ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.833.2005.1
sp. zn. 33 Odo 833/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovaným 1) M. Š., a 2) V. Š., o 113.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 577/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. ledna 2005, č.j. 7 Co 4/2005-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. ledna 2005, č. j. 7 Co 4/2005-39 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku 113.500,- Kč s úroky z prodlení. Okresní národní výbor v J. H. totiž žalovaným na základě smlouvy ze dne 11.9.1990 poskytl státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu (dále jen „příspěvek“) v žalované výši. Podle této smlouvy se žalovaní zavázali provést výstavbu rodinného domku na parcele č. 23 a 499/1 v k.ú. S. u Č. v souladu se stavebním povolením, dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku (dále jen „smlouva“) a rodinný domek po dobu 10 let od jejího uzavření, nejméně 8 let od kolaudace nepřevést na jiného a užívat jej k trvalému bydlení. Nedodržení těchto podmínek měli oznámit národnímu výboru a do 30 dnů příspěvek vrátit. Žalovaní stavbu nedokončili, ale nedodržení smlouvy v dohodnuté době nástupci ONV – Okresnímu úřadu v J. H. – neoznámili.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.10.2004, č.j. 4 C 577/2004-21, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 113.500,- Kč včetně požadovaného úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Dovodil, že žalovaní nesplnili podmínku dokončit ve lhůtě do 11.9.2000 stavbu rodinného domku tak, aby k tomuto dni bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí. Bylo proto jejich povinností ve lhůtě 30 dnů (tj. do 11.10.2000) vrátit poskytnutý příspěvek. Od 12.10.2000 tedy začala běžet desetiletá promlčecí doba podle ust. §109 obč. zák ve znění před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb. Protože promlčecí lhůta uplyne až 12.10.2010, není nárok žalobkyně promlčen.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č. j. 7 Co 4/2005-39, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale posoudil odlišně délku promlčecí doby. Podle ust. §870 obč. zák. (přechodná ustanovení k zák. č. 509/1991 Sb.) je totiž lhůty, které začaly běžet po účinnosti tohoto zákona, nutno posuzovat podle obč. zák. ve znění platném po 1.1.1992. Ust. §109 obč. zák. ve znění před 1.1.1992 proto na věc nedopadá. Při úvaze o délce promlčecí doby tedy odvolací soud vycházel z ust. §101 obč. zák. a z obecné tříleté promlčecí lhůty a dospěl k závěru, že byla-li žaloba podána až 10.8.2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost opírá o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejího názoru je pro řešení otázky promlčení uplatněného nároku třeba vycházet z úpravy promlčení v době uzavření smlouvy (tj. ze znění obč. zák. platného do 31.12.1991). Podle §109 obč. zák. v citovaném znění se právo zajištěné omezením převodu nemovitostí promlčovalo za deset let. Z přechodných ustanovení - §874 obč. zák. - vyplývá, že práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti vzniklé před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Z toho dovolatelka vyvozuje, že i přes vypuštění institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku lze (v zájmu ochrany nabytých práv) podle ust. §109 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 uplatnit právo v delší než obecné promlčecí lhůtě. Rozsudek odvolacího soudu by proto měl být zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Ve shodě s odvolacím soudem mají zato, že k promlčení nároku došlo již v roce 2003. Navíc podle jejich názoru judikatura platná v době uzavření smlouvy považovala za okamžik, od kterého začala běžet promlčecí doba, den registrace smlouvy o omezení převodu nemovitosti.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm a) o. s. ř. dovolání přípustné, jej přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §58 odst. 1 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena.
Podle odst. 2 téhož ustanovení je ke smlouvě třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.
Podle §61 obč. zák. v tomtéž znění zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.
Podle §109 věty prvé obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.
Podle §870 obč. zák. v současném znění (dále opět jen „obč. zák.“), obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., se podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
Podle §874 obč. zák. (který je rovněž přechodným ustanovením k novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že pod pojem „práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v §874 obč. zák., nelze podřadit promlčecí dobu, která byla před tím, než byl institut omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku vypuštěn, podle §109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 desetiletá, a proto pokud u práva zajištěného omezením převodu nemovitosti začala promlčecí doba běžet až po 1. 1. 1992, je tato doba (podle §870 obč. zák. a contrario) ve smyslu §101 obč. zák. tříletá a počítá se ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje.
Ustanovení §870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná, neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení §870 obč. zák. nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením, podle kterého je možno postupovat, je §874 obč. zák.
Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena, výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale též – ve spojení s §109 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 – prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle §61 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu §61 obč. zák. v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., který v této věci přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím zajištěné promlčuje v desetileté promlčecí době, lze připomenout i názor zastávaný za účinnosti občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský zákoník, Komentář, Panorama 1997, str. 223).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle §870 obč. zák., nikoli podle §874 obč. zák., použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K námitce žalovaných, že promlčecí dobu je třeba počítat ode dne registrace smlouvy o omezení převodu nemovitosti, je nutno poznamenat, že ustanovení §109 obč. zák v cit. znění neobsahovalo zvláštní úpravu o počátku běhu promlčecí doby práva zajištěného omezením převodu nemovitosti. Proto podle ust. §101 obč. zák. začala promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je zpravidla den, kdy právo je možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu (actio nata). Právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) vzniká ze závazku tím, že se pohledávka stane splatnou. Actio nata nastává totiž splatností dluhu, tj. dnem , kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je počátkem běhu promlčecí doby. Splnění dluhu může být přitom vázáno na podmínku (§36 odst. 1 obč. zák), přičemž v případě podmínky suspenzivní (odkládací) začne promlčecí doba běžet teprve dnem následujícím po dni, kdy se příslušná podmínka naplnila. V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění vyhl. č. 74/1989 Sb. šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpání finančních prostředků jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosažení právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu) představovaly odkládací podmínku (§36 obč. zák), neboť až do doby porušení smluvních povinností žalované povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Bylo-li ve smlouvě ujednáno, že do 10 let od uzavření smlouvy mají žalovaní získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se jejich závazek vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu této desetileté lhůty, ale až jejím marným uplynutím. Proto prvním dnem, kdy podle ust. §101 obč. zák. mohlo být právo vykonáno poprvé (podáním žaloby u soudu), byl den 12. září 2000 (§122 odst. 2 obč. zák ).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věty prvé o. s. ř. bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu