ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.737.2004.1
sp. zn. 33 Odo 737/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. T., proti žalované S. p., a.s., o zaplacení 226.660,- Kč, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 21/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003, č. j. 31 Co 95/2003-231, takto:
I. Zamítá se dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2003, č. j. 31 Co 95/2003-231, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. srpna 2002, č. j. 9 C 21/2001-196, v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 36.719,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, změněn tak, že žaloba se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o zřízení věcného břemene spočívajícího v oprávnění žalované provozovat plynovod na pozemcích žalobkyně a vstupovat a vjíždět na ně při opravách, změnách nebo odstraňování plynovodu, a to za náhradu ve výši 26.400,- Kč za rok. Dále se vůči žalované a po původně rovněž žalované Č. c. a.s. nástupnická společnost (dále jen „druhá žalovaná“) domáhala zaplacení 226.660,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 27. 8. 2002, č. j. 9 C 21/2001-196, žalobu, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o zřízení věcného břemene v tam specifikovaném znění, zamítl (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 36.719,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a co do částky 189.941,- Kč vůči ní žalobu zamítl (výrok III.). Vůči druhé žalované zamítl žalobu v celém rozsahu, tj. do částky 226.660,- Kč (výrok IV.). V návaznosti na předešlé výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem (výroky V. a VI.). Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideálních čtyř šestin pozemku parcelní číslo 377/5 (dříve 368 a 371), o výměře 25.444 m2 a pozemku parcelní číslo 205/5 (dříve 290), o výměře 26.125 m2 v katastrálním území J. u B. Rozhodnutím tehdejšího Okresního národního výboru v B. – odboru výstavby a územního plánování ze dne 11. 7. 1988 bylo vydáno právnímu předchůdci druhé žalované stavební povolení na I. etapu VTL plynovodu s tím, že tato etapa výstavby se mimo jiné měla dotknout i pozemků v katastrálním území J.; pozemky ve spoluvlastnictví žalované parcelní čísla 368 a 371 však podle stavebního protokolu (který tvoří přílohu tohoto stavebního povolení) neměly být stavbou zasaženy. První etapa výstavby byla zkolaudována rozhodnutím ze dne 27. 11. 1990. Hospodářskou smlouvou ze dne 1. 4. 1991 došlo k převodu vlastnického práva a práva hospodaření z investora (tj. právního předchůdce druhé žalované) na Č. p. p., s. p. Dne 31. 7. 1992 vydal tehdejší Okresní národní výbor v B. – referát výstavby a regionálního rozvoje stavební povolení na výstavbu druhé etapy plynovodu, přičemž výstavba měla být realizována i na pozemku žalobkyně parc. č. 290; rozhodnutím Ministerstva hospodářství ČR ze dne 3. 5. 1993 bylo toto stavební povolení zrušeno. Tehdejší Okresní národní výbor v B. – referát výstavby a regionálního rozvoje vydal dne 30. 6. 1993 nové stavební povolení k výstavbě druhé etapy plynovodu. Ačkoli žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, bylo opatřeno doložkou právní moci a výstavba plynovodu byla podle něj prováděna. Rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ČR ze dne 8. 12. 1997 bylo toto rozhodnutí o stavebním povolení zrušeno, a to zejména proto, že nebylo předloženo s odvoláním odvolacímu orgánu a nesprávně bylo opatřeno doložkou právní moci. Hospodářskou smlouvou ze dne 13. 12. 1993 došlo k převodu vlastnického práva a práva hospodaření ke druhé etapě výstavby V. plynovodu z investora (tj. právního předchůdce druhé žalované) na Č. p. p., s. p. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně ze zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (dále jen „plynárenský zákon“), neboť obě etapy výstavby V. plynovodu Č. schody byly povoleny a realizovány za účinnosti tohoto zákona. Z plynárenského zákona pak dovodil, že právo odpovídající věcnému břemeni vzniká plynárenskému podniku k tíži dotčeného pozemku povolením ke stavbě plynárenského vedení a zaniká zrušením vedení. Jelikož se povolení k výstavbě první etapy plynovodu nemělo pozemků žalobkyně vůbec týkat, byl plynovod na pozemku parc. č. 377/5 postaven bez stavebního povolení. Povolení k výstavbě druhé etapy bylo sice vydáno i ohledně pozemku žalobkyně parc. č. 205 (původně 290), avšak nikdy nenabylo právní moci. Podle dotčeného zákona (ve spojení s předpisy, na které odkazuje) oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť – a tomu odpovídající věcné břemeno – vzniká právní mocí stavebního povolení; věcné břemeno k tíži pozemků dotčených první i druhou etapou výstavby plynovodu tudíž nikdy nevzniklo. Pokud jde o žalobu na určení povinnosti uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene, dospěl soud prvního stupně k závěru, že vůle žalované by mohla být nahrazena pouze v případě, jestliže by měla povinnost takovou smlouvu uzavřít. V posuzovaném případě tomu tak není a vlastník pozemku se proto může domáhat pouze práv, které mu plynou z titulu neoprávněné stavby na cizím pozemku; v tomto režimu může soud zřídit mimo jiné i věcné břemeno za náhradu. Ve věci žaloby na vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně uzavřel, že druhá žalovaná zde není pasivně legitimována, neboť v období, za něž je obohacení žádáno, již nebyla vlastníkem stavby. Žalovaná však užívá pozemky žalobkyně k plynovému vedení bez právního důvodu, získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které jí je povinna vydat. Žalobkyně se o tom, kdo se na její úkor bezdůvodně obohacuje, dozvěděla nejpozději 11. 6. 1998 při soudním jednání v jiné věci; její nárok je tudíž zčásti promlčen a žalovaná v řízení námitku promlčení uplatnila. Při určení výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku, jímž byla vyčíslena výše nájemného za pozemky žalobkyně.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, č. j. 31 Co 95/2003-231, rozsudek soudu prvního stupně – z důvodu částečného zpětvzetí žaloby – zrušil ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba požadující, aby žalované bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o zřízení věcného břemene, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Ve výroku rozsudku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 36.719,- Kč, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.). Ve zbývajících meritorních výrocích odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výroky IV. až VIII). Byť odvolací soud výslovně konstatuje, že z hlediska skutkového stavu zcela vychází ze zjištění soudu prvního stupně, ve stručném nástinu rozhodujících skutečností na rozdíl od něj uvádí, že právnímu předchůdci druhé žalované bylo vydáno stavební povolení k výstavbě první etapy plynovodu s tím, že tato etapa výstavby se mimo jiné měla dotknout i pozemků, které jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně. Při právním posouzení věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel ze zákona č. 67/1960 Sb. Jelikož se v jeho §22 odst. 5 stanoví, že ohledně věcných břemen platí obdobně předpisy o výrobě rozvodu a spotřebě elektřiny, postupoval v dalším podle zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (dále jen „elektrizační zákon“); z jeho ustanovení §22 dovodil, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť a tomu odpovídající věcné břemeno vzniká právní mocí stavebního povolení. S odkazem na presumpci správnosti správního aktu, z níž vyplývá, že i vadný správní akt je platný, usoudil, že plynárenský i elektrizační zákon vážou vznik věcného břemene zřídit a provozovat na cizím pozemku síť na stavební povolení; zánik věcného břemene však nespojují se zrušením pravomocného stavebního povolení, ale až se zrušením elektrického či plynového vedení. Uzavřel, že v posuzované věci vydáním stavebních povolení pro výstavbu první i druhé etapy plynovodu vzniklo žalované věcné břemeno k dotčeným pozemkům přesto, že stavební povolení na druhou etapu bylo později zrušeno. Pokud tedy žalovaná užívá předmětné pozemky, nedochází k jejímu bezdůvodnému obohacování; důvodem užívání je totiž zákonné věcné břemeno svědčící žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to výslovně proti celému rozhodnutí s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou, a výroku, jímž státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Namítá, že odvolací soud vyložil ustanovení zákonů z doby totality rigorózně, jeho výklad je pozitivistický, nezohledňuje politické ani historické aspekty posuzované věci a preferuje zájem organizace nad zájmem občana. Žalobkyně v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, konkrétně jeho závěr, že „pozitivní právo se neváže jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitučních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří“. Odvolacímu soudu vytýká, že kdyby podle citovaného nálezu postupoval, musel by plynárenský a elektrizační zákon poměřit s ustanoveními zákonů energetického a o telekomunikacích, které díky době svého vzniku již – v souladu s Listinou základních práv a svobod – nepreferují zájmy organizace nad zájmem jednotlivce. Je přesvědčena, že i zákony z doby totality je třeba vykládat s ohledem na tuto novou právní úpravu; „nejde však jen o výklad ve smyslu analogie legis, ale i o přímou aplikaci uvedeného energetického zákona“. Protože odvolací soud ve své právní úvaze nepřekročil (ač měl) horizont „starého práva“, tj. práva bývalého totalitního režimu, tedy práva socialistického, nemohl shledat žalobu oprávněnou a jeho rozhodnutí je prakticky nepřezkoumatelné. Jako takové by mělo být zrušeno a věc „vrácena soudu prvního stupně s pokyny k novému rozhodnutí“.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno. Přestože se v dovolání výslovně uvádí, že směřuje i proti rozsudečnému výroku I., jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní dohodu o zřízení věcného břemene a řízení v tomto rozsahu zastavil, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení dovolacích důvodů), jímž je soud při posouzení každého podání účastníka vázán (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), se podává, že žalobkyně proti tomuto výroku ve skutečnosti nebrojí. Opačný postup by nejen postrádal logiku (uvedený rozsudečný výrok je důsledkem projevu vůle žalobkyně – jejího částečného zpětvzetí žaloby), ale zároveň by dovolání v tomto rozsahu nemohlo být ani subjektivně přípustné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 21, č. C 154). Rovněž tak je z obsahu dovolání zřejmé, že jím není zpochybňován ve skutečnosti ani rozsudečný výrok, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby vůči druhé žalované pro nedostatek její věcné legitimace. Ani s tímto výrokem totiž dovolatelka nikterak nepolemizuje a neuvádí žádné argumenty, jimiž by vytýkala odvolacímu soudu v tomto směru jakékoli pochybení, ať již při zjišťování skutkového stavu věci či při jejím právním posouzení.
Dovoláním lze podle ustanovení §236 o.s.ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Je však třeba posoudit, zda je dovolání přípustné rovněž proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Proti němu může být dovolání v dané věci přípustné pouze tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jak již bylo shora zmíněno, je dovolací soud při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) nebo zda má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je tak předmětem dovolacího přezkumu.
Žalobkyně v dovolání brojí proti odvolacím soudem provedenému výkladu plynárenského a elektrizačního zákona, když má zato, že tyto – v posuzované věci rozhodující – zákony jsou, vzhledem k době svého vzniku, překonané a odvolací soud je měl vykládat ve smyslu nové právní úpravy obsažené ve stávajícím energetickém zákoně (zákoně č. 222/1994 Sb.) a v současně platném zákoně č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, resp. že měl současnou právní úpravu na posuzovanou věc přímo aplikovat. Předmětem dovolacího přezkumu tak učinil závěr odvolacího soudu, že při právním posouzení věci je třeba vycházet z tehdy platných předpisů.
Nejvyšší soud České republiky již dříve vícekrát dospěl k závěru (srov. například rozsudek ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 7/2005 i v Soudní judikatuře pod označením SJ 68/2004), že nová právní úprava nemůže – bez výslovného projevu vůle normotvůrce, jenž by se však mohl dostat do rozporu se zásadou zákazu retroaktivity – vést k odstranění právních následků vzniklých v důsledku splnění podmínek vyžadovaných původní (tj. zrušenou) normou. Jestliže tedy podle závěru odvolacího soudu (jenž není v dovolání zpochybněn) vzniklo žalované v souladu s původní právní úpravou věcné břemeno k předmětným pozemkům, nemůže pouhý zánik této právní úpravy – byť byla jistě ovlivněna atmosférou doby svého vzniku – vést k zániku takového věcného břemene (tj. již nabytých práv žalované). To platí obdobně i pro výklad původních (dnes již neúčinných) právních norem činěný při jejich aplikaci, jenž rovněž nemůže vést k odebrání práv, která svému nositeli splněním dřívější právní úpravou vyžadovaných podmínek vznikla. Posoudil-li tedy odvolací soud věc podle tehdy platných právních předpisů, postupoval správně a dovolatelkou namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) své rozhodnutí nezatížil. Nejsou-li dovolatelkou uplatněné námitky brojící proti právnímu posouzení věci opodstatněné, není dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, důvodné, a dovolací soud je v souladu s ustanovením §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. v uvedeném rozsahu zamítl. Ze stejného důvodu nejsou dovolatelkou vznesené námitky proti právnímu posouzení věci způsobilé založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tím ani přípustnost dovolání proti výroku tohoto rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen; dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu