ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.826.2003.1
sp. zn. 33 Odo 826/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce S. A., zastoupeného, advokátem, proti žalované D. J., zastoupené, advokátem, o zaplacení 84.977,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 291/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2002, č. j. 42 Co 671/2002-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 88.451,20 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že žalovaná spolu se svými třemi dětmi užívala v období od 1. 11. 1998 do 31. 5. 2001 bez jakékoliv dohody byt, jehož byl výlučným nájemcem. Žalobce v bytě sestávajícím ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím užíval pouze jeden z pokojů za účelem uskladnění svých věcí, přičemž byt navštívil v rozhodném období maximálně šestkrát. Za uvedenou dobu zaplatil pronajímateli za užívání bytu celkem 110.564,- Kč a podle rozsahu užívání bytu požaduje po žalované čtyři pětiny uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 4. 2002, č. j. 32 C 291/2000-78, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 84.977,70 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 8. 2001 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 3.473,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 24. 8. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 42 Co 671/2002-107, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Souhlasí sice s názorem odvolacího soudu, že jí na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení podle ustanovení §451 občanského zákoníku, není však srozuměna s výší tohoto obohacení, kterou soud určil podle své úvahy ve smyslu §136 o. s. ř. Žalovaná je přesvědčena, že soud při aplikaci citovaného ustanovení vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Nesprávně totiž uzavřel, že žalobce v bytě užíval pouze jediný pokoj. Žalobce jako výlučný nájemce bytu měl do bytu přístup bez omezení, měl od bytu klíče a byt – s výjimkou jednoho pokoje obsazeného žalovanou a jejími dětmi – užíval včetně jeho součástí a příslušenství. Žalovaná se tak na úkor žalobce obohatila pouze v poměru plochy jí užívaného pokoje k celkové ploše bytu. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání v prvé řadě ventiloval své pochybnosti o včasnosti dovolání, dále pak připomněl, že žalobkyně v dovolání „neuvedla nové skutečnosti, které by zdůvodňovaly neoprávněnost jeho požadavku na úhradu nákladů za užívání bytu“, a vyjádřil svůj souhlas s postupem odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založena.
Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná brojí výlučně proti závěru soudu o tom, jak se který z účastníků podílel na užívání předmětného bytu (v jakém rozsahu byt užíval), tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) vycházel. Žalovaná jako dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Pokud jsou v dovolání zpochybňovány jiné než skutkové závěry, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně rozsahu užívání předmětného bytu jednotlivými účastníky řízení, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek směřujících proti skutkovým závěrům soudu nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - jak již bylo výše vyloženo – nezakládá.
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení nevznikly náklady, které by bylo možno hodnotit jako účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu