ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.699.2004.1
sp. zn. 33 Odo 699/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č. r. – K. v. s. p. K. k. proti žalované C. – S., společnost s ručením omezeným (s r. o.) o zaplacení částky 44.312,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 36 Ro 1575/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2004, č. j. 26 Co 422/2003-33, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2004, č. j. 26 Co 422/2003-33, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. září 2003, č. j. 36 Ro 1575/2003-26, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. září 2003, č. j. 36 Ro 1575/2003-26, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně, označená jako Okresní veterinární správa v Trutnově se sídlem v Trutnově, Spojovací 570, IČ: 00019046, domáhala proti žalované zaplacení částky 44.312,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně provedla pro žalovanou prohlídku jatečných zvířat a masa podle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „veterinární zákon“) a vyhlášky č. 287/1999 Sb., o veterinárních požadavcích na živočišné produkty, a požaduje nyní zaplacení za úkony, které s prohlídkou souvisely. Soud prvního stupně vyšel především z toho, že žalobkyně tak, jak je označena, je pouze organizační složkou státu bez právní subjektivity a nemá proto způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Kromě toho věc nespadá do pravomoci soudu tak, jak je vymezena v §7 OSŘ. Výkon veterinárního dozoru je totiž jednou z činností státní správy ve věcech veterinární péče [§49 odst. 1 písm. g) veterinárního zákona] a podle §75 odst. 2 až 4 téhož zákona je k rozhodování dána pravomoc orgánu státní správy. Proto soud prvního stupně rozhodl podle §104 OSŘ.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 30. března 2004, č. j. 26 Co 422/2003-33, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku pravomoci soudu s tím, že z §75 odst. 3 a 4 veterinárního zákona vyplývá, že náhradu nákladů spojených s výkonem prohlídky jatečních zvířat a masa vybírá a vymáhá orgán veterinární správy a ten je tedy jiným orgánem, který (na rozdíl od soudu – §7 odst. 1 OSŘ) je oprávněn ve věci rozhodnout. Pokud jde o otázku způsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení, poukázal na §3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a dovodil, že okresní veterinární správa (která později zanikla a jejím nástupcem se stala k. v. s.) jako organizační složka státu nebyla v době podání žaloby právnickou osobou a neměla tudíž ve smyslu §18 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) způsobilost mít práva a povinnosti. Nebyla tak splněna jedna z podmínek občanského soudního řízení a soud prvního stupně správně podle §104 odst. 1 věty prvé OSŘ řízení zastavil, neboť byl-li v žalobě jako účastník označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. V této souvislosti odvolací soud odkázal na publikované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002. Vzhledem k nedostatku způsobilosti žalobkyně být účastníkem řízení pak nebylo na místě postoupení věci příslušnému orgánu, do jehož pravomoci věc patří.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně, označená již jako Č. r. – K. v. s. p. K. k., dovolání, v němž namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě poukázala na to, že k chybnému označení žalující strany došlo jen v důsledku administrativní chyby, neboť byla opomenuta slova „Č. r.“. Tento nedostatek nelze vykládat tak, že žalobu podala osoba bez právní subjektivity, ale jen jako vadu žaloby, která založila povinnost soudu vyzvat žalobkyni k její opravě či doplnění (§43 odst. 1 OSŘ), a to tím spíše, že žaloba jinak splňovala všechny další náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 OSŘ. Soudy obou stupňů však takto nepostupovaly a navíc se nevypořádaly ani s tím, že v průběhu řízení zanikly na základě zákona č. 131/2003 Sb. okresní veterinární správy a do jejich práv a povinností vstoupily veterinární správy krajské. Pokud jde o otázku pravomoci, žalobkyně zdůraznila, že se jedná o náhradu nákladů spojených s výkonem prohlídky jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a posouzením živočišných produktů, které je povinen hradit (ve výši stanovené prováděcím předpisem) provozovatel jatek nebo jiného zařízení, v němž nebo pro něž se vyšetření a posouzení provádí. Jedná se o občanskoprávní závazkový vztah, vzniklý – ve smyslu §489 ObčZ – ze skutečností uvedených ve veterinárním zákoně. Podle §49 odst. 1 písm. m) veterinárního zákona provádí orgán veterinární správy obligatorně prohlídku jatečných zvířat a masa jako „službu“, za niž je provozovatel jatek či jiného zařízení podle §75 odst. 3 téhož zákona povinen platit. Ustanovení §75 odst. 4 veterinárního zákona stanoví, že náhradu nákladů vybírá a vymáhá orgán veterinární správy, který náklady vynaložil, a že tato náhrada je jeho příjmem; z toho však nelze dovodit, že tomuto orgánu přísluší o povinnosti k úhradě uvedených nákladů též rozhodnout. Kompetenci orgánu veterinární správy k vydání takovéhoto rozhodnutí veterinární zákon nezakládá a pokud by takovéto rozhodnutí bylo vydáno, odporovalo by článku 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Znění §75 odst. 4 veterinárního zákona je podle názoru žalobkyně možno vykládat jen tak, že orgán veterinární správy v případě dobrovolného plnění přijímá peníze za provedené prohlídky na svůj účet a v ostatních případech podává žalobu s cílem dosáhnout vydání rozsudku, t. j. exekučního titulu. Žalobkyně navrhla, aby bylo napadené usnesení, případně i usnesení soudu prvního stupně zrušeno a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného usnesení proto bylo v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b), odst. 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně spatřuje takovouto vadu především ve skutečnosti, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) shledal v označení žalující strany v žalobě jako O. v. s. v T. neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který je nutno řízení podle §104 odst. 1 věty prvé OSŘ zastavit, nikoli nedostatek žaloby, který odstranit lze, a proto nepostupoval podle §43 OSŘ. S touto výhradou se dovolací soud ztotožňuje.
Podle §43 odst. 1 OSŘ předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. O těchto následcích musí být účastník poučen. V usnesení ze dne 22. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2002 pod označením SJ 211/2002, Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 (tedy od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb.) se stát jako účastník řízení uvádí v žalobě označením „Č. r.“ a příslušné organizační složky, která za něj před soudem vystupuje, a že organizační složka státu nemá způsobilost být účastníkem řízení. V tomtéž usnesení vyjádřil dovolací soud stanovisko, že o vadné podání ve smyslu §43 odst. 1 OSŘ jde i tehdy, došlo-li v označení žalovaného v žalobě k chybě v psaní nebo k jiné zřejmé nesprávnosti nebo je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá. O vadu žaloby však nejde, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu, že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný. Právě o tuto poslední větu opřel odvolací soud svůj závěr, že byla-li v této věci označena jako žalobkyně organizační složka státu bez právní subjektivity, nelze postupovat jinak než zastavit řízení pro nedostatek jedné z jeho podmínek. Citovaný právní názor dovolacího soudu však byl shledán nesprávným, když usnesení z 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, bylo spolu s předchozími usneseními Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušeno Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 33, pod č. 51. V něm Ústavní soud ČR uvedl, že pokud je v podání jako účastník označen někdo, kdo účastníkem řízení být nemůže, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Je-li účastníkem řízení stát, musí žaloba obsahovat označení státu a příslušné organizační složky, která za stát vystupuje. Jestliže v souzené věci z obsahu žaloby bylo zřejmé, že žaloba směřuje proti státu a nikoli proti organizační složce, která za něj jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 OSŘ, a bylo povinností soudu účastníka řízení podle §43 odst. 1 OSŘ vyzvat k odstranění této vady podání a současně ho poučit podle §43 odst. 2 OSŘ o následcích nevyhovění této výzvě. Postup soudů, které řízení zastavily, aniž by daly žalobci příležitost vadu žaloby odstranit, se jeví jako příliš formalistický, nerespektující právo na spravedlivý proces. Citovaný právní názor Ústavního soudu ČR lze aplikovat i v této věci. Z obsahu žaloby, zejména z odkazu na právní předpisy, podle nichž byla pro žalovanou provedena prohlídka jatečných zvířat a masa, se podává, že předmětem sporu je nárok státu vyplývající z plnění jeho povinností na úseku veterinární péče a že orgán, který byl označen jako žalující strana (tehdy O. v. s. v T.) je tím, kdo má jménem státu tento nárok uplatnit. Pak ovšem byl soud prvního stupně povinen žalobkyni vyzvat k odstranění rozporu mezi tímto obsahem žaloby a způsobem, jakým byla žalující strana označena, a poučit ji jednak o tom, jak má doplnění žaloby provést, jednak o následcích, které by mělo neuposlechnutí této výzvy. To, že tak neučinil, je tedy nesprávným procesním postupem a pokud odvolací soud tento nedostatek nenapravil a usnesení soudu prvního stupně potvrdil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naproti tomu nelze odvolacímu soudu vytýkat, že za situace, kdy zaujal názor, že nemá-li označená žalobkyně způsobilost být účastníkem řízení, je jediným možným postupem zastavení řízení, nereagoval nikterak na zánik okresních veterinárních správ na základě zákona č. 131/2003 Sb., neboť pokud by tento jeho právní názor byl správný, neměla by novelizace zákona o veterinární péči zákonem č. 131/2003 Sb. na jeho rozhodnutí žádný vliv.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v nesprávnosti závěru, že projednání této věci nepatří do pravomoci soudu, který vychází především z výkladu §75 odst. 4 veterinárního zákona. Rovněž této dovolací námitce lze přisvědčit.
Podle §7 odst. 1 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §1 odst. 2 ObčZ jsou občanským zákoníkem upraveny majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony.
Podle §75 odst. 3 veterinárního zákona náklady spojené s výkonem prohlídky jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a s posouzením živočišných produktů je povinen hradit provozovatel jatek nebo jiného zařízení, v němž nebo pro něž se vyšetření a posouzení provádí. Tuto náhradu nákladů vybírá a vymáhá orgán veterinární správy, který náklady vynaložil; tato náhrada je jeho příjmem (odst. 4 téhož ustanovení).
Žalobkyně tvrdí, že nárok, jehož se v tomto řízení domáhá, je nárokem ze závazkového právního vztahu, který je založen zákonem o veterinární péči, konkrétně citovanými ustanoveními §75 odst. 3 a 4, a že tento závazkový právní vztah má – ve smyslu §489 ObčZ – občanskoprávní povahu. Občanský zákoník – ve spojení §1 s §2 odst. 2 a 3 – vychází z teoretického kritéria vymezení občanskoprávních vztahů, podle kterého v občanskoprávních vztazích žádný z jejich subjektů nevystupuje – na rozdíl od vztahů veřejnoprávních – v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci. V důsledku toho se jako ústřední princip ovládající oblast občanskoprávních vztahů prosazuje zásada rovného právního postavení jejich subjektů, tedy jak fyzických, tak právnických osob (včetně státu, který má v občanskoprávních vztazích postavení jako kterákoli jiná právnická osoba – srov. §21 ObčZ). Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy jsou založeny na právní rovnosti jejich subjektů, kdy jejich práva a povinnosti vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu jejich autonomie vůle. Naproti tomu vztahy veřejnoprávní jsou založeny na právním postavení nerovném, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů autoritativně, t. j. rozhodnutí těchto orgánů nejsou na vůli subjektů závislá (srov. blíže Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 19 – 20, a řada nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky – např. usnesení ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, Nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, Nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3). Právě posledně uvedené usnesení definuje veřejnou moc jako takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. V současné společnosti se ovšem často prolínají prvky veřejného a soukromého práva tak, že nelze zcela jednoznačně veškerou činnost té či oné instituce označit pouze za veřejnoprávní nebo za soukromoprávní. Některé instituce mohou podle povahy konkrétní činnosti v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní subjekt, v jiných jako subjekt veřejnoprávní. Proto je třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná (viz již zmiňovaný Nález Ústavního soudu ČR z 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98). Z pohledu toho, jak je shora definována veřejná moc, je zřejmé, že organizační složka státu vystupuje jako orgán veřejné moci tehdy, je-li povolána k tomu, aby autoritativně rozhodovala o právech a povinnostech jiného subjektu. Přitom s ohledem na zásadu, zakotvenou v článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle níž veřejnoprávní osoby uplatňující státní moc mohou činit pouze to, co zákon stanoví (na rozdíl od zásady „co není zákonem výslovně zakázáno, je povoleno“, uvedené v článku 2 odst. 4 Ústavy ČR a v článku 2 odst. 3 Listiny a vztahující se na osoby soukromého práva), musí právo takto rozhodovat vyplývat ze zákona.
Pro posouzení, zda je právní vztah, z něhož vyplývá žalobkyní uplatněný nárok, občanskoprávní povahy či nikoli, je tedy podstatné, zda v něm orgán veterinární správy vystupuje jako instituce veřejné moci, která je zákonem povolána svým rozhodnutím autoritativně založit práva a povinnosti, které z tohoto vztahu pro jeho účastníky vyplývají. Odpověď na tuto otázku je třeba hledat ve veterinárním zákoně. Není pochyb o tom, že vůle subjektu, který je podle §75 odst. 3 tohoto zákona povinen nést náklady spojené s výkonem prohlídky jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a s posouzením živočišných produktů, je veřejnoprávním předpisem omezena potud, že je ze zákona povinen prohlídku a vyšetření podstoupit a její náklady hradit. Pro závěr, že v tomto právním vztahu nevystupují jeho subjekty v rovnoprávném postavení, to však nestačí. Aby bylo možno konstatovat, že orgán veterinární správy je „nadřazen“ provozovateli jatek nebo jiného zařízení v tom smyslu, že je sám povolán rozhodnout o jeho povinnosti platit náhradu nákladů prohlídky a o výši této náhrady, muselo by jeho oprávnění vydat takovéto rozhodnutí vyplývat výslovně ze zákona. Tak tomu ale v tomto případě není.
Orgány státní správy ve věcech veterinární péče uvedené v §43 veterinárního zákona, jejichž kompetence jsou vymezeny v dalších ustanoveních, vystupují vůči fyzickým a právnickým osobám zpravidla z pozice orgánů veřejné moci. To vyplývá především z vymezení působnosti krajských veterinárních správ v §49 odst. 1, podle kterého krajská veterinární správa mimo jiné vyhlašuje mimořádná veterinární opatření [písm. c)], rozhoduje o nařízení mimořádných veterinárních opatřeních vůči individuálně určeným subjektům [písm. d)], nařizuje chovateli předvedení zvířete k veterinárnímu vyšetření [písm. e)], vydává, mění a odnímá povolení k výkonu veterinární asanační činnosti [písm. r)], ukládá pokuty za nesplnění nebo porušení povinností, požadavků nebo podmínek stanovených veterinárním zákonem [písm. s)] apod. Řada kompetencí, jimiž jsou orgány státní veterinární správy vybaveny, dokonce předpokládá vydání rozhodnutí podle správního řádu (srov. §76 odst. 1, 2 veterinárního zákona). Ze znění zmíněných ustanovení je vůle zákonodárce založit nerovné postavení fyzických a právnických osob vůči orgánům státní veterinární správy zcela zřejmá. Naproti tomu z formulace §75 odst. 4 veterinárního zákona používajícího pouze výrazy „vybírá“ a „vymáhá“, nikoli „ukládá“ či „rozhoduje“, takovýto úmysl nevyplývá. Navíc lze předpokládat, že pokud by zákonodárce hodlal svěřit krajským veterinárním správám též rozhodování o povinnosti k náhradě podle §75 odst. 3 veterinárního zákona, zařadil by tuto činnost výslovně do výčtu uvedeného v §49 odst. 1. Výklad, že ustanovení §75 odst. 4 zakládá pravomoc krajské veterinární správy rozhodovat autoritativně o povinnosti k náhradě podle odst. 3 a o výši této náhrady, jde nad rámec znění zákona a lze souhlasit se žalobkyní, že k vydání takového rozhodnutí orgán veterinární správy zákonem povolán není. Za této situace ale nezbývá než uzavřít, že závazkové vztahy, jejichž obsahem je právo orgánu státní veterinární správy na zaplacení náhrady nákladů spojených s výkonem prohlídky jatečných zvířat a masa a s vyšetřením a s posouzením živočišných produktů a jemu odpovídající povinnost provozovatele jatek nebo jiného zařízení tyto náklady nahradit, nejsou vztahy, v nichž mají jejich subjekty nerovné postavení. Proto je nutno je považovat za vztahy občanskoprávního charakteru, konkrétně za závazkové vztahy, které vznikly na základě plnění povinností, jež jejich subjektům ukládá veterinární zákon, t. j. z jiných skutečností uvedených v zákoně (§489 ObčZ). Projednání a rozhodnutí sporů z těchto právních vztahů pak podle §7 odst. 1 OSŘ náleží do pravomoci soudů.
Jestliže odvolací soud a před ním i soud prvního stupně vyložily §75 odst. 4 veterinárního zákona tak, že zakládá pravomoc orgánu veterinární správy rozhodovat o náhradách uvedených v odst. 3, a v důsledku toho shodně dospěly k závěru, že věc nespadá do pravomoci soudů, jak je vymezena v §7 odst. 1 OSŘ, jde o nesprávný výklad jinak správně použitého právního předpisu, čili jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tedy naplněn i druhý žalobkyní uplatněný dovolací důvod.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadené usnesení zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu