ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.809.2004.1
sp. zn. 33 Odo 809/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Š. M., proti žalovanému Z. D., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 978/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004, č. j. 26 Co 103/2004-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004, č. j. 26 Co 103/2004-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní, na jejímž základě zaplatila jako budoucí kupující žalovanému jako budoucímu prodávajícímu zálohu ve výši 200.000,- Kč. Žalovaný se zavázal uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu do 12. 1. 2001, ovšem neučinil tak a jelikož smlouva nebyla uzavřena jeho vlastním přičiněním, je jeho povinností podle článku V. smlouvy o budoucí smlouvě zálohu vrátit. Žalovaný se bránil tvrzením, že kupní smlouva nebyla uzavřena jen proto, že žalobkyně neměla prostředky k zaplacení kupní ceny. Příčiny tedy spočívají na její straně a pro tento případ bylo dohodnuto, že záloha propadá v jeho prospěch.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 9 C 978/2002-64, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že podle článku V. smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 12. října 2000 se žalovaný zavázal uzavřít se žalobkyní nejpozději do 12. ledna 2001 kupní smlouvu ohledně nemovitostí specifikovaných v článku I. smlouvy, a to za kupní cenu 2,800.000,- Kč. Při podpisu smlouvy o budoucí smlouvě zaplatila žalobkyně žalovanému zálohu ve výši 200.000,- Kč a dále bylo dohodnuto, že částku 1,000.000,- Kč zaplatí žalobkyně žalovanému v den podpisu vlastní kupní smlouvy a zůstatek kupní ceny ve výši 1,600.000,- Kč ke dni „zápisu vlastnického práva na budoucí kupující u příslušného katastrálního úřadu“ (článek III. smlouvy o budoucí smlouvě). Článek V. smlouvy pak obsahuje ujednání o tom, že neuzavře-li žalovaný kupní smlouvu tak, jak bylo dohodnuto, „vlastním přičiněním“, vrátí zaplacenou zálohu do sedmi dnů ode dne, kdy o to bude požádán, zatímco nebude-li kupní smlouva uzavřena z příčin na straně žalobkyně, propadá zaplacená záloha ve prospěch žalovaného. Kupní smlouva skutečně nebyla do 12. ledna 2001 uzavřena. Soud prvního stupně shledal tvrzení žalobkyně a jejího manžela, že kupní smlouvu měl připravit žalovaný, za ryze účelové, neboť bylo vyvráceno výpovědí žalovaného a zejména jeho manželky; naopak na základě toho, že bylo prokázáno, že smlouvu o budoucí smlouvě připravoval manžel žalobkyně, dospěl k závěru, že manžel žalobkyně měl připravit i koncept kupní smlouvy. Ve výpovědi manžela žalobkyně byly i další vnitřní rozpory, když tvrdil, že už v prosinci 2000 urgoval uzavření kupní smlouvy, ač sám vypověděl, že kupní cena měla být zaplacena z prostředků získaných prodejem pozemků, k němuž došlo až v lednu 2001. Soud prvního stupně tedy neuvěřil výpovědi žalobkyně a jejího manžela a vzal za věrohodnou výpověď žalovaného podpořenou výpovědí jeho manželky a dcery, která slyšela, že v lednu 2001 žádal manžel žalobkyně o prodloužení lhůty k uzavření kupní smlouvy. Pokud jde o právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu, dovodil soud prvního stupně, že smlouva o budoucí smlouvě odpovídá §50a odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), tedy že je platným právním úkonem, a to včetně článku V., jehož platnost zpochybňovala žalobkyně. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem pak shledal žalobu nedůvodnou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. dubna 2004, č. j. 26 Co 103/2004-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 200.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 13. 1. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem o platnosti smlouvy o budoucí smlouvě včetně jejího článku V., ovšem pokud jde o závěr o tom, zda byl žalovaný oprávněn ponechat si zaplacenou zálohu (t. j. na čí straně spočívaly příčiny toho, proč nebyla uzavřena kupní smlouva), vytkl soudu prvního stupně pochybení při hodnocení důkazů. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně zaměřil na hodnocení výpovědí účastníků a svědků a nepřihlédl k dalším důkazům, především k vlastnímu obsahu smlouvy o smlouvě budoucí. Z toho, jak je ve smlouvě formulována splatnost kupní ceny, je totiž zřejmé, že uzavření kupní smlouvy účastníci nevázali na to, aby měla žalobkyně k dispozici celou kupní cenu. Navíc z listin založených ve spisu bylo možno zjistit, že žalobkyně měla „zdroj pro zaplacení kupní ceny“. Ze znění prvého odstavce článku V. smlouvy o budoucí smlouvě („… kupní smlouvu se budoucí prodávající zavazuje uzavřít…“) pak vyplývá zásadní závěr, že iniciativa k uzavření kupní smlouvy měla být na straně žalovaného bez ohledu na to, zda má žalobkyně k dispozici celou kupní cenu, tedy že to byl žalovaný, kdo měl předložit návrh kupní smlouvy. Naopak argumentem pro závěr, že smlouvu měl koncipovat manžel žalobkyně, nemůže být pouhý fakt, že takto připravil smlouvu o budoucí smlouvě. Jelikož to byl žalovaný, kdo nesplnil svůj závazek ze smlouvy, nesvědčí mu žádný právní důvod pro to, aby si ponechal zaplacenou zálohu. Na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení a to je povinen žalobkyni podle §451 a následujících ObčZ vydat. Úrok z prodlení stanovený podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. byl přiznán žalobkyni ode dne následujícího po dni, kdy měla být kupní smlouva uzavřena, když tímto dnem se žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že toto rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle spisu oporu v provedeném dokazování. Poukázal na to, že odvolací soud se „naprosto odchýlil“ od dokazování, které provedl soud prvního stupně, a nevzal je na vědomí. V tomto směru vznesl především výhradu k tomu, že ze znění článku III. smlouvy o budoucí smlouvě, pojednávajícího o splatnosti budoucí ceny kupní, odvolací soud dovodil, že otázka uzavření kupní smlouvy nebyla vázána na to, aby žalobkyně měla k dispozici celou kupní cenu. Z důkazů, které provedl soud prvního stupně, totiž vyplynulo, že žalobkyně neměla k dispozici žádné prostředky, a proto uzavření smlouvy neustále odkládala. To byl též důvod, proč se žalovaný s manželem žalobkyně dohodl o prodloužení lhůty k uzavření smlouvy až do konce ledna. Ani výklad článku V. smlouvy, jak jej podal odvolací soud, nepovažuje žalovaný za správný. Pojem „zavazuje se uzavřít“ lze vyložit jedině jako povinnost uzavřít smlouvu, ale žádná jiná povinnost, tedy ani povinnost předložit návrh smlouvy, z něj neplyne. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalovaný měl zájem o uzavření smlouvy, ale s ohledem na neustálé prosby ze strany žalobkyně o odložení uzavření smlouvy zcela logicky vyčkával, až bude žalobkyně připravena k uzavření smlouvy a tudíž i k předložení jejího návrhu. Vzhledem k nesprávnému výkladu ujednání článků III. a V. smlouvy o smlouvě budoucí pak není správný ani právní závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. K tomu, aby si ponechal zaplacenou zálohu, měl právní důvod, a to na základě ujednání v třetím odstavci článku V. smlouvy. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci spočívající ve vadnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajícího skutkového závěru, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, případně v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 161/98).
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že pro rozhodnutí ve věci byly podstatné dvě základní skutkové otázky: kdo měl podle ujednání účastníků ve smlouvě o smlouvě budoucí vypracovat návrh kupní smlouvy a předložit jej druhé smluvní straně a zda důvodem, proč nebyla kupní smlouva do dohodnutého dne uzavřena, byl nedostatek finančních prostředků na straně žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že to byla žalobkyně, resp. její manžel, kdo měl kupní smlouvu připravit, především na základě hodnocení výpovědí žalobkyně a jejího manžela jako nevěrohodných a na základě úvahy, že koncipoval-li manžel žalobkyně smlouvu o budoucí smlouvě, je logické, že měl vypracovat i koncept smlouvy kupní. Z odůvodnění jeho rozsudku neplyne, že by vůbec nebral v úvahu znění smlouvy o smlouvě budoucí, konkrétně prvého odstavce článku V. obsahujícího závazek žalovaného uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu do 12. 1. 2001, pouze ve světle hodnocení dalších důkazů nevyložil toto ujednání tak, jak to posléze učinil odvolací soud. Ten sice vytkl soudu prvního stupně, že se zaměřil na hodnocení výpovědí a pominul další listinné důkazy, zejména vlastní smlouvu o budoucí smlouvě, ale vzápětí učinil totéž, když svůj skutkový závěr o tom, že to byl žalovaný, kdo měl vypracovat a předložit návrh kupní smlouvy, opřel výlučně o text smlouvy o budoucí smlouvě, aniž by přihlédl k výpovědím účastníků a svědků, které jsou při výkladu znění smlouvy způsobem uvedeným v §35 odst. 2 ObčZ velmi důležité. Znění prvého odstavce článku V. totiž není tak jednoznačné, jak uvádí odvolací soud, neboť připouští různý závěr o tom, k čemu se v něm žalovaný zavázal – bylo by je například možno vyložit i tak, že žalovaný není oprávněn odmítnout návrh na uzavření kupní smlouvy doručený mu do dohodnutého dne. Jen ve spojení textu smlouvy se skutečnostmi vyplývajícími z výpovědí účastníků, případně svědků lze tedy usuzovat na to, jaká byla vůle smluvních stran. Jestliže výpovědi žalovaného a jeho manželky, které hodnotil soud prvního stupně jako věrohodné, vyznívají jednoznačně tak, že kupní smlouvu, stejně jako smlouvu o budoucí smlouvě měl připravit manžel žalobkyně, bylo povinností odvolacího soudu, pokud dospěl k opačnému závěru, aby se s obsahem uvedených výpovědí vypořádal a zdůvodnil, proč z nich při výkladu smlouvy nevychází. Rovněž závěr odvolacího soudu, že účastníci nevázali uzavření kupní smlouvy na to, zda má žalobkyně k dispozici prostředky na zaplacení celé kupní ceny, vychází zcela jednostranně ze znění článku III. smlouvy o budoucí smlouvě a pomíjí obsah výpovědí žalovaného, jeho manželky a jejich dcery, kteří hovořili o tom, že manžel žalobkyně žádal o prodloužení termínu, do kterého mělo dojít k uzavření kupní smlouvy, právě proto, že ještě nemá k dispozici dostatek finančních prostředků. Navíc lze konstatovat, že pokud měla být v den podpisu kupní smlouvy zaplacena žalovanému částka 1,000.000,- Kč, nebyla by skutečnost, že žalobkyně neměla začátkem roku 2001 k dispozici žádné peníze (jak tvrdí žalovaný), pro uzavření smlouvy vůbec bez významu.
Je tedy možno uzavřít, že odvolací soud při hodnocení důkazů pominul rozhodné skutečnosti, které byly prokázány provedenými důkazy, a v důsledku toho jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ.
Žalovaný dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Dovolatel ovšem nezpochybňuje právní závěr, že pokud to byl on, kdo zapříčinil, že kupní smlouva nebyla včas uzavřena, nemá právo ponechat si zaplacenou zálohu a vzniká mu tak bezdůvodné obohacení podle §451 a následujících ObčZ. Podstatou této jeho námitky je nesouhlas s výkladem smlouvy o budoucí smlouvě, jak jej provedl odvolací soud, a se skutkovým závěrem, že on měl předložit návrh kupní smlouvy a tím, že tak neučinil, způsobil, že smlouva nebyla uzavřena. Jde tudíž rovněž o výhradu ke skutkovým zjištěním ve smyslu §241a odst. 3 OSŘ, pro niž platí to, co je uvedeno v předchozích odstavcích.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není možno považovat za správný; proto jej Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušil a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud pokládá ještě za nezbytné poznamenat, že pokud by i v novém rozhodnutí o věci byla žaloba shledána důvodnou, nelze při úvahách o počátku prodlení žalovaného přehlížet ujednání odstavce druhého článku V. smlouvy o budoucí smlouvě, podle kterého je žalovaný povinen vrátit zaplacenou zálohu do sedmi dnů ode dne, kdy o to bude požádán.
Podle §226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věty prvé OSŘ bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu