ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.752.2004.1
sp. zn. 33 Odo 752/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně K., p., a. s. proti žalovanému R. J., o zaplacení 550.660,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 255/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 35 Co 339/2003-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 550.660,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaný jako řidič osobního automobilu zn. F. F., zavinil dne 6. 6. 2001 dopravní nehodu, když se plně nevěnoval řízení vozidla (hledal na podlaze nedopalek cigarety), přejel do protisměrného jízdního pruhu, kde bezprostředně ohrozil přijíždějící osobní automobil zn. M. B., řízený L. K. Ten, aby zamezil čelnímu střetu vozidel, strhl řízení vpravo, sjel přitom z vozovky a čelně narazil do stromu. V důsledku tohoto nárazu pak bylo vozidlo odhozeno a svou levou částí ještě narazilo do dalšího vzrostlého stromu. Z místa dopravní nehody odvezl žalovaný L. K. do nemocnice, odkud byl L. K. po ošetření propuštěn bez nutnosti dalšího léčení. Dopravní nehodu nahlásil žalovaný na Policii ČR až dva dny po dopravní nehodě; za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a za přestupek proti občanskému soužití byl potrestán pokutou. Vzhledem k tomu, že vozidlo žalovaného je u žalobkyně pojištěno (jde o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla), vyplatila žalobkyně poškozenému majiteli automobilu zn. M. B., pojistné ve výši 550.660,- Kč a tuto částku požaduje podle §10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 168/1999 Sb po žalovaném.
Obvodní soud pro Prahu 8 platebním rozkazem ze dne 20. listopadu 2002, č. j. 24 C 255/2002-31, uložil žalovanému, aby do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatil žalobkyni pohledávku ve výši 550.660,- Kč s 5,5 % úrokem od 21. 7. 2002 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 22.024,- Kč, nebo aby podal odpor proti platebnímu rozkazu do 15 dnů ode dne jeho doručení u podepsaného soudu. Pro případ, že bude podán odpor, soud uložil žalovanému, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem. Poučil žalovaného, že ve vyjádření je povinen uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda jej uznává jen zčásti nebo co do základu s tím, že uzná-li nárok, rozhodne soud na tomto základě o věci samé rozsudkem pro uznání (§153a odst. 1 o. s. ř.). V případě, že žalovaný nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svojí obranu proti žalobě, a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Dále byl žalovaný soudem poučen, že nemůže-li ve stanovené lhůtě podat písemné vyjádření ve věci samé, je povinen před uplynutím stanovené lhůty sdělit soudu, jaký vážný důvod mu v tom brání, a na výzvu soudu jej i prokázat. Protože žalovaný, jemuž byl platební rozkaz doručen do vlastních rukou dne 2. 12. 2002, podal proti němu včas blanketní odpor, avšak ve stanovené lhůtě na výzvu soudu dle §114b odst. 1 o. s. ř. nereagoval ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem pro uznání dne 13. února 2003, č. j. 24 C 255/2002-37, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 550.660,- Kč spolu s 5,5% úrokem z prodlení od 21. 7. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 35 Co 339/2003-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, a námitku žalovaného, že výzva podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. měla být učiněna formou samostatného usnesení, neshledal důvodnou. Dovodil, že je na úvaze soudu, jaký postup v konkrétním případě zvolí, a že v dané věci bylo – s přihlédnutím k povaze uplatněného nároku na náhradu pojistného plnění vyplaceného v souvislosti s dopravní nehodou - pro přípravu jednání žádoucí, aby si soud opatřil stanovisko žalovaného k věci. Způsobilou odvolací soud neshledal ani námitku žalovaného o neopodstatněnosti uplatněného nároku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, konstatoval, že při vydání rozsudku pro uznání se právní posouzení omezuje toliko na závěr, že jsou splněny předpoklady pro jeho vydání; odvolání proti rozsudku pro uznání, založené na námitkách, které zpochybňují uznaný nárok, nemůže být úspěšné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že v posuzovaném případě neměl být vydán rozsudek pro uznání, neboť žaloba je zjevně nedůvodná. Žalovaný nárok totiž nemohl vzniknout a ani nevznikl. Žalovaný byl v době škodní události řádně pojištěn a škodní událost řádně nahlásil. „Zranění druhého účastníka dopravní nehody a jeho okamžitý odvoz do nemocnice k ošetření je jistě důvodem zvláštního zřetele hodným, který má na mysli ustanovení §10 odst. 1 písm. d/ (míněno zákona č. 168/1999 Sb.), který svědčí žalovanému nikoli žalobkyni“. Z uvedeného důvodu navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejprve jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je přípustnost dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci – předmětu řízení – týkají i procesní předpisy).
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát pouze ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním zpochybněny. Žalovaný v dovolání namítá, že v posuzovaném případě bránila postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. zřejmá bezúspěšnost žalobou uplatněného nároku. Přesto, že to v dovolání výslovně neuvádí, nelze než dovozovat, že touto argumentací brojí proti závěru odvolacího soudu, že při vydání rozsudku pro uznání nejsou námitky o neopodstatněnosti uplatněného nároku relevantní, neboť právní posouzení věci se omezuje jen na závěr, že jsou splněny předpoklady pro jeho vydání.
Podle ustanovení §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Předpokladem rozsudku pro uznání je, aby žalovaný v průběhu soudního řízení uznal nárok nebo základ nároku, který je proti němu uplatňován, aby šlo o věc, jejíž povaha připouští skončení řízení soudním smírem (§99 odst. 1 o. s. ř.), a aby uznání nároku nebo jeho základu nebylo v rozporu s právními předpisy (§99 odst. 1 o. s. ř.). Uznáním nároku se rozumí procesní úkon žalovaného, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl uplatněn v žalobě, a v jakém rozsahu tak činí. Uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. pak zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované v časopise Soudní judikatura 7/2001, č. 93).
Od 1. ledna 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., soud vydá rozsudek pro uznání i v případě, že podle §114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavce 1 až 4 fikce, že žalovaný nárok uznal.
Podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/, případně nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá vady, které brání pokračovat v řízení, a zda jsou v ní vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení.
Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup „vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, tj., že ve věci je třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze ponechat jen na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli. Dále nesmí jít o věc, ve které nelze ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír (a tedy vydat rozsudek pro uznání), o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. či o řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř.
Již ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002, vyložil Nejvyšší soud ČR, kdy ani povaha věci, ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle §114b o. s. ř. vyzván k vyjádření. Dovodil, že tomu tak je v případě, kdy už jen na základě samotných skutkových tvrzení v žalobě se žalobní požadavek na plnění jeví jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. V posuzované věci však o takový případ nejde. Předmětnou žalobou žalobkyně jako pojistitel uplatnila vůči žalovanému jako pojištěnému nárok na úhradu vyplacené částky (postih) přiznávaný pojistiteli zákonem č. 168/1999 Sb., který mimo jiné stanoví pravidla týkající se pojistného plnění a případy, kdy vzniká pojistiteli právo na postih pojištěného. Žaloba obsahuje všechny náležitosti předepsané zákonem (§42 odst. 4, §79 odst. 1 a 2 o. s. ř.), tedy i rozhodující skutečnosti, jimiž se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. V žalobě popsané chování žalovaného (pojištěnce) samo o sobě nenasvědčuje tomu, že ze strany žalobkyně (pojistitele) jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Zda takto popsané chování naplňuje skutkovou podstatu ustanovení §10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 168/1999 Sb. či nikoli by bylo – v případě, že by soud nerozhodl rozsudkem pro uznání – teprve předmětem dokazování. Protože však v posuzovaném případě nastala fikce uznání, rozhodl soud po právu podle tohoto uznání, aniž mu příslušelo zkoumat, zda je tvrzení žalobkyně podloženo důkazy, zda dosavadní výsledky dokazování, resp. vylíčení skutkových okolností, prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavek žalobkyně jako nedůvodný.
Lze uzavřít, že odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od sjednocené a ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se otázky aplikovatelnosti ustanovení §114b a §153a odst. 3 o. s. ř. a jeho rozhodnutí tak nelze považovat za zásadně právně významné.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu