ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.723.2003.1
sp. zn. 33 Odo 723/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalované N. a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 328.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 8/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č. j. 20 Co 103/2003-94, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č. j. 20 Co 103/2003-94, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. října 2002, č. j. 21 C 8/2000-72, ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 328.000,- Kč oproti vydání osobního automobilu zn. DAEWOO Nexia …, identifikačního čísla …, č. motoru …, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2003, č. j. 20 Co 103/2003-94, se ve výroku I. v části, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. října 2002, č. j. 21 C 8/2000-72, ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 11% úrok z prodlení z částky 328.000,- Kč od 10. 9. 1999 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2002, č. j. 21 C 8/2000-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 328.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 10. 9. 1999 do zaplacení oproti vydání shora specifikovaného osobního automobilu (dále jen „vozidlo“) do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na vozidle, které žalobce zakoupil u žalované, se v průběhu záruční doby opakovaně projevily vady spočívající v tom, že vozidlo nešlo nastartovat. Žalobce tyto vady řádně a včas reklamoval a současně uplatnil u žalované právo z odpovědnosti za vady v podobě odstoupení od kupní smlouvy. I když se jednalo o odstranitelné vady, bránily tyto vady řádnému užívání vozidla, a tak žalobce právem – podle §623 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „ObčZ“) – od smlouvy odstoupil. K poukazu žalované na to, že žalobce neabsolvoval s vozidlem předepsané servisní prohlídky, soud prvního stupně uvedl, že žalobce neuplatňoval vady, které by vznikly „nedodržením servisních prohlídek“, ale vady „z důvodů nestartování vozidla“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č. j. 20 Co 103/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I odvolací soud považoval za prokázané, že vytýkané vady se na vozidle vyskytly, a proto vyšel ze stejných skutkových závěrů jako soud prvního stupně. Ztotožnil se též s jeho právním posouzením věci, přičemž pouze doplnil, že odstoupením od smlouvy došlo podle §48 ObčZ k jejímu zrušení a účastníci jsou podle §457 ObčZ povinni vzájemně si vrátit přijatá plnění. K přiznanému úroku z prodlení odvolací soud uvedl, že „žalovaný kupní cenu k datu odstoupení od smlouvy žalobci nevrátil, čímž se dostal do prodlení (§517 odst. 2 obč. zák.), proto soud I. stupně správně přiznal žalobci úrok z prodlení ve výši určené k datu počátku prodlení v souladu s nař. vl. č. 142/1994 Sb.“.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a v němž uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Za otázky zásadního právního významu považovala otázky „zda lze právoplatně odstoupit od kupní smlouvy při uplatnění práva z odpovědnosti za vady, i když kupujícím uváděné vady specializované pracoviště nikdy nepotvrdilo, zda lze uplatnit reklamaci u jednoho subjektu (autorizovaného servisu) a následně i přesto, že tato reklamace nebyla uznána, u jiného subjektu (prodávajícího) odstoupit od smlouvy“ a „zda lze opakující se reklamace posuzovat za oprávněné, i když reklamovanou vadu specializovaná pracoviště nikdy nepotvrdila“. Namítla též, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s její námitkou, že v důsledku porušení servisních podmínek ze strany žalobce (neprováděním předepsaných servisních prohlídek) zanikl jeho nárok na záruku. Své dovolací námitky pak žalovaná specifikovala poukazem na to, že z rozsudku neplyne, proč soudy dospěly k závěru, že reklamovaná vada nevznikla v souvislosti s nedodržením servisních podmínek, a že ani další skutková zjištění soudů nemají oporu v provedeném dokazování (tuto námitku podrobně rozvedla zejména rozborem obsahu jednotlivých svědeckých výpovědí a postupu soudů při hodnocení důkazů). Konečně vytkla soudům obou stupňů pochybení i pokud jde o úrok z prodlení s tím, že nevzaly v úvahu, že se žalobce domáhá vzájemného plnění, a přehlédly tak, že vzhledem k tomu, že jí vozidlo dosud nebylo předáno, nemohla se do prodlení dostat. Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení dovolání žalované nemůže být přípustné, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost podle písm. c), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dána toliko k řešení právních otázek a že způsobilým dovolacím důvodem zde může být pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoli důvod uplatňující vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ] či důvod zpochybňující správnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 OSŘ).
Žalovaná opírá své přesvědčení o přípustnosti dovolání o názor, že řešení tří shora uvedených otázek zakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku. Přehlíží však, že prvá a třetí z nich jsou svým obsahem otázkami skutkovými, když – poukazem na zjištění specializovaných servisů – představují pouze polemiku dovolatelky se závěrem soudů obou stupňů, že existence vytýkaných vad byla prokázána, tedy vlastně se způsobem, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Totéž pak lze konstatovat i o námitkách, které vytýkají soudům, že vzaly v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, a naopak pominuly to, co těmito důkazy prokázáno bylo. Toto vše je ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který však, jak bylo shora uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Za námitky zpochybňující právní posouzení otázky důvodnosti odstoupení od kupní smlouvy lze tedy považovat jen poukaz na to, že soudy nevzaly v úvahu, že žalobce „uplatnil reklamaci“ u autorizovaného servisu, ale odstoupil od smlouvy vůči prodávajícímu, a že se nevypořádaly s jeho tvrzením, že v důsledku porušení servisních podmínek žalobcem zanikl jeho „nárok na záruku“.
Žalovaná sice otázku, zda je možno uplatnit právo z odpovědnosti za vady nejprve u subjektu určeného k opravě věci a až poté u prodejce, označuje za otázku zásadního právního významu, ale neuvádí, z jakých důvodů ji za takovou považuje, a už vůbec nevysvětluje, v čem podle jejího názoru soudy při jejím řešení pochybily. Dovolací soud pak tuto otázku za zásadní nepokládá, neboť nejde o otázku dosud neřešenou či o otázku, jež je rozhodována rozdílně, a – vzhledem k ustanovení §625 ObčZ – není na místě ani závěr, že byla vyřešena v rozporu s hmotným právem. Pokud jde o tvrzené porušení servisních podmínek a s ním související „zánik nároku na záruku“, lze žalované přisvědčit, že soudy obou stupňů tuto její námitku pominuly a z tohoto hlediska jde o neúplné právní posouzení věci. Skutečnost, že soud na zjištěný skutkový stav neaplikoval některé z ustanovení právního předpisu, která na něj dopadají, t. j. že některou z právních otázek, jež připadaly v úvahu, neřešil, může mít v případě, že měla vliv na posouzení práv a povinností účastníků řízení, za následek naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy nesprávné právní posouzení věci. Sama o sobě však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť ta může vyplývat pouze z těch právních otázek, které soud řešil, nikoli z těch, které pominul. Spočívá-li tedy nesprávnost právního posouzení věci v jeho neúplnosti, lze k ní z hlediska §241a odst. 2 písm. b) OSŘ přihlédnout jen v případě, že je dovolání – z jiných důvodů – přípustné.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku, pokud se týká její povinnosti zaplatit žalobci částku 328.000,- Kč oproti vydání vozidla, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolacímu soudu tedy nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Jiná je ovšem situace v případě potvrzujícího výroku ohledně úroku z prodlení. Jeho správnost žalovaná zpochybnila poukazem na to, že se nemohla dostat do prodlení, neboť předmětem sporu je vzájemné plnění (synallagmatický závazek) účastníků a žalobce svoji povinnost vůči ní dosud nesplnil. Tato námitka je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a nelze jí upřít opodstatněnost.
Podle §48 odst. 2 ObčZ odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Podle §457 ObčZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle §517 odst. 1 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle občanského zákoníku povinen platit poplatek z prodlení. Podle §560 ObčZ mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit.
V daném případě došlo v důsledku důvodného odstoupení žalobce od kupní smlouvy k jejímu zrušení a nastala situace, kdy žalovaná je povinna vrátit žalobci kupní cenu a žalobce naopak je povinen vrátit žalované vozidlo, které podle smlouvy převzal. Nejde sice o vzájemné plnění ze smlouvy, nýbrž o plnění, jehož synallagmatický charakter vyplývá ze zákona (§457 ObčZ), nicméně je na tento právní vztah účastníků nutno aplikovat – za použití §853 ObčZ – výše citované ustanovení §560 ObčZ. Žalobce tedy není oprávněn domáhat se zaplacení částky odpovídající kupní ceně dříve, než sám splní svůj závazek vrátit žalované převzaté vozidlo nebo prokáže, že je připraven jej splnit. Pokud žalobce tento závazek nesplnil, případně pokud neprokázal, že je připraven tak učinit, nemohla se žalovaná ocitnout s plněním své vzájemné platební povinnosti v prodlení. Právní názor odvolacího soudu, že žalovaná byla povinna vrátit žalobci kupní cenu již k datu jeho odstoupení od smlouvy a že se tímto okamžikem dostala do prodlení, tedy není správný a řešení právní otázky prodlení žalované je tak v rozporu s hmotným právem. Jelikož 11% úrok z částky 328.000,- Kč činí za jediný rok 36.080,- Kč, je zřejmé, že peněžité plnění, o němž bylo výrokem týkajícím se úroku z prodlení rozhodnuto, převyšuje 20.000,- Kč, a tak ani ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ nebrání závěru, že dovolání proti tomuto výroku je podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a současně – s ohledem na to, že je dán dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci – i opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky proto potvrzující výrok přezkoumávaného rozsudku v části týkající se úroku z prodlení a rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a též závislý [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ] výrok o nákladech odvolacího řízení podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušil a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu