ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.614.2003.1
sp. zn. 33 Odo 614/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce Bc. A. P., proti žalovaným 1) Ing. P. D., a 2) M. D., zastoupeným, advokátem, o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích, pod sp. zn. 6 C 208/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. března 2003, č. j. 5 Co 259/2003-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem pro uznání ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 6 C 208/2002-28, uložil žalovaným povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 30.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. března 2003, č. j. 5 Co 259/2003-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel ze zjištění, že proti platebnímu rozkazu (č. j. 12 Ro 737/2002-18) vydanému soudem prvního stupně dne 13. 9. 2002 podal žalovaný Ing. P. D. odpor, v němž uvedl, že „nesouhlasí s výkladem důkazů z přílohy Ro 737/2002 k dopisu“. Okresní soud ve Strakonicích pak usnesením ze dne 11. 10. 2002, č. j. 6 C 208/2002-21, uložil žalovaným, aby se ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení vyjádřili ve věci samé k žalobě, která jim byla doručena dne 19. 9. 2002, resp. 25. 9. 2002, a aby uvedli, zda nárok uplatněný v žalobě uznávají, popřípadě zda jej uznávají jen zčásti nebo co do základu. Pro případ, že nárok jimi nebude zcela uznán, byli žalovaní poučeni, že jsou povinni ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, případně připojit listiny, na něž se odvolávají. Žalovaní byli rovněž poučeni, že nemůžou-li podat ve stanovené lhůtě žádané písemné vyjádření, jsou povinni před uplynutím této lhůty sdělit soudu, jaký vážný důvod jim v tom brání a tento důvod také na výzvu prokázat. Dále byli poučeni, že neučiní-li podle pokynů uvedených v usnesení, bude mít soud za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají a soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.). Toto usnesení s výzvou bylo žalovanému Ing. P. D. doručeno dne 22. 10. 2002 a žalované M. D. dne 16. 10. 2002. Vyjádření k žalobě podali žalovaní k poštovní přepravě dne 22. 11. 2002 (soudu prvního stupně došlo dne 25. 11. 2002). Na podkladě těchto zjištění odvolací soudu uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud v dané věci vydal rozsudek pro uznání, neboť byly splněny podmínky fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Neshledal žádné důvody, které by představovaly překážku pro vydání rozsudku pro uznání a konstatoval, že ani v odporu proti platebnímu rozkazu žalovaný nevylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svoji obranu, neboť odpor byl zdůvodněn údajem nedostačujícím k tomu, aby mohl být za taková tvrzení pokládán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Uvádějí, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných D. D. byla dne 12. 4. 2002 uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní, v níž se právní předchůdce žalovaných zavázal uzavřít se žalobcem nejpozději do 30. 6. 2002 zde specifikovanou kupní smlouvu, přičemž smluvními stranami bylo ujednáno, že v případě, že budoucí prodávající odstoupí od svého úmyslu uzavřít kupní smlouvu ve stanoveném termínu, je povinen uhradit budoucímu kupujícímu odškodné ve výši 30.000,- Kč. D. D. dne 13. 5. 2002 zemřel a žalobce poté, kdy zůstala bez odezvy jeho výzva k uzavření kupní smlouvy, uplatnil proti žalovaným, kteří se stali dědici majetku D. D., smluvní nárok na zaplacení odškodného Žalovaní shodou nepříznivých okolností při přebírání písemností zmeškali lhůtu k vyjádření ve věci. Jsou však toho názoru, že paušální odškodné by mohlo být podle smlouvy požadováno pouze tehdy, pokud by budoucí prodávající úmyslně odepřel s budoucím kupujícím uzavřít předpokládanou smlouvu. Tato skutečnost však nenastala, neboť ještě před uplynutím lhůty sjednané k uzavření kupní smlouvy budoucí prodávající zemřel „čili žádné své úmysly neprojevil“ a „pro jeho právní nástupce tedy označený závazek neplyne a zaplacení uvedené finanční částky jim nelze uložit“. Uhrazení žalované částky by navíc odporovalo dobrým mravům ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť „takový právní úkon by byl v rozporu se společensky uznávaným míněním podle všech okolností tohoto konkrétního případu“. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými subjekty (žalovanými) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nýbrž pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je; jeho kladným závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí se dovolání stává přípustným. Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je pak nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy hmotného práva, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci – předmětu řízení – týkají i procesní předpisy).
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení a právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
V posuzovaném případě založil odvolací soud své rozhodnutí na posouzení, zda soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalovaným zaslal usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř., a zda nepochybil, vydal-li ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro uznání za situace, kdy žalovaní se bez vážného důvodu na tuto výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Konstatoval, že žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu nevylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svoji obranu proti žalobě, neboť zdůvodnil-li jej pouze nesouhlasem „s výkladem důkazů z přílohy dopisu“, šlo o údaj nedostačující k tomu, aby mohl být považován za skutková tvrzení představující obranu žalovaných, jež by mohla být základem pro zjišťování skutkového stavu soudem. Uzavřel proto, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalovaným za této situace zaslal výzvu podle §114b o. s. ř. Dále pak dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil ani tehdy, vydal-li rozsudek pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) po té, kdy se žalovaní bez vážného důvodu na výzvu soudu ve věci nevyjádřili. Jejich opožděné vyjádření shledal bezvýznamným, protože fikce uznání nastala marným uplynutím lhůty, kterou soud k podání vyjádření stanovil (§114b odst. 5 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé tyto závěry odvolacího soudu v dovolání nezpochybnili a s otázkou, zda v posuzovaném případě byly dány podmínky k postupu podle §114b o. s. ř., resp. zda bylo namístě vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., ani zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nespojují (v dovolání naopak sami připouštějí, že zmeškali lhůtu k vyjádření se ve věci, a omezují se na pouhé konstatování, že právě proto „soud po splnění všech náležitostí stanovených o. s. ř. vydal rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.“). Své námitky směřují výhradně ke zpochybnění oprávněnosti žalobou uplatněného nároku, neboť mají za to, že jim závazek podle smlouvy nevznikl a že uhrazení žalované částky by navíc odporovalo dobrým mravům ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Z pohledu těchto právních otázek však odvolací soud věc nezkoumal ani neřešil a logicky vzato již proto je nelze – jako zásadně právně významné - podrobit přezkumu v dovolacím řízení.
Za této procesní situace dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítnout, aniž se jím mohl věcně zabývat (§218 písm. c/ ve spojení s §243b odst. 5 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy procesně úspěšnému žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu