ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.792.2003.1
sp. zn. 33 Odo 792/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 450.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 88/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, č. j. 20 Co 484/2002-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2002, č. j. 4 C 88/98-180 (v pořadí již druhým, který v této věci vydal), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky i mezi žalobcem a Z. B., která byla v té době druhou žalovanou. Vyšel ze zjištění, že na základě ústní dohody poskytl žalobce žalovanému a Z. B. (dceři žalobce a manželce žalovaného) část kupní ceny na dům č. p. 9 v J. u P., který je v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, ve výši 450.000,- Kč s tím, že oni mu v domě zajistí doživotní bydlení. Uvedená částka představovala prostředky, které žalobce obdržel od své bývalé manželky na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví po rozvodu, převzal ji dne 1. března 1996 žalovaný a ponechal si ji. Žalobce se do domu nastěhoval, ale v létě 1997 začalo mezi ním, žalovaným a Z. B. docházet k neshodám a z dopisu z 9. 9. 1997 se žalobce dozvěděl, že svůj závazek umožnit mu v domě doživotní bydlení nehodlají žalovaný a jeho manželka dodržet. Shora uvedenou dohodu posoudil soud prvního stupně jako platnou tzv. nepojmenovanou smlouvu podle §51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Tím, že žalovaný a jeho manželka odvolali svůj příslib doživotního bydlení žalobce v domě, mu vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož šlo o plnění žalobce, jehož právní důvod odpadl (§451 odst. 2 ObčZ). Žalovaným vznesenou námitku promlčení tohoto práva soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť podle jeho názoru začala dvouletá promlčecí doba podle §107 odst. 1 ObčZ běžet až od 9. 9. 1997, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že důvod jeho plnění odpadl, a žaloba byla podána 2. 3. 1998.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2003, č. j. 20 Co 484/2002-222, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, jinak jej potvrdil s tím, že se současně odstraňuje nesprávnost v příjmení žalovaného, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval především, že žalobce v průběhu řízení nezměnil skutková tvrzení uvedená v žalobě, a tak nebylo důvodu připouštět změnu žaloby, jak to učinil soud prvního stupně při jednání dne 5. března 2002. Odvolací soud plně převzal skutkový stav, ze kterého vycházel soud prvního stupně, věc však odlišně posoudil po stránce právní. Podle jeho názoru účastníci a Z. B. „neuzavřeli žádnou konkrétní platnou smlouvu, ze které by vyplývala nějaká práva a povinnosti, jejich dohoda byla neplatným ujednáním, kdyby ji strany dodržely, nebyla by však v rozporu s dobrými mravy, neboť se opírala o vzájemné vztahy v rodině“. Žalobce tedy poskytl žalovanému částku 450.000,- Kč bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 ObčZ. Pokud jde o namítané promlčení, i odvolací soud se postavil na stanovisko, že promlčecí doba nepočala běžet dnem, kdy žalovaný převzal peníze, jelikož „až do léta 1997 fungovala ústní (neplatná) dohoda mezi účastníky, kdy žalobce mohl bydlet v domě žalovaných, aniž by mu v tom bránili, a oba mu poskytovali po určitou … část tohoto roku péči. Teprve když žalovaní porušili dohodu …, dozvěděl se žalobce, že žalovaní nechtějí splnit uzavřenou dohodu, a proto požádal žalovaného, aby mu vrátil poskytnuté plnění“. Až tehdy žalobce zjistil, že se žalovaný bezdůvodně obohatil, takže žaloba byla podána včas.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, přičemž pokud jde o jeho přípustnost, odkázal na §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). V dovolání poukázal na vady, jimiž podle jeho přesvědčení řízení trpí a které spočívají v tom, že žalobce v žalobě ani v dalším průběhu řízení náležitě nevylíčil rozhodující skutečnosti tak, aby bylo patrno, z čeho dovozuje vznik bezdůvodného obohacení (tedy zda jde o půjčku, smlouvu o budoucí smlouvě nebo vrácení zálohy na budoucí koupi), a že soud neprovedl některé jím navrhované důkazy [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Dále namítl, že odvolací soud vycházel z nesprávných skutkových zjištění (§241a odst. 3 OSŘ), a svoje argumenty v tomto směru velmi podrobně rozvedl. Konečně – ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ – vyslovil nesouhlas s tím, jak odvolací soud posoudil otázku promlčení nároku žalobce. Podle jeho názoru je třeba vycházet z toho, že až změnou žaloby (skutkových tvrzení) při jednání soudu prvního stupně dne 5. března 2002 žalobce řádně uplatnil u soudu nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, a v té době už bylo uplatněné právo promlčeno jak v důsledku marného uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby počítané od převzetí peněz žalovaným, t. j. od 1. 3. 1996, tak v důsledku uplynutí subjektivní lhůty dvouleté, i kdyby byla v souladu s názorem odvolacího soudu počítána od 9. 9. 1997. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ pak je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Názor žalovaného, že jeho dovolání je přípustné podle obou shora uvedených ustanovení, nemůže obstát už proto, že podle citovaného znění §237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí uvažovat jen tehdy, není-li dovolání přípustné podle písm. b). Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže ovšem přípustnost dovolání žalovaného v této věci založit, i když napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který v této věci soud prvního stupně vydal. Prvým rozsudkem soudu prvního stupně (ze dne 18. dubna 2001, č. j. 4 C 88/98-138) bylo totiž žalobě o zaplacení částky 450.000,- Kč proti tomuto žalovanému rovněž vyhověno, takže nyní potvrzeným rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl jinak než v rozsudku dřívějším. Kromě toho důvodem zrušení prvého rozsudku (usnesením odvolacího soudu ze dne 12. července 2001, č. j. 20 Co 269/2001-161) byla jeho nepřezkoumatelnost a odvolací soud nevyslovil ve svém usnesení žádný právní názor, kterým by byl soud prvního stupně v dalším průběhu řízení vázán.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Z jeho znění vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 OSŘ), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud ČR nezabýval námitkami žalovaného proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a otázku přípustnosti dovolání řešil výlučně z pohledu námitek proti právním závěrům napadeného rozsudku tak, jak je žalovaný vymezil. Tyto námitky nezpochybňují závěr o tom, že převzetí částky 450.000,- Kč žalovaným (které vzal odvolací soud za prokázané) je bezdůvodným obohacením vzniklým plněním bez právního důvodu, ale pouze řešení otázky promlčení nároku na vydání tohoto obohacení, tedy aplikaci §107 odst. 1 a 2 ObčZ.
Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud v rámci posouzení, zda byla žaloba podána před uplynutím promlčecí doby uvedené v §107 odst. 1 a 2 ObčZ, vycházel ze zcela konkrétních okolností daného případu, nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném rozsudku obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Nic takového ostatně dovolatel ani netvrdí. Pokud pak jde o případný rozpor řešení uvedené právní otázky v rozporu s hmotným právem, je třeba se nejprve zabývat tím, kdy byl nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení řádně uplatněn u soudu.
Soud prvního stupně považoval písemné podání žalobce datované 30. 1. 2002 (č. l. 166 až 168 spisu) za změnu žaloby spočívající ve změně skutkových tvrzení, a proto ji při jednání dne 5. března 2002 usnesením vyhlášeným do protokolu ve smyslu §95 odst. 1 OSŘ připustil. Naproti tomu odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že žalobce v průběhu řízení svá skutková tvrzení nezměnil, a tak nelze k připuštění změny žaloby přihlédnout. S tímto závěrem odvolacího soudu lze souhlasit. Podle §79 odst. 1 OSŘ musí návrh na zahájení řízení (žaloba) obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, t. j. vymezení skutku, který má být předmětem řízení, a tvrzení žalobce o skutečnostech, které jsou pro věc významné. V žalobě tedy musí být uvedeny takové skutečnosti, kterými žalobce vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a vylučuje jeho záměnu se skutkem jiným. Naproti tomu právní charakteristiku skutku, tedy právní důvod žaloby, není žalobce povinen v žalobě uvádět. V dané věci žalobce v žalobě podané 2. 3. 1998 ve vztahu k částce 450.000,- Kč uvedl, že tuto částku, kterou žalobce obdržel od své bývalé manželky na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, převzal 1. 3. 1996 žalovaný, zadržel ji neoprávněně jako doplatek na kupní cenu za dům a žalobci ji nikdy nepředal. Jelikož žalovaný a jeho manželka nyní popírají, že na zakoupení nemovitostí byly použity jeho prostředky, žalobce požádal o vrácení poskytnuté částky. Toto stručné vylíčení rozhodujících skutečností žalobce v průběhu řízení postupně doplňoval o další podrobnosti, naposledy písemným podáním z 30. 1. 2002. V něm mimo jiné uvedl, že nebyla uzavřena žádná písemná dohoda o tom, že poskytne žalovanému a jeho manželce částku 450.000,- Kč na koupi domu a že dům pak na něho bude převeden, nicméně že byl stále ujišťován, že dům je určen pro jeho bydlení. Proto zpočátku neměl pocit, že byl o peníze připraven. Až v létě 1997 začaly rozpory a z dopisu z 9. 9. 1997 je zřejmé, že žalovaný a jeho manželka své sliby nehodlají splnit. Z tohoto krátkého přehledu (podrobnější je obsažen v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 3 a 4) je zcela zřejmé, že se žalobce domáhá stále stejného nároku, tedy vrácení částky 450.000,- Kč, kterou převzal žalovaný 1. 3. 1996 a kterou nyní žalobce požaduje proto, že nebyl splněn závazek žalovaného a jeho manželky umožnit mu doživotní bydlení v domě, na jehož zakoupení byly peníze použity. Změnou návrhu ve smyslu §95 OSŘ se rozumí mimo jiné změna spočívající v tom, že žalobce se sice domáhá stejného plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě – buď zcela nového nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti. Z tohoto pohledu nelze podání žalobce z 30. 1. 2002 za změnu žaloby považovat a závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl rozhodovat o připuštění změny žaloby, je tedy správný.
Pro právní posouzení otázky promlčení žalovaného nároku má uvedený závěr ten význam, že otázka, zda byl uplatněn včas, je posuzována ke dni zahájení řízení, t. j. k 2. 3. 1998. Podle §107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 pak se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. K bezdůvodnému obohacení žalovaného mohlo dojít nejdříve 1. 3. 1996, a tak je zcela zřejmé, že ke dni podání žaloby ještě tříletá objektivní promlčecí doba počítaná od vzniku bezdůvodného obohacení nemohla uplynout. Pokud jde o dvouletou promlčecí dobu subjektivní, lze (s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jímž je dovolací soud vázán) plně souhlasit s odvolacím soudem, že o tom, že se žalovaný bezdůvodně obohatil, se žalobce nedozvěděl hned, nýbrž až v okamžiku, kdy zjistil, že nebude splněn závazek umožnit mu doživotní bydlení v domě. Proto nelze běh této promlčecí doby počítat již od 1. 3. 1996 a i z tohoto hlediska je žaloba včasná. Závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobce není promlčen, tedy odpovídá hmotnému právu.
Z uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této situace nebylo možno zabývat se námitkami žalovaného poukazujícími na vady řízení, neboť, jak už bylo vysvětleno, tyto vady mohou být relevantním dovolacím důvodem v případě přípustného dovolání, ale samotná jejich existence přípustnost dovolání založit nemůže.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, Nejvyšší soud ČR je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. února 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu