ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.508.2005.1
sp. zn. 33 Odo 508/2005-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně A. S., proti žalovanému nezletilému R. P., o zaplacení částky 21.804,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 1021/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2004, č. j. 37 Co 48/2003 42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2.015,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21.804,40 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že podle smlouvy, kterou uzavřela dne 1. 10. 1990 se svým synem Ing. J. P. (právním předchůdcem žalovaného), jí svědčí právo odpovídající věcnému břemeni bezúplatného bydlení v domě, který právnímu předchůdci žalovaného darovala. Žalovaný jako osoba povinná z věcného břemene musí podle zmíněné smlouvy zajistit řádný chod výkonu jejího práva, tedy bezplatnost využívání předmětu věcného břemene, tzn. i hradit náklady spojené s odběrem médií a odvozem domovního odpadu. Přestože žalobkyně vyzvala zákonnou zástupkyni žalovaného, aby tyto náklady uhradila, nestalo se tak, a proto je musela v celkové částce 21.804,40 Kč v letech 2000 a 2001 zaplatit sama. Částka 21.804,40 Kč odpovídá zálohovým platbám a konečným vyúčtováním za spotřebu elektřiny, plynu, vody, za odvoz komunálního odpadu, telefonní a televizní poplatky.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 23. října 2002, č. j. 6 C 1021/2001-25, zamítl žalobu o zaplacení částky 21.804,40 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 4. 12. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. října 2004, č. j. 37 Co 48/2003-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu čp. 66 ve V., který žalobkyně v minulosti darovala jeho právnímu předchůdci. Spolu s darovací smlouvou, kterou žalobkyně a právní předchůdce žalovaného uzavřeli dne 1. 10. 1990, byla uzavřena i smlouva o bezplatném zřízení věcného břemene doživotního bydlení žalobkyně v darovaném domě, jež „vázne k tíži každého dalšího případného nabyvatele domu“. Ve smlouvě nebylo smluvními stranami sjednáno, že žalobkyně bude byt sestávající z 1 pokoje v přední části domu spolu s vyjmenovanými částmi domu a ostatních nemovitostí užívat bezplatně, případně že vlastník těchto nemovitostí bude sám hradit náklady jejího bydlení. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že byť ke zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni bytu ve prospěch žalobkyně došlo bezúplatně, z ujednání smluvních stran již nelze dovodit právo žalobkyně byt v domě čp. 66 ve V. užívat (a části tohoto domu spolu s pozemky spoluužívat) bezplatně, resp. povinnost vlastníka těchto nemovitostí hradit náklady spojené s užíváním nemovitostí žalobkyní. Pokud obdarovaný Ing. J. S. po dobu svého života tyto náklady hradil, mohlo jít o jeho osobní závazek, nikoli o věcné právo zavazující i jeho právní nástupce. Odvolací soud se rovněž zabýval – z hlediska přípustnosti jejich uplatnění - tvrzeními žalobkyně uplatněnými až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a při jednání odvolacího soudu, že plněním ze smluv uzavřených právním předchůdcem žalovaného s dodavateli energií plnila žalobkyně za žalovaného, jemuž tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně se veškerá skutková tvrzení žalobkyně, o něž opírala svůj nárok, vztahovala k jejímu právu vyplývajícímu ze smlouvy uzavřené dne 1. 10. 1990 formou notářského zápisu. Tvrzení o bezdůvodném obohacení žalovaného je tudíž třeba považovat za novou skutečnost, jejíž uplatnění není v odvolacím řízení přípustné, neboť i když objektivně mohla vyjít najevo v řízení před soudem prvního stupně, byla podstatným způsobem dolíčena až v odvolacím řízení a dotýká se skutkového základu věci. V takovém případě by mohla být přípustná, pouze pokud by se promítla do odvolacího důvodu podle §205a odst. 2 písm. c/ a e/ o. s. ř., což se však nestalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že na daný případ mělo být aplikováno ustanovení §454 občanského zákoníku, neboť „není-li jiné dohody, je povinen vůči třetím subjektům hradit náklady spojené s nemovitostí její vlastník“. Jestliže tak za něj učinil někdo jiný, vznikla vlastníku povinnost vydat této osobě poskytnuté plnění. Existence věcného břemene, resp. jeho obsah, pak v daném případě má význam pouze v tom, že vysvětluje, proč žalobkyně náklady spojené s nemovitostí žalovaného hradila. Je tudíž na žalovaném, aby u soudu řádně uplatnil obranu proti žalobkyní uplatněnému nároku, kterou by opíral o tvrzení, že má vůči žalobkyni nárok z titulu povinnosti nést přiměřené náklady na zachování a opravy nemovitosti. Tato obrana nebyla ze strany žalovaného uplatněna a soud tuto procesní nečinnost nemůže nahradit aplikací ustanovení §151n občanského zákoníku. Dále žalobkyně namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje odůvodnění, z jakého titulu tento soud považuje náklady hrazené žalobkyní za přiměřené a stanovené podle míry spoluužívání nemovitostí. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že „neužívá celou nemovitost, pouze její část“. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný namítá, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro podání dovolání, neboť soudy obou stupňů rozhodly na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a nepochybily ani při právním posouzení dané věci. Nadále zastává názor, že ve prospěch žalobkyně bylo zřízeno bezúplatně právo věcného břemene bytu, z obsahu tohoto práva však nelze dovodit povinnost žalovaného jako vlastníka nemovitostí hradit životní náklady žalobkyně.
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je tak pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je pak povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Dovolacímu přezkumu nemůže být – logicky vzato - podrobena právní otázka, která nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu řešena. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobkyně v rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nezpochybňuje správnost právního závěru dovozujího, že její právo na bezúplatné bydlení v domě žalovaného ze smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 1.10. 1990 nevyplývá, na němž odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) své rozhodnutí založil. Pochybení shledává v tom, že „na daný případ nebylo aplikováno ustanovení §454 občanského zákoníku“, přestože žalovanému na její úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen jí vydat. Lze však přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně jak v žalobě, tak i v řízení před soudem prvního stupně veškerá skutková tvrzení, o něž opírala svůj nárok na zaplacení částky 21.804,40 Kč, vztahovala výlučně k právu vyplývajícímu ze smlouvy ze dne 1. 10. 1990. Vedena přesvědčením, že zmíněná smlouva ji zajišťuje právo na bezplatné užívání nemovitostí, a to včetně dodávky všech médií nutných k užívání bytu, resp. k provozu nemovitostí (tzn. elektřiny, plynu, vody, telefonu apod.), namítala, že žalovaný ji shora uvedenou částku dluží, neboť závazek korespondující s tímto jejím právem ze smlouvy neplní. V intencích takto vylíčených rozhodujících skutečností (údajů, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout) také soud prvního stupně rozhodl a odvolací soud správnost jeho rozhodnutí na základě odvolání podaného žalobkyní přezkoumal. Proti závěru, k němuž odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti tomto směru dospěl a na němž své potvrzující rozhodnutí také založil, ostatně žalobkyně – jak již bylo shora uvedeno - v dovolání nebrojí.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně ozřejmil, proč se nemohl - v rámci projednání věci v systému neúplné apelace - zabývat v odvolání nově uplatněným tvrzením žalobkyně o bezdůvodném obohacení žalovaného. Závěr odvolacího soudu, že tvrzení obsažené teprve v odvolání žalobkyně, že plnila za žalovaného, co po právu měl plnit sám, je nutné považovat za novou skutečnost, jejíž uplatnění v odvolacím řízení není v posuzovaném případě přípustné, v dovolání rovněž zpochybněn nebyl.
Jestliže tedy žalobkyně v dovolání nezpochybnila správnost ani jednoho ze závěrů, na nichž je potvrzující rozsudek odvolacího soudu založen, nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být po právní stránce zásadně významné. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.940,- Kč (§2 odst. 1, §3, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnosti, kterou jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu