ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.546.2005.2
sp. zn. 33 Odo 546/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. R. V., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně D. S., proti žalovaným 1) O. S., 2) L. S., a 3) V. S., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných JUDr. A. S., notářky, o určení neplatnosti notářských zápisů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 202/99, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2004, č. j. 37 Co 112/2002-248, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2004, č. j. 37 Co 112/2002-248, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. října 2001, č. j. 36 C 202/99-157, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně D. S., na kterou byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. l. 2004, č. j. 127 K 42/2000-475, prohlášen konkurs (dále opět jen „úpadkyně“), se žalobou domáhala určení, že notářský zápis sp. zn. N 175/99, poř. č. Nz 196/99, sepsaný dne 23. 3. 1999 notářkou JUDr. A. S., o jehož sepsání požádali 1. žalovaný jako věřitel a oprávněný a 3. žalovaný za sebe a současně za úpadkyni jako dlužníci a povinní, a kterým byl uznán dluh povinných v částce 2,395.912,- Kč a sepsána dohoda o přímé vykonatelnosti podle §274 písm. e) o. s. ř., a notářský zápis sp. zn. N 220/99, poř. č. Nz 244/99, sepsaný dne 8. 4. 1999 stejnou notářkou, o jehož sepsání požádali 2. žalovaný jako věřitel a oprávněný a 3. žalovaný za sebe a současně za úpadkyni jako dlužníci a povinní, kterým byl uznán dluh dlužníků v částce 7,862.953,- Kč a sepsána dohoda o přímé vykonatelnosti podle §274 písm. e) o. s. ř., oba v části týkající se uznání dluhu za úpadkyni a uzavření dohody o přímé vykonatelnosti, jsou neplatné. Podle úpadkyně jsou oba zápisy postiženy absolutní neplatností, protože 3. žalovaný jednal v době jejich sepisu za úpadkyni bez plné moci. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala úpadkyně v tom, že na základě shora označených zápisů byl Městským soudem v Brně nařízen výkon rozhodnutí pod sp. zn. 27 E 1059/99 a 27 E 1172/99.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2001, č. j. 36 C 202/99-157, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že úpadkyně má podle §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože na základě shora označených notářských zápisů probíhá exekuční řízení. Posouzení jejich platnosti jako předběžné otázky je možné pouze prostřednictvím určovací žaloby. S odkazem na ustanovení §22 odst. 1, §31 odst. 1, §33 odst. 1, §33b odst. 1 písm. b), §33b odst. 4, §40 odst. 1, §40a a §145 obč. zák. dovodil, že 3. žalovaný nemohl při sepisu notářských zápisů vystupovat jménem úpadkyně, protože vztahy mezi nimi byly kritické a jeho zájmy byly v rozporu se zájmy úpadkyně (viz §22 odst. 2 obč. zák.). Proto jsou oba notářské zápisy týkající se úpadkyně absolutně neplatné.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2004, č. j. 37 Co 112/2002-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jelikož v průběhu odvolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, č. j. 127 K 42/2000-475, prohlášen konkurs na majetek původní žalobkyně, jednal odvolací soud dále se správkyní konkursní podstaty, která podáním ze dne 17. 3. 2004 navrhla pokračování řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěru o existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti částí notářských zápisů, a to proto, že se v daném případě rozsudečný výrok netýká existence hmotněprávního vztahu, o kterém byly pořízeny notářské zápisy, nýbrž postavení notářského zápisu jako titulu pro výkon rozhodnutí. S ohledem na probíhající exekuční řízení, vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 1172/99 a 27 E 1059/99, a nově probíhající řízení konkursní, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 127 K 42/2000, je určovací žaloba praktickým způsobem ochrany, nevedoucím ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naopak může eliminovat ohrožení práv úpadkyně v současných i v budoucích sporech. Existenci naléhavého právního zájmu je dále třeba spatřovat i v tom, že ve věci výkonu rozhodnutí 2. žalovaného jako oprávněného odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s tím, že řízení o určovací žalobě má zásadní význam pro řešení otázky řádného exekučního titulu, a soud prvního stupně je tímto závazným právním názorem vázán. Přestože odvolací soud považoval notářské zápisy za veřejné listiny podle §134 o. s. ř., u kterých se vychází z presumpce jejich správnosti, neznamená to, že by nemohl zkoumat jejich pravost (tj. zda nejde o podvrh), a pravdivost v tom směru, zda jejich obsah odpovídá skutečnosti. Následně se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci rozporů mezi zájmy zastoupené úpadkyně a zastupujícího 3. žalovaného v době pořízení notářských zápisů, vylučujících možnost platného jednání 3. žalovaného za úpadkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní (dále též „dovolatelé“) samostatná dovolání, jejichž přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jejich názoru po právní stránce zásadní význam.
Prvý žalovaný považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, o existenci naléhavého právního zajmu na požadovaném určení. Nebylo totiž přihlédnuto k tomu, že prohlášením konkursu na původní žalobkyni došlo k zásadní změně procesní situace. Řízení o určovací žalobě nemá pro konkursní řízení žádný význam, protože všechny pohledávky konkursních věřitelů musí být přihlášeny u soudu a správce konkursní podstaty, ostatní konkursní věřitelé a úpadkyně mají možnost přihlášené pohledávky popřít. Prvý žalovaný se vůči konkursní podstatě ničeho nedomáhá a proto správkyně konkursní podstaty nemůže mít nyní naléhavý právní zájem na výsledku určovací žaloby. Určení, zda je notářský zápis platný či nikoli, nemůže ovlivnit rozsah konkursní podstaty. V závěru dovolání 1. žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, kde jeho rozhodnutí nepovažuje rovněž za správné.
Dovolací námitky druhého žalovaného v prvé řadě směřují proti nesprávné aplikaci §22 odst. 2 obč. zák.; s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu dovozuje, že zastoupení úpadkyně 3. žalovaným nemohla bránit jen pouhá možnost rozporu s jejími zájmy, ale pouze existující rozpor. Dovodil-li odvolací soud naplnění skutkové podstaty §22 odst. 2 obč. zák., učinil tak jen na základě úvahy o možnosti překážky v zastoupení a nikoli o její skutečné existenci. I proto, že v době sepisu notářských zápisů existovalo mezi úpadkyní a 3. žalovaným obchodní sdružení, nemohla překážka podle §22 odst. 2 obč. zák. nastat. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se nezabýval existencí dluhů, na jejichž základě došlo k sepisu notářských zápisů.
Podle třetího žalovaného odvolací soud otázku existence naléhavého právního zájmu na určení vyřešil odvolací soud v rozporu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Žaloba na určení nemá místo tam, kde lze využít jiné právní nástroje. Na základě obsáhlého rozboru uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti obou notářských zápisů, na kterých byl účasten 3. žalovaný, nemůže být dán proto, že správkyně konkursní podstaty má účinnější nástroje k ochraně práv úpadkyně podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, než jakým je určovací žaloba. Pokud domnělý věřitel podá přihlášku v konkursním řízení, může o této pohledávce v incidenčním řízení rozhodnout soud. Současně nemůže být naléhavý právní zájem odůvodněn obavou úpadkyně z vykonávacího řízení; i v jeho rámci lze zvrátit účinky nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zák. č. 120/2001 Sb. tomu odpovídajícími nástroji. Dohoda o svolení k vykonatelnosti nemá hmotněprávní povahu a je jen jednou z náležitostí, kterou musí notářský zápis obsahovat, aby podle §274 písm. e) o. s. ř. mohl být titulem k výkonu rozhodnutí. Takový notářský zápis nepředstavuje překážku, která by bránila osobě z něho zavázané v uplatňování práv z hmotněprávního vztahu a v projednání sporu o stejné plnění před soudem. Jen v případě, kdyby notářský zápis neobsahoval formální náležitosti, vyžadované notářským řádem (§71b zák. č. 358/1992 Sb.) by bylo možno uvažovat o jeho nevykonatelnosti. Je-li notářský zápis veřejnou listinou, při splnění formálních náležitostí nemůže být dotčen určením neplatnosti právního úkonu. K tomu může dojít např. v rámci rozhodování o zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Určovací výrok soudu je v tomto směru nadbytečný. Z toho vyplývá, že v daném případě určovací žaloba neplní preventivní funkci, a na požadovaném určení nemůže být dán naléhavý právní zájem. Třetí žalovaný zpochybnil svou pasivní legitimaci v řízení, protože při sepisu notářských zápisů vystupoval jen jako zástupce úpadkyně a nebyl v té části, která se týkala úpadkyně, osobně účasten na hmotněprávním vztahu. Dovodil-li odvolací soud, že v okamžiku sepisu notářských zápisů zde byl ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 obč. zák. střet zájmů mezi úpadkyní a 3. žalovaným, vylučující možnost, aby ji tento žalovaný zastupoval, potom nebyla prokázána reálná existence takového rozporu.
Všichni tři žalovaní na základě podaných dovolání navrhli, aby byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, první a třetí žalovaní navrhli, aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalovaných JUDr. A. S. podáním ze dne 3. 2. 2005 oznámila svůj vstup do dovolacího řízení a vyjádřila souhlas s podanými dovoláními žalovaných. I podle ní nelze na notářský zápis pohlížet z hlediska ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., neboť je veřejnou listinou a není právem ani právním vztahem. Otázka platnosti notářských zápisů nemůže být řešena prostřednictvím určovací žaloby a na takovém určení nemůže být dán naléhavý právní zájem. Soudy neměly jednat o návrhu na vyslovení neplatnosti notářského zápisu, skládajícího se ze dvou samostatných částí, tj. z hmotněprávního úkonu - uznání dluhu, a ze svolení k přímé vykonatelnosti. Ohrožení svého práva či postavení spatřovala úpadkyně jen v té části notářského zápisu, kterým byla sepsána dohoda o přímé vykonatelnosti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 267/2000 uzavřela vedlejší účastnice, že nelze pomocí určovací žaloby řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení. Zdůraznila též, že pro notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti není rozhodující, zda odpovídají skutečným hmotněprávním vztahům; podstatné je pouze to, jsou-li z hlediska formy právoplatným titulem pro výkon rozhodnutí.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Nelze přehlédnout, že mezi 1. žalovaným a 3. žalovaným, stejně jako mezi 2. žalovaným a 3. žalovaným jde o nerozlučné procesní společenství (§91 odst. 2 o. s. ř.), kdy se rozsudek musí nutně vztahovat na ně oba společně. Tak je tomu proto, že se úpadkyně domáhala určovacího výroku pouze ve vztahu k subjektům, které se podílely na sepisu každého jednotlivého notářského zápisu; v případě notářského zápisu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. N 175/99, poř. č. Nz 196/99, popírala jeho platnost jen vůči prvnímu a třetímu žalovanému, a u notářského zápisu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. N 220/99, poř. č. Nz 244/99, jen vůči druhému a třetímu žalovanému. Důsledky tohoto společenství se promítnou do dovolacího řízení v tom, že bude-li shledáno dovolání přípustným vůči jednomu z účastníků notářského zápisu, bude dovolacímu přezkumu otevřeno rozhodnutí odvolacího soudu i vůči druhému z nich. Nelze totiž připustit situaci, aby jen u jednoho z nich bylo žalobě v konečném důsledku vyhověno a u druhého nikoliv (a naopak).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména tehdy, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, \"nové\", řešení této právní otázky; zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti pro nedostatek řádného zastoupení. Shodně se soudem prvního stupně přitom dospěl k závěru, že úpadkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem v důsledku probíhajících řízení o výkon rozhodnutí, v nichž jsou oba notářské zápisy tituly, podle kterých byl výkon rozhodnutí nařízen.
Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné (určující) a jde o otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu se její výklad dosud neustálil, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Už v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod č. 5, Nejvyšší soud ČR řešil situaci, kdy se žalobkyně žalobou domáhala určení neplatnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, přičemž naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v „nebezpečí“ bezprostředního výkonu rozhodnutí, nařízeného pro vymožení části pohledávky žalovaného, kterou uznala v dotčeném notářském zápisu. Připomněl přitom, že podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Rozhodnutí v této citované věci Nejvyšší soud založil na závěru o tom, že notářský zápis je podle ustanovení §274 písm. e) o. s. ř. titulem pro soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má povahu veřejné listiny (srov. §6 not. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §159 o. s. ř.). Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání (k charakteru notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 762). Pro nařízení výkonu rozhodnutí podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je - obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky. Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu zastavit na návrh nebo i bez návrhu (srov. §269 odst. 1 o. s. ř.).
Od shora vyslovených závěrů nevidí dovolací soud důvod se odchýlit ani v souzené věci. Jestliže určení „neexistence“ dluhu (uznaného v sepsaném notářském zápisu) nemůže mít vliv na vykonatelnost notářského zápisu a na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, neboť se jím ohrožení práv žalobkyně ani nejistota v jejím právním postavení nemohou v tomto směru odstranit, lze tento závěr vztáhnout i na situaci, kdy se úpadkyně domáhá určení neplatnosti notářského zápisu pro nedostatek plné moci, na jejímž základě třetí osoba jménem úpadkyně požádala o sepis notářského zápisu. Řešení otázky neplatnosti takového notářského zápisu pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby je nepřípustné a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů; své výhrady vůči notářskému zápisu mohla a měla úpadkyně uplatnit v rámci řízení o výkon rozhodnutí návrhem na prohlášení nařízeného výkonu za nepřípustný a na jeho zastavení [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nad rámec těchto závěrů pak je možno ještě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2004, vydané pod sp. zn. 20 Cdo 1292/2003, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že kategorii „neplatnosti“ k notářskému zápisu (pojmově) vztáhnout nelze.
Pokud v rozporu s těmito úvahami odvolací soud existenci naléhavého právního zájmu na určení (shodně se soudem prvního stupně) dovodil a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, nelze než dospět k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné; absence průkazu naléhavého právního zájmu bez dalšího odůvodňovala z procesního hlediska zamítnutí žaloby.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o.s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu