ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.820.2003.1
sp. zn. 33 Odo 820/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce m. K., proti žalovanému V. O., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 122.808,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 132/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2003, č. j. 15 Co 207/2003-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. května 2003, č. j. 15 Co 207/2003-62, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. ledna 2003, č. j. 9 C 132/2002-36, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č. j. 9 C 132/2002-36, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu o „zbytku příslušenství k částce 122.808,- Kč“ a o zaplacení částky 13.375,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 2. 12. 2002 do zaplacení, a zastavil řízení o zaplacení částky 7.375,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 8. 11. 2002 do zaplacení a o „přiznání 3,5 % úroku z prodlení z částky 13.375,- Kč za období od 8. 11. 2002 do 1. 12. 2002“. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce coby kupující a žalovaný coby prodávající uzavřeli dne 18. 11. 1999 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla parcela původního pozemkového katastru č. 1279/4 o výměře 2.856 m2 zapsaná u Katastrálního úřadu v K. na LV č. … pro obec a katastrální území K. Právní účinky vkladu nastaly dne 23. 11. 2002 (správně 23. 11. 1999) a žalobce žalovanému zaplatil sjednanou kupní cenu ve výši 142.800,- Kč. Oznámením Katastrálního úřadu v K. ze dne 22. 2. 2000 byl žalobce vyrozuměn o provedení duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkové parcele č. 1279/6 o výměře 2.447 m2, jež byla po zjištění, že se v tomto rozsahu překrývá vlastnictví žalovaného a F. W., oddělena z pozemkové parcely č. 1279/1. Z podnětu žalobce bylo následně u Okresního soudu v Klatovech vedeno řízení proti F. W., v jehož rámci tento soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2002, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem parcely parc. č. 1279/6 o výměře 2.447 m2 v k. ú. K. je žalobce, a určil, že vlastníkem uvedené parcely je F. W. (v tomto řízení žalovaný). Část žalovaným převáděného pozemku parcelního č. 1279/4, označená později jako parcela č. 1279/6 o výměře 2.447 m2, nebyla v okamžiku uzavření kupní smlouvy (dne 18. 11. 1999) ve vlastnictví žalovaného, nýbrž F. W. Na tuto skutečnost žalobce poprvé žalovaného upozornil dopisem dne 15. 11. 2002. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená dne 18. 11. 1999 je v části převáděného pozemku - nyní označeného jako p. č. 1279/6 - absolutně neplatná ve smyslu §39 a 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť odporuje zákonu (nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám). Konstatoval totiž, že je ve smyslu §159 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „o. s. ř.“) vázán rozsudkem Okresního soudu v Klatovech vydaným v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 44/2002. Tímto rozsudkem byla pravomocně (a pro posuzovaný spor závazně) vyřešena otázka vlastnictví ke spornému pozemku, když bylo určeno, že ke dni uzavření kupní smlouvy z 18. 11. 1999 byl výlučným vlastníkem pozemku č. 1279/6 v k. ú. K. F. W. a nikoli žalovaný. Žalovaný tak plněním z neplatného právního úkonu získal na úkor žalobce majetkový prospěch (§451 odst. 2 obč. zák.), který je povinen žalobci vydat. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá kupní ceně za část pozemku, která nebyla ve vlastnictví žalovaného. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť žaloba byla podána před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby (§107 odst. 1, 2 obč. zák.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 15 Co 207/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 122.808,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci, na něž v podrobnostech odkázal. Doplnil, že nemůže obstát ani námitka žalovaného, že se jedná o synallagmatický závazek, u něhož obecně platí zásada vzájemného vrácení plnění z neplatného právního úkonu (§457 obč. zák.). Poukázal na to, že v daném případě žalobce neplatnou smlouvou ničeho nezískal, plněno bylo pouze jednostranně a je proto třeba vrátit pouze to, co bylo skutečně plněno. Posouzením otázky, zda žalovaný v době uzavření kupní smlouvy byl výlučným vlastníkem celého převáděného pozemku v důsledku jeho vydržení, se odvolací soud se nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podrobil kritice především právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu §39 a §41 obč. zák. částečně neplatná, neboť žalovaný nebyl v okamžiku jejího uzavření vlastníkem pozemku č. 1279/6, jenž tvořil převážnou část převáděného pozemku č. 1279/4. Namítl, že odvolací soud se nesprávně nezabýval jeho důvodně vznesenou námitkou vydržení uvedeného pozemku a vyšel z rozhodnutí vydaného v řízení o určení vlastnictví k pozemku vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 44/2002. Dále velmi podrobně popsal skutečnosti, z nichž podle jeho přesvědčení plyne závěr, že byl po dobu více než dvaceti šesti let oprávněným držitelem převáděného pozemku, když se zřetelem ke všem okolnostem mu svědčila po tuto dobu dobrá víra, že mu celý pozemek patří, a nakládal s ním jako s věcí vlastní. Nejpozději v zákonné vydržecí době deseti let se stal jeho vlastníkem (§134 odst. 1 obč. zák.). V okamžiku uzavření kupní smlouvy se žalobcem byl tedy vlastníkem celého převáděného pozemku a kupní smlouva proto byla uzavřena platně. Pro případ, že se dovolací soud neztotožní s tímto názorem, namítl nesprávnost právního posouzení otázek běhu subjektivní promlčecí doby a vzájemné podmíněnosti vrácení plnění z neplatné smlouvy, jakož i nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To současně znamená, že dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí převzít skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky v něm uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalovaný otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že nebyl v okamžiku uzavření kupní smlouvy vlastníkem celého převáděného pozemku. Na posouzení této předběžné otázky pak závisel závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená účastníky je částečně absolutně neplatná. Rovněž správnost tohoto právního závěru žalovaný v dovolání zpochybnil. Dovolací soud shledal pro tyto právní otázky dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustným.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pokládal předběžnou otázku vlastnictví k převáděnému pozemku za vyřešenou pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, s tím, že tímto rozhodnutím je ve smyslu §159 odst. 2 o. s. ř. při svém rozhodování ve věci vázán.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Otázku subjektivní vázanosti výroku pravomocného rozsudku soudu bylo třeba s ohledem na dobu, kdy soudy ve věci rozhodovaly, posuzovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2003 (dále opět jen „o. s. ř.“) Podle §159a odst. 1, 2, 3 a 4 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
Z citované právní úpravy vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný pro každého, bylo-li jím rozhodnuto o osobním stavu. V ostatních případech se účinky výroku pravomocného rozhodnutí zásadně vztahují jen na účastníky řízení, v němž bylo rozhodnutí vyhlášeno, a na osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozhodnutí. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je výrok pravomocného rozhodnutí v jiných než statusových věcech a v dalších věcech zavazujících každého závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Znamená to, že ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné), může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Soudní praxe se již dříve k této problematice vyslovila v tom smyslu, že i když se výrokem rozsudku určuje, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, a i když je takovýto rozsudek podkladem pro zápis do evidence nemovitosti, nemá tento rozsudek všeobecnou závaznost, ale představuje rozhodnutí, kterým byla sporná otázka vyřešena jen ve vztahu k účastníkům řízení (srovnej rozhodnutí publikované pod R 65/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v současné době není důvod se od těchto právních závěrů odchylovat. Ostatně Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem 168/2003, zaujal právní názor, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto.
O tom, že vlastníkem pozemku č. 1279/6 (jenž tvoří podstatnou část převáděného pozemku č. 1279/4) je F. W., bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, v řízení, jehož účastníky byly jen město K. a F. W. Protože zákon nestanoví, že by pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva bylo závazné pro někoho jiného než pro účastníka řízení, nebylo možné v projednávané věci vycházet ve vztahu k žalobci a žalovanému z toho, že by pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 44/2002-58, byla otázka vlastnictví pozemku vyřešena. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že uvedené pravomocné rozhodnutí o určení vlastnického práva je podkladem pro zápis (záznam) vlastnického práva do katastru nemovitostí. Objasnění toho, kdo je vlastníkem předmětného pozemku, mělo být proto v projednávané věci provedeno samostatně bez ohledu na to, jak o této otázce bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem na určení vlastnického práva.
Jestliže odvolací soud (ani soud prvního stupně) v posuzované věci takto nepostupoval a nezabýval se ani žalovaným uplatněnou námitkou vydržení, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí v žalobě vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně dovolacího řízení (§243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu