u bytu zámky a znemožnili tak jeho odevzdání pronajímateli. Z uvedeného titulu má žalobkyně vůči nim právo na zaplacení částky 29.935,- Kč (za období od května 1998 do června 1999). Protože žalovaní úspěšně namítli započtení částky 12.824,- Kč uhrazené žalobkyni na nájemném a zálohách služeb, bylo žalobě vyhověno do částky 17.111,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2001, č. j. 23 Co 519/2000-80, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že uplatněný nárok je třeba posuzovat jako bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť zde nejsou naplněny odpovědnostní předpoklady žalovaných předpokládané §420 obč. zák.
Usnesením ze dne 22. 6. 2001, č. j. 13 C 325/99-98, soud prvního stupně v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně 26 % úroku z prodlení z částky 8.981,- Kč. Žalobkyně k výzvě soudu podáním ze dne 17. 7. 2001 „upravila“ žalobní petit tak, že navrhuje uložit povinnost zaplatit částku 41.993,- Kč první žalované (a ve vztahu ke zbylým žalovaným žalobu zamítnout) nebo v případě, že bude prokázáno bezdůvodné obohacení druhé žalované a třetímu žalovanému, uložit platební povinnost jim (a ve vztahu k první žalované žalobu zamítnout). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č. j. 13 C 325/99-112, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.166,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 2. 12. 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení částky 38.827,- Kč s 26 % úrokem z prodlení ročně z jednotlivě požadovaných částek od 1. 8. 1997 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 3.166,- Kč od 2. 12. 1997 do zaplacení ve vztahu k první žalované zamítl, žalobu o zaplacení částky 41.993,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k druhé žalované a třetímu žalovanému zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že první žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení za měsíce červenec a srpen 1997 v částce 3.166,- Kč a že druhé žalované a třetímu žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně v měsících lednu 1998 až květnu 1999 v celkové částce 33.648,- Kč. Zároveň však dospěl k závěru, že žalovaní důvodně uplatnili námitku započtení částky 24.840,- Kč a v tomto rozsahu tak zanikla pohledávka žalobkyně uplatněná žalobou; pokud jde o zbývající částku 8.808,- Kč a příslušenství částky 24.840,- Kč, byla již pravomocně přisouzena předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 9. 2000, č. j. 13 C 325/99-64, jehož vyhovující výrok ohledně částky 17.111,- Kč nabyl právní moci.
K odvolání žalobkyně a první žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 24. 5. 2002, č. j. 35 Co 115/2002-133, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že petit žaloby trpí nedostatkem, který brání pokračovat v řízení a spočívá v tom, že žalobkyně nepřípustně ponechává na soudu, aby řešil, co má jednoznačně tvrdit a prokázat sama. Rovněž konstatoval, že ani výše požadované částky není dostatečně určitě vymezena, neboť ještě po smrti nájemkyně bytu docházely žalobkyni platby nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu, a žalobkyně neozřejmila, na kterou část dluhu provedla započtení. Soudu prvního stupně uložil dále postupovat podle §43 o. s. ř.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 7. 2002, č. j. 13 C 325/99-136, vyzval žalobkyni, aby ve stanovené lhůtě doplnila žalobu tak, aby bylo patrné, komu ze žalovaných a v jakém rozsahu vzniklo bezdůvodné obohacení, jakým způsobem naložila s platbami uhrazenými žalovanými, a aby označila důkazy, jichž se dovolává. Současně ji poučil, že žaloba bude podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuta, nedoplní-li v určené lhůtě své podání a listinné důkazy. Žalobkyně doplnila žalobu podáním ze dne 12. 8. 2002, v němž uvedla, že první žalovaná jako jediná dědička po zemřelé nájemkyni nesplnila povinnost vyklidit předmětný byt, do něhož měla přístup do září 1997, kdy zbylí dva žalovaní vyměnili u bytu zámek. Vzniklo jí tak bezdůvodné obohacení limitované výší nájemného, které by bylo možno sjednat s novým nájemcem, a to za měsíce květen a červen po 2.175,- Kč měsíčně, za měsíce červenec až září po 3.415,- Kč měsíčně. Ve vztahu k druhé žalované a třetímu žalovanému uvedla, že výměnou zámku u předmětného bytu v září 1997 si umožnili jeho výlučné užívání a předali ho až 20. 5. 1999. Tito žalovaní uhradili žalobkyni celkem 21.425,- Kč, které byly započteny na měsíce září 1997 až prosinec 1997 ve výši 3.415,- Kč za každý měsíc, měsíce leden a únor 1998 ve výši 3.403,- Kč za každý měsíc a část měsíce března 1998 ve výši 959,- Kč. Žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši limitovaného nájemného za měsíce březen 1998 ve výši 2.444,- Kč, duben až červen 1998 ve výši 3.403,- Kč měsíčně, červenec 1998 až květen 1999 ve výši 4.536,- Kč měsíčně. S poukazem na dřívější částečné zpětvzetí žaloby a na pravomocné přiznání částky upřesnila žalobní petit tak, že po první žalované požaduje zaplatit částku 5.536,- Kč s 26 % úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 1997 do zaplacení z částky 2.121,-Kč, od 1. 9. 1997 do zaplacení z částky 3.415,- Kč a po druhé žalované a třetím žalovaném požaduje zaplatit společně a nerozdílně částku 36.457,- Kč s 26 % úrokem z prodlení ročně (za období a z částek dále specifikovaných).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 11. 2002, č. j. 13 C 325/1999-144, návrh žalobkyně na zahájení řízení ze dne 10. listopadu 1999 ve znění pozdějších změn a úprav odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že se žalobkyni přes poučení soudem nepodařilo odstranit vady podání tak, aby bylo možné ve věci jednat a rozhodnout, neboť dosud neformulovala jednoznačně, určitě a srozumitelně žalobní petit tak, aby mohl být podkladem pro dokazování a rozhodnutí soudu, a ke skutkovým tvrzením nepředložila ani neoznačila důkazy, aby skutková tvrzení vyústila obsahově a logicky v obsah žalobního návrhu. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy osvědčující její tvrzení o způsobu započtení plateb, takže žalovaná částka nemá oporu ve skutkovém ději.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 28. 7. 2003, č. j. 35 Co 194/2003-156, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o odmítnutí návrhu na zahájení řízení a o nákladech řízení mezi žalobkyní a první žalovanou potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhou a třetím žalovanými jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, jelikož žalobkyně odstranila pouze nedostatek žaloby spočívající v tom, že ponechávala na úvaze soudu, aby řešil to, co má jednoznačně tvrdit a prokázat sama; v ostatním i nadále žaloba trpí nedostatky, které brání pokračování v řízení. Podle skutkových tvrzení žalobkyně vzniklo první žalované bezdůvodné obohacení za období květen 1997 až srpen 1997 ve výši 11.180,- Kč a zbylým dvěma žalovaným za období od března 1998 až května 1999 ve výši 62.549,- Kč, celkem tedy 73.729,- Kč. Po odečtení částky 8.981,- Kč, která byla vzata žalobkyní zpět, a částky 17.111,- Kč (pravomocně již přiznané prvním rozsudkem soudu prvního stupně), činí žalobkyní vyčíslené bezdůvodné obohacení částku 47.637,- Kč. Podle žalobního petitu ovšem žalobkyně požaduje po žalovaných celkem částku 41.993,- Kč, aniž by rozdíl mezi těmito částkami ozřejmila. Podle odvolacího soudu tak žalobní petit nemá oporu ve skutkových tvrzeních žalobkyně a není ani zřejmé, za jaké období mělo bezdůvodné obohacení na straně žalovaných vzniknout, v důsledku čehož nelze zjistit případné prodlení žalovaných se zaplacením dlužné částky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §239 odst. 3 o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím napadla správnost závěru odvolacího soudu, že žaloba dosud trpí nedostatky, které brání pokračování v řízení, a pro které je třeba žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř odmítnout. Je přesvědčena, že i přes vytýkané vady žaloby bylo možno v řízení pokračovat a že podáním ze dne 12. 8. 2002 namítané vady odstranila při současném zohlednění dosavadních výsledků řízení (provedení zápočtu plateb uskutečněných druhou a třetím žalovanými, pravomocné přiznání částky 17.111,- Kč s příslušenstvím a částečné zpětvzetí žaloby). Pokud se soudům jevila skutková tvrzení nedostatečná, měla být žaloba zamítnuta a nikoli odmítnuta. S poukazem na to, že v průběhu čtyř let soud prvního stupně dvěma rozsudky věcně rozhodl, přičemž žalobě bylo částečně pravomocně vyhověno, navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili s postupem soudu prvního stupně, jakož i závěrem odvolacího soudu o nutnosti žalobu odmítnout.
S ohledem na den vydání napadeného usnesení Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žaloba je podáním, kterým se zahajuje řízení před soudem. Podle §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. žaloba musí kromě obecných náležitostí podání uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí být z ní patrno, čeho se žalobce domáhá.
Podle §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Rozhodujícími skutečnostmi jsou ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. takové údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva (tj. nesplní povinnost tvrzení všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci), nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), je splněn, je-li přesně a jednoznačně označena povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Jde-li o peněžité plnění, musí být patrno, jakou částku má žalovaný žalobci zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány; žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej (s výjimkou případů uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř.) překročit. Pokud žalobce nemůže svůj peněžitý nárok vyčíslit přesně, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny předepsané náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
V projednávané věci byla žaloba odmítnuta pro vadu žalobního petitu, který nemá oporu ve skutkových tvrzeních žalobkyně, a pro neúplnost skutkových tvrzení, z nichž není zřejmé, za jaké období mělo bezdůvodné obohacení na straně žalovaných vzniknout, ani počátek jeho vzniku.
Názor soudů obou stupňů, že žalobkyně přes kvalifikovanou výzvu soudu prvního stupně vady žaloby neodstranila, není správný. Na usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 7. 2002, č. j. 13 C 325/99-136, reagovala podáním ze dne 12. 8. 2002, z něhož jednoznačně vyplývá, že po žalovaných požaduje plnění z bezdůvodného obohacení za období od května 1997 do května 1999, jehož výše je limitována výší nájemného, které by žalobkyně mohla sjednat s novým nájemcem (a kterou za jednotlivé měsíce vyčísluje). Dále popisuje, v důsledku jakých skutkových okolností získala bezdůvodné obohacení první žalovaná (jako jediná nabyvatelka dědictví po původní nájemkyni bytu nesplnila povinnost byt vyklidit a žalobkyni předat) a zbylí dva žalovaní (výměnou zámků u předmětného bytu v září 1997 měli možnost výlučně byt užívat a žalobkyni ho odevzdali až v květnu 1999), a jednoznačně určitě požaduje po první žalované z uvedeného titulu zaplatit za období od května 1997 do srpna 1997 částku 5.536,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a po dalších dvou žalovaných za část měsíce března 1998 a dále za měsíce duben 1998 až květen 1999 částku 36.457,- Kč rovněž se specifikovaným příslušenstvím, když částku 21.425,- Kč zaplacenou jí těmito žalovanými započetla žalobkyně na platby za období září 1997 až část měsíce března 1998 a zohlednila, že žaloba byla částečně vzata zpět a bylo již částečně vyhověno. Z uvedeného tak vyplývá, že žaloba poté, co ji žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně doplnila podáním ze dne 12. 8. 2002, netrpěla takovými nedostatky, pro které by nebylo možno pokračovat v řízení. S odvolacím soudem lze sice souhlasit v tom, že žalobkyně neuvedla v žalobě a podáních, jimiž sledovala doplnění žaloby, tvrzení o všech skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci (tedy že nesplnila beze zbytku svou povinnost tvrzení) a že při vyčíslení svého nároku v žalobním petitu zřejmě nevycházela z jí uváděných částek limitovaného nájemného za jednotlivé měsíce, to však nepředstavuje vadu žaloby spočívající v tom, že mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor, která brání věcnému projednání žaloby a pokračování v řízení. Nedostatek dalších upřesnění nebránil pokračování v řízení, neboť i bez toho bylo zřejmé, na základě čeho žalobkyně nárok uplatňuje (tj. jaký skutek má být předmětem řízení). Neuvedení dalších potřebných tvrzení, by mohlo být případně důvodem k zamítnutí žaloby zcela nebo zčásti, nikoli však k odmítnutí žaloby podle §43 o. s. ř. Odvolací soud tak pochybil, pokud spojoval s neuvedením všech potřebných skutečností právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Lze tedy uzavřít, že důvod k odmítnutí žaloby dán nebyl a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s. ř. tak byl uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, §243b odst. 3 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. října 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu