ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.819.2005.1
sp. zn. 33 Odo 819/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně L. S. proti žalované E. R., za účasti nezletilé L.S., jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, o vrácení daru, vedené u Městského soudu Brně pod sp. zn. 20 C 286/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2000, č. j. 49 Co 88/2000-231, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované vrácení daru požadavkem na určení, že je vlastnicí v žalobě označených pozemků. Uváděla, že k požadavku na vrácení daru jí vedla skutečnost, že žalovaná jí bezdůvodně odepřela pomoc v době nemoci.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. března 2000, č. j. 20 C 286/98-119, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. 72/50, 72/51, 72/53, 72/69, 72/70, 72/96, 72/97, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec B., katastrální území Ú. u B., a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 49 Co 88/2000-231, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně je dcerou žalované; jejich vzájemné vztahy nebyly nikdy vřelé, žalobkyni vychovávali prarodiče. Dne 14. 8. 1998 byla uzavřena darovací smlouva, jíž žalobkyně žalované darovala v žalobě specifikované pozemky; vklad vlastnického práva z této smlouvy byl proveden 17. 8. 1998. Účelem darování pozemků bylo zajištění majetku před vyděrači, kteří žalobkyni vyhrožovali. Od 19. 8. do 30. 9. 1998 byla žalobkyně nemocná, onemocněla zápalem plic a potřebovala pomoc s péčí o dvouletou dceru. Otec dítěte byl v té době vytížen politickou kampaní před komunálními volbami. Žalovaná žádost o pomoc nevyslyšela s tím, že sama má zdravotní problémy a nemůže dojíždět do místa bydliště žalobkyně. Dne 16. 9. 1998 uzavřely žalobkyně a žalovaná jako prodávající s Jiřím Rýznarem jako kupujícím kupní smlouvu, jíž mu prodaly - žalobkyně dům čp. 98 na pozemku č. 72/51 a garáž na pozemku č. 72/50 a žalovaná všechny pozemky, které získala od žalobkyně darem. Dne 16. 11. 1998 požádala žalobkyně žalovanou o vrácení daru z důvodu nevhodného chování žalované, které vymezila tím, že žalovaná jí neposkytla pomoc v době nemoci. Na pokladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že zjištěné chování žalované vůči žalobkyni nenaplňuje znaky hrubého porušené dobrých mravů ve smyslu ustanovení §630 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a na jejich základě ve věci nesprávně rozhodl. Zejména „nesprávně posoudil důkaz týkající se jednání žalované spočívající v neposkytnutí pomoci žalobkyni v její nemoci ve dnech 19. 8. až 30. 9. 1998 z hlediska následné aplikace §630 ObčZ“. Žalobkyně nadále zastává názor, že chování žalované lze považovat za chování „naplňující právo žalobkyně od darovací smlouvy odstoupit“. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání vyhověl a věc vrátil soudu prvního stupně nebo soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“). V posuzovaném případě rozhodoval odvolací soud sice až po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl vydán již v roce 2000 (tento správný postup ostatně odvolací soud výslovně deklaroval v odůvodnění svého rozhodnutí).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. (a ty v daném případě nebyly dovolatelkou namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání jen ve třech případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnost dovolání opřít nelze. Odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně podle §239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího výroku rozsudku neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích §239 odst. 2 o. s. ř., tedy z pohledu zásadního právního významu.
Za dané procesní situace nelze dovodit přípustnost dovolání ze žádného ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž se mohl zabývat věcnými námitkami v dovolání snesenými – podle §243b odst. 4 věty první o. s. ř. a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované, popř. vedlejšímu účastníku na straně žalované, v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. června 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu