ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.775.2005.1
sp. zn. 33 Odo 775/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. H., proti žalovanému P. H., o vrácení daru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 216/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2004, č. j. 38 Co 190/2004-32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2004, č. j. 38 Co 190/2004-32, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. února 2004, č. j. 30 C 216/2000-28, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. února 2004, č. j. 30 C 216/2000-28, odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vrácení daru –ideální poloviny původní parcely č. 2219, nyní tvořené parcelami č. 2219/2 – zahrada o výměře 1345 m2 a č. 2219/3 – zastavěná plocha o výměře 31 m2 zapsanými na LV č. 869 pro k. ú. B. Současně rozhodl o nákladech řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že došlo k naplnění bodu VI. darovací smlouvy ze dne 4. září 1996, neboť žalovaný se choval hrubě k žalobci i ke členům jeho rodiny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný žalobní návrh vykazuje nedostatky ve vztahu k §42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), zejména pokud se jedná o vylíčení rozhodujících skutečností, o označení důkazů a o formulaci žalobního petitu. Proto usneseními ze dne 1. prosince 2000, č. j. 30 C 216/200-4, a ze dne 1. prosince 2003, č. j. 30 C 216/2000-23, opakovaně vyzval žalobce, aby nesprávný žalobní návrh opravil, přičemž výzva soudu obsahovala poučení, jak vady žaloby odstranit, jakož i poučení o následku neodstranění těchto vad v podobě odmítnutí žaloby. Žalobce svoji žalobu doplnil podáními ze 17. 12. 2000 a z 1. 1. 2004, ale soud prvního stupně přesto konstatoval, že všechny vytýkané vady odstraněny nebyly, neboť ani nadále není ze žalobního petitu ani z obsahu žaloby zřejmé, zda se žalobce domáhá rozhodnutí ve smyslu §80 písm. b) či písm. c) OSŘ, tedy zda se jedná o žalobu na splnění povinnosti či o žalobu určovací. Z tohoto důvodu žalobu podle §43 odst. 2 OSŘ odmítl s tím, že pro její vady nelze v řízení pokračovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že přesto, že žalobce na základě výzev soudu prvního stupně vady žaloby částečně odstranil, nelze v řízení pokračovat pro neurčitost a nesrozumitelnost navrhovaného petitu, jenž by v případě jeho převzetí do vyhovujícího rozsudku nebyl způsobilým titulem pro vykonávací řízení. Tuto vadu soud prvního stupně žalobci řádně vytkl usnesením z 1. 12. 2003, ale žalobce ji neodstranil ani ve stanovené lhůtě, ani v podaném odvolání, a tak byla žaloba správně odmítnuta.
Proti tomuto usnesení podal žalobce, tehdy zastoupený advokátem JUDr. I. D., dovolání, které bylo tímto advokátem též sepsáno. V něm namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadeným usnesením mu bylo znemožněno vést řádný proces přesto, že na všechny výzvy soudu prvního stupně reagoval a vady žaloby odstranil. Z jeho písemných podání je přitom zřejmé, čeho se domáhá a jak chce, aby soud rozhodl. Žalobce navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a aby odvolací soud byl zavázán právním názorem, že usnesení soudu prvního stupně je nesprávné a že je nutno je zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §239 odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §79 odst. 1 OSŘ žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 OSŘ) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní jméno nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se žalobce domáhá. Není-li žaloba o uvedené náležitosti doplněna ani na výzvu soudu podle ustanovení §43 odst. 1 OSŘ a jde-li zároveň o takové nedostatky, pro něž nelze v řízení o žalobě pokračovat, soud ji – po předchozím poučení účastníka – odmítne (§43 odst. 2 OSŘ).
V posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k názoru, že i když žalobce vady žaloby částečně odstranil, není možno v řízení pokračovat pro nevykonatelnost žalobního petitu, ze kterého není zřejmé, zda se jedná o žalobu na plnění či o žalobu určovací. S tím se ztotožnil i odvolací soud, který současně konstatoval, že žalobce zmíněnou vadu žalobního petitu neodstranil ani ve svém odvolání. S tímto závěrem však nelze souhlasit.
Žalobní petit jako jedna ze zákonem požadovaných náležitostí žaloby musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, t. j. aby takovéto rozhodnutí bylo materiálně vykonatelné. Dovolací soud nesdílí pochybnosti o tom, zda žalobní petit tak, jak jej žalobce formuloval ve svém podání z 1. 1. 2004, odpovídá žalobě na plnění či žalobě určovací. Nic z obsahu dosavadních podání žalobce totiž nenasvědčuje tomu, že by se domáhal určení svého vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ a že by tvrdil naléhavý právní zájem na takovémto určení; kromě toho i požadavek na „vrácení“ nemovitostí, byť neformulovaný jako „povinnost vrátit“, naznačuje, že se jedná o žalobu podle §80 písm. b) OSŘ. Nicméně lze přisvědčit názoru, že převzetí žalobního petitu tak, jak je obsažen v žalobě z 20. 9. 2000 a v podání z 1. 1. 2004, do výroku případného vyhovujícího rozhodnutí by bylo v rozporu s požadavkem na materiální vykonatelnost tohoto výroku. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla odmítnuta žaloba, však žalobce reagoval na výhrady k žalobnímu petitu tím, že jej nově formuloval, a to tak, že „soud ruší darovací smlouvu ze dne 4. září 1996“ a že „žalovaný je povinen vydat žalobci“ ideální polovinu nemovitostí specifikovaných shora. Tím postavil zcela najisto, čeho se v řízení domáhá, a takovýto žalobní petit již nebrání tomu, aby bylo v řízení pokračováno. V této souvislosti je třeba připomenout, že rozpor mezi výrazem „vydat“ a skutečností, že předmětem vydání mají být nemovitosti (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. března 1973, sp. zn. Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/73), není sám o sobě důvodem k odmítnutí žaloby a že je povinností soudu pokusit se o jeho odstranění postupem podle §43 OSŘ (v tomto směru lze přiměřeně odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9/1999). Otázky, zda lze v soudním řízení zrušit darovací smlouvu a zda žaloba na vydání (vyklizení) nemovitostí odpovídá situaci, která ve vztahu k užívání sporných nemovitostí existuje, je již nutno řešit v rozhodnutí o věci samé na základě konkrétních skutkových zjištění.
Lze tedy uzavřít, že žaloba tak, jak ji žalobce doplnil ve svém odvolání, již obsahuje náležitosti, které jsou ve smyslu §79 odst. 1 OSŘ nezbytné k tomu, aby soud mohl v řízení pokračovat. Napadené usnesení odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném výkladu tohoto ustanovení a dovolací důvod opírající se o §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Nejvyššímu soudu České republiky proto nezbylo, než toto usnesení podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušit. I když za situace, v níž rozhodoval soud prvního stupně, bylo odmítnutí žaloby na místě, vyplývá z toho, co bylo shora vyloženo, že odvolací soud měl (po doplnění žaloby v odvolání) správně usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Proto platí důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, i pro usnesení soudu prvního stupně. Dovolací soud tedy zrušil i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu