ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.723.2005.1
sp. zn. 33 Odo 723/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. Š., proti žalované M. B., o zaplacení částky 20.264,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 39/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2003, č. j. 23 Co 353, 354/2003-37, takto:
I.Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2003, č. j. 23 Co 353, 354/2003-37, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. dubna 2002, č. j. 15 C 39/2001-18, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. dubna 2003, č. j. 15 C 39/2001-21, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 20.264,- Kč s 11,5 % úrokem z prodlení od 15. 8. 2001 do zaplacení, se zamítá.
II.Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2003, č. j. 23 Co 353, 354/2003-37, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
III.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 20.264,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovaná je jeho bývalou manželkou. Dne 1. 7. 1999 se spolu se synem M. odstěhovala ze společného bytu, avšak „policejně se z tohoto bydliště odhlásila“ až 1. 7. 2000. Přestože se zavázala přispívat mu až do vyklizení bytu 2/3 nájemného, tento závazek nedodržela. Za dobu od dubna 1999 do července 2000 mu tak dluží částku 20.252,- Kč, resp. 20.264,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č .j. 15 C 39/2001-18, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. dubna 2003, č .j. 15 C 39/2001-21, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 20.264,- Kč s 11,5 % úrokem z prodlení od 15. 8. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé; jejich manželství bylo rozvedeno 13. 1. 2000. V době manželské krize uzavřeli dne 26. 4. 1999 dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu v P., ul. P. S., jíž bylo ujednáno, že toto právo zanikne dnem právní mocí rozsudku o rozvodu manželství a výlučným nájemcem bude žalobce. V článku III., bodě 2. dohody se uvádí, že žalovaná bude k rukám žalobce přispívat 2/3 nájemného do doby vyklizení bytu, v článku IV. dohody je uvedeno, že žalovaná byt vyklidí a klíče od něho žalobci předá do 14 dnů ode dne, kdy jí bude přidělen přiměřený náhradní byt. Žalovaná se spolu se synem z bytu odstěhovala 1. 7. 1999 a nastěhovala se do bytu svého přítele a pozdějšího manžela J. B. Z trvalého pobytu v předmětném bytě se odhlásila až po sňatku s tímto mužem, tedy po 1. 7. 2000, kdy také odevzdala žalobci klíče od bytu, od vchodových dveří do domu a od poštovní schránky. V době od ledna do července 1999 hradila žalovaná ze svého platby související s užíváním předmětného bytu (tzv. inkaso). V roce 1999 zaplatil žalobce na nájemném včetně záloh částku 23.102,- Kč a v roce 2000 částku 25.824,- Kč; v prvé polovině roku 1999 činilo nájemné 1.848,- Kč měsíčně, ve druhé polovině roku 1999 a v prvé polovině roku 2000 pak 2.070,- Kč měsíčně. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná na jeho úkor získala tím, že za ni plnil to, co po právu měla plnit ona, a žalobě zcela vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2003, č .j. 23 Co 353, 354/2003-37, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a adekvátně tomu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalované. Uzavřel, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav věci, avšak věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud především konstatoval, že žalobce neplnil nájemné za jiného (žalovanou), neboť povinnost platit nájemné stíhá pouze nájemce bytu, tedy žalobce a nikoli žalovanou, která „postavení společného nájemce po uzavření dohody ztratila“. Dále uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení žalované částky nevyplývá ani z dohody, kterou účastníci uzavřeli 26. 4. 1999, neboť žalovaná předmětný byt dne 1. 7. 1999 vyklidila a tím zanikl její smluvní závazek přispívat žalobci na nájemné. To, že žalovaná žalobci do 1. 7. 2000 neodevzdala klíče a neodhlásila se z pobytu v předmětném bytě, odvolací soud neshledal významným a za určující z hlediska zániku závazku žalované přispívat žalobci na nájemné označil faktické vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že smluvní závazek žalované zanikl faktickým vyklizením bytu. Odkazuje přitom na „stanovisko Rc 27/84“, podle něhož ve vyklizení bytu je obsaženo jeho odevzdání oprávněnému předáním klíčů, což předpokládá, že ten, komu byla uložena povinnost byt vyklidit, je povinen oprávněnému odevzdat od něho všechny klíče. Poukazuje na znění dohody a zdůrazňuje, že závazek žalované „byt vyklidit a klíče od něho předat“ nebyl do dohody vtělen náhodně, nýbrž z obavy, že by se žalovaná mohla po odstěhování kdykoli do bytu vrátit, neboť zde nechala některé své a synovy svršky. Počínání žalované mu znemožnilo vyměnit byt za menší, což vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a finančním poměrům nutně potřeboval. Žalovaná se sice dne 1. 7. 1999 z bytu odstěhovala, nešlo však o „trvalé“ opuštění společné domácnosti ve smyslu ustanovení §708 obč. zák., jímž je míněn takový projev vůle uživatele bytu, z něhož je zřejmé, že nadále již nechce byt užívat. Žalobce je proto přesvědčen, že závazek žalované přispívat mu 2/3 na nájemné trval až do doby, kdy se odhlásila z pobytu v předmětném bytě a odevzdala mu klíče. Nesprávným shledává rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Domnívá se, že s přihlédnutím k jeho osobním, zdravotním a majetkovým poměrům mělo být aplikováno ustanovení §150 o. s. ř. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pokud směřuje proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přezkoumal napadený rozsudek v tomto výroku podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobce netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho prostřednictvím zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že smluvní závazek žalované přispívat žalobci na nájemné zanikl 1. 7. 1999, kdy se ze společného bytu (fakticky) odstěhovala.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V dané věci opírá žalobce svůj nárok na zaplacení žalované částky o ujednání obsažené v bodě III/2 dohody, kterou účastníci uzavřeli dne 26. 4. 1999, přičemž nesouhlasí s tím, jak zmíněné ujednání odvolací soud vyložil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že účastníci uzavřeli dne 26. 4. 1999 dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu, na jejímž základě se žalobce dnem právní mocí rozvodu manželství účastníků stal výlučným nájemcem bytu, který v té době účastníci společně užívali. V článku III., bodě 2. dohody se uvádí, že žalovaná „bude měsíčně přispívat k rukám žalobce 2/3 nájemného do doby vyklizení předmětného bytu“ a v článku IV. se uvádí, že žalovaná „byt vyklidí a klíče od něho předá žalobci do 14 dnů ode dne, kdy jí bude přidělen přiměřený byt náhradní“. Žalovaná se spolu se synem účastníků z bytu odstěhovala dne 1. 7. 1999. V evidenci obyvatel nahlásila změnu svého trvalého bydliště až poté, kdy uzavřela sňatek s J. B., tedy po 1. 7. 2000, kdy také odevzdala žalobci klíče od bytu a domu. V řízení nebylo zjištěno (a ani žalobcem tvrzeno), že by žalovaná po 1. 7. 1999 byt ještě užívala, resp. vůbec navštívila, ani že by v něm měla věci, které si odvezla teprve po 1. 7. 2000.
Podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
S přihlédnutím k uvedeným závěrům odvolací soud v daném případě nepochybil, jestliže dovodil, že závazek žalované vyplývající z ujednání obsaženého v článku III., bodu 2. dohody uzavřené dne 26. 4. 1999 zanikl dne 1. 7. 1999. Jak vyplývá z obsahu zmíněného ujednání, je projev vůle účastníků z hlediska jeho jazykového vyjádření jednoznačný; za současného užití logického a systematického výkladu jej pak lze vyložit jen tak, že shodná vůle účastníků směřovala k tomu, aby se oba úměrně faktickému využívání bytu podíleli na úhradě nákladů spojených s tímto užíváním (tj. na nájemném). Pro tento výklad svědčí zejména účastníky stanovený poměr příspěvku (žalovaná měla ve své péči nezletilého syna účastníků a měla tak hradit 2/3 nájemného). Jinak řečeno, smyslem zmíněného ujednání nebylo nic jiného, než snaha účastníků rozdělit si platby za konzumaci bydlení v předmětném bytě a zajistit, aby ten z manželů, který přestal být nájemcem bytu a neměl tudíž již ani povinnost platit nájemné podle nájemní smlouvy, se na úkor manžela, který zůstal nájemcem bytu, neobohacoval tím, že v bytě bydlí a na výdajích bydlení se nepodílí. Jestliže se žalovaná spolu s dítětem z bytu 1. 7. 1999 odstěhovala (přestala v něm bydlet a fakticky jej vyklidila), nezískávala od této doby na úkor žalobce žádný majetkový prospěch spočívající v bydlení bez ekvivalentu hradit nájemné. Nelze rovněž přehlížet, že zánik závazku uvedeného v článku III., bodě 2. dohody je spojován výlučně s vyklizením bytu, nikoli již se splněním dalších podmínek či povinností (např. s odevzdáním bytu nebo splněním ohlašovací povinnosti, apod.). Při zdůraznění systematického výkladu dohody také nelze nevidět, že závazek žalované odevzdat žalobci klíče od bytu je zmiňován až v souvislosti s vyklizením bytu v právním slova smyslu, tedy se situací, kdy osobě povinné byt vyklidit (žalované) je zajištěna bytová náhrada (a je proto povinna byt nejen vyklidit, ale rovněž vyklizený jej oprávněné osobě odevzdat). Úvahy dovolatele o opuštění společné domácnosti jsou z hlediska výkladu ujednání obsaženého v článku III., bodu 2 dohody irelevantní. Svůj význam by mohly mít pouze pro posouzení zániku společného nájmu bytu; tato otázka však byla dohodou ze dne 26. 4. 1999 vyřešena. Zmíněnému výkladu smluvního ujednání lze přisvědčit rovněž proto, že je spravedlivý. V posuzovaném případě je totiž namístě zohlednit, že žalovaná předmětný byt ve prospěch žalobce vyklidila, aniž využila svého oprávnění žádat od něho zajištění bytové náhrady. Námitka žalobce, že mu svým počínáním znemožnila realizovat výměnu předmětného bytu za menší a neulehčila tak jeho nepříznivým finančním a osobním poměrům, se jeví jako účelová za situace, kdy žalobce ani v následujících 5 letech tuto výměnu neuskutečnil.
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolacími námitkami, jimiž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení (který má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku) se dovolací soud zabývat nemohl, neboť dovolání proti tomuto rozhodnutí není podle občanského soudního řádu přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují §237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není dána již proto, že napadený výrok rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. pak zakládají přípustnost dovolání jen v tam taxativně uvedených případech a o žádný z nich v dané věci nejde. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání proti rozhodnutí odvolacího o nákladech řízení podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti neúspěšnému žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu