ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.774.2005.1
sp. zn. 33 Odo 774/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. H., proti žalovaným 1) H. H., a 2) R. M., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 132/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2005, č. j. 15 Co 594/2004-472, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, a to žalované 1) v částce 2.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. R. Š. a žalovanému 2) v částce 2.575,- Kč k rukám advokátky JUDr. M. W., vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 6 C 132/2000-417, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a K. H., byli ke dni 17. 4. 2000 spoluvlastníky blíže specifikovaných nemovitostí v kat. úz. H. (dále jen „sporné nemovitosti“), každý jednou ideální polovinou, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i o nákladech řízení vynaložených státem.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. ledna 2005, č. j. 15 Co 594/2004-472, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o státem vynaložených nákladech, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně a její manžel K. H., zemřelý 17. 4. 2000, smlouvou ze dne 25. června 1997 darovali sporné nemovitosti žalované, která je jejich dcerou. Dopisem ze 2. 2. 2000 ji vyzvali ke vrácení darovaných nemovitostí s poukazem na její chování vůči nim. Tento dopis byl žalované doručen. Ta následně kupní smlouvou ze 14. 7. 2000 prodala sporné nemovitosti žalovanému. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že se žalovaná chovala k ní a k jejímu zemřelému manželovi způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, jak předpokládá §630 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Její jednání vůči dárcům totiž bylo jen odpovídající reakcí na to, jak se oni chovali k ní. Proto projev vůle dárců směřující k vrácení daru neměl zamýšlené důsledky a žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) občanského soudního řádu. V něm namítla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na to, že poté, co byl odvolacím soudem zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, nebyly provedeny prakticky žádné další relevantní důkazy, přesto však soud prvního stupně dospěl k opačným skutkovým závěrům. Proto nemá závěr, že se dárci chovali k žalované tak, že její jednání vůči nim nemůže být hrubým porušením dobrých mravů, oporu v provedeném dokazování. Kromě toho sama žalovaná připustila, že její vztahy s otcem byly normální, a neexistuje jediný důkaz, že by jí zemřelý K. H. zavdal příčinu k tomu, aby ho ignorovala, neposkytla mu potřebnou pomoc a ještě na něho, jak bylo prokázáno, útočila. Proto soudy obou stupňů měly zvažovat, zda právě nevhodné jednání žalované k otci nenaplňuje důvody pro vrácení daru. Žalobkyně navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná zpochybnila přípustnost dovolání žalobkyně a navrhla, aby bylo odmítnuto. Žalovaný se pak ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jak už bylo uvedeno, dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně v této věci (ze dne 20. ledna 2004, č. j. 6 C 132/2000-356) bylo žalobě vyhověno. Nyní potvrzeným rozsudkem tudíž bylo rozhodnuto jinak než v rozsudku dřívějším. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ však bylo nutno ještě zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveným ve zrušovacím usnesení.
Takováto vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, t. j. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovozovat.
Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. ledna 2004, č. j. 6 C 1232/2000-356 (ve znění doplňujícího usnesení), byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. května 2004, č. j. 15 Co 198/2004-399, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušovacího usnesení odvolací soud uvedl, že shledal nesprávnosti při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k určitým skutečnostem, ačkoli z obsahu spisu vyplývaly. Tento názor dále konkretizoval tak, že podmínkou zániku darovacího vztahu je nejen právní úkon dárce směřující ke vrácení daru, ale i předchozí hrubé porušení dobrých mravů ze strany obdarovaného vůči dárci, jímž se ovšem soud prvního stupně náležitě nezabýval. Neuvedl totiž, z jakých dílčích skutkových zjištění vycházel a které skutečnosti považoval za pravdivé, a odůvodnění svého rozsudku směřoval obecně k otázce, jaké vztahy panovaly mezi žalobkyní a žalovanou. Je zřejmé, že tyto vztahy byly napjaté, ale podstatné je i to, z jakých důvodů tomu tak bylo a zda špatné vztahy nezapříčinilo i chování samotné žalobkyně. Míra, jakou se žalobkyně případně na vzniku takových vztahů podílela, je důležitá pro závěr, zda se žalovaná skutečně mohla dopustit hrubého porušení dobrých mravů. Z těchto důvodů je rozsudek soudu prvního stupně v otázce, zda žalovaná hrubě porušila dobré mravy, nepřezkoumatelný. Odvolací soud tedy vytkl soudu prvního stupně pochybení při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu věci, aniž ho ovšem zavázal právním názorem v tom smyslu, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být vyložen. Soudu prvního stupně bylo pouze uloženo, aby provedené důkazy hodnotil i z dalších pro věc významných hledisek a aby případně doplnil dokazování ke shora uvedeným otázkám; nebyl však nikterak omezen či usměrněn v tom, jak má zjištěné skutečnosti posoudit po právní stránce. Pak ovšem nejde o odlišnost pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně, která je důsledkem vázanosti tohoto soudu právním názorem soudu odvolacího. Proto ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ). Podle §242 odst. 3 věty prvé OSŘ lze (s výjimkami uvedenými v druhé větě téhož ustanovení, které však připadají v úvahu pouze v případě přípustného dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Tato vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tedy v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Žalobkyně sice podřazuje své dovolací námitky pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, ale svým obsahem jsou tyto námitky výlučně polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, t. j. uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který (jak už bylo uvedeno) v případě dovolání, jehož přípustnost je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, použít nelze. Dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy způsob, jakým tento soud na zjištěný skutkový stav aplikoval §630 ObčZ, pouze namítá, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle jejího mínění správného) skutkového stavu, musel by logicky dospět k jiným právním závěrům. Z pohledu obsahového vymezení dovolacích důvodů žalobkyní tudíž nemůže být její dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ mají v dovolacím řízení úspěšní žalovaní právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje u každého z nich odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu