ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.852.2004.1
sp. zn. 33 Odo 852/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Mgr. B. Ř., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 201.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 65/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. května 2003, č. j. 40 Co 197/2002-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.140,- Kč k rukám advokáta … do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. května 2002, č. j. 14 C 65/96-195, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni „za užívání pozemku parcela č. 219 o výměře 121 m2, když tento pozemek se nachází v katastrálním území O.-m. a je zapsán na LV č. 330 u Katastrálního úřadu v O., za období od 17. 8. 1994 do 31. 12. 1996 částku 51.700,- Kč“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni za užívání téhož pozemku za stejné období dalších 149.800,- Kč s 19% úrokem z částky 80.500,- Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení a s 19% úrokem z částky 121.000,- Kč od 1. 1. 1997 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. května 2003, č. j. 40 Co 197/2002-232, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47.786 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zatímco se žaloba „co do další částky 3.914,- Kč zamítá“. Ve výroku II. „jen v části příslušenství jistiny“ a ve výrocích III. až V. tento rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 219 v kat. úz. O., na kterém je postaven dům č. p. 227 ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný tedy užívá pozemek žalobkyně, ovšem jelikož pro toto užívání nemá žádný hmotněprávní titul, činí tak bez právního důvodu. Vztah mezi účastníky posoudily soudy obou stupňů jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, které je povinen podle §451 a §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jí vydat, a to formou peněžitého plnění. Soud prvního stupně vyčíslil bezdůvodné obohacení za období od 17. 8. 1994 do 31. 12. 1996 částkou 51.700,- Kč, přičemž vycházel z obvyklého nájemného z pozemku stanoveného znaleckým posudkem. Za období, kdy dům žalovaného sloužil jenom k bydlení, t. j. do 31. 5. 1995, představuje bezdůvodné obohacení částka 4.200,- Kč, za období od 1. 6. 1995 do 31. 12. 1996, kdy byl dům užíván jak k bydlení, tak k podnikání v nebytových prostorách, částka 47.500,- Kč. Naproti tomu odvolací soud považoval nárok žalobkyně za opodstatněný až od 31. 10. 1994, kdy nastaly účinky vkladu darovací smlouvy, na jejímž základě se stala vlastnicí pozemku, a pokud jde o dobu, kdy byl dům žalovaného užíván výhradně k bydlení, vyšel při stanovení výše bezdůvodného obohacení z příslušných výměrů Ministerstva financí ČR, t. j. z částky 4,- Kč za 1 m2, což představuje za období od 31. 10. 1994 do 31. 5. 1995 celkem 286,- Kč. Jen proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku částečně změněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je přípustné jednak proto, že jde o rozsudek měnící, jednak z důvodu, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ten podle názoru dovolatele spočívá v tom, že „rozsudek řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, když jde zejména o posouzení otázky nároku na bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně za blíže nespecifikovanou část pozemku pod stavbou žalovaného, který byl na základě absolutně neplatné smlouvy o pronájmu nebytových prostor po určitý čas využíván údajně k pronájmu nebytových prostor, které jsou postaveny v rámci stavby na pozemku žalobkyně“. Namítl, že odvolací soud bez dalšího převzal nesprávný úsudek znalce o tom, že nemovitosti byly po určitou dobu využívány pro podnikání, aniž by vysvětlil, na základě čeho k tomuto závěru dospěl. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud též z částek, které měl žalovaný obdržet od nájemce nebytových prostor, ale tyto částky vůbec neodpovídaly skutečnosti. Jde tedy o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Odvolací soud se dále nevypořádal s námitkou, že žalobkyně je ve skutečnosti vlastnicí úplně jiného pozemku s jinou výměrou, a pokud tuto námitku vyřešil tím, že z výroku svého rozhodnutí vypustil označení pozemku, postupoval nesprávně, neboť toto mohl učinit jen na základě dispozitivního úkonu žalobkyně. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena na základě vadného znaleckého posudku, a tak v tomto směru je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nejasné. Žalovaný navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření poukázala na to, že z dovolání neplyne, v čem spatřuje žalovaný zásadní právní význam napadeného rozsudku, když pouhý odkaz na to, že otázka bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, na němž stojí stavba jiného vlastníka, dosud nebyla řešena, nepostačí. Podle jejího názoru je věc po právní stránce jasná, problémem může být toliko výpočet bezdůvodného obohacení. Dovolací námitky žalovaného jsou spíše polemikou s důkazy, o které soudy opřely svá rozhodnutí, a totéž platí i o výhradách ke znaleckému posudku. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání především ze skutečnosti, že napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Pomíjí však, že tento rozsudek je měnící jen potud, že na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně jím byla zamítnuta žaloba co do částky 3.914,- Kč, tedy že změna rozsudku vyzněla v jeho prospěch. Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154, vyslovil dovolací soud názor, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Už z pohledu této tzv. subjektivní přípustnosti dovolání nelze o přípustnosti dovolání žalovaného proti měnícímu výroku uvažovat, jelikož jím nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, odstranitelná zrušením tohoto výroku dovolacím soudem. Navíc tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jež nepřevyšuje 20.000,- Kč, a tak přípustnost dovolání proti němu vylučuje též ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ.
Pokud jde o žalobu o zaplacení částky 47.786,- Kč, jsou rozhodnutí soudů obou stupňů shodná, neboť obě ukládají žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit. V tomto směru jde tedy o rozsudek potvrzující. Jelikož jím odvolací soud potvrdil prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, takže dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, lze přípustnost dovolání proti němu zvažovat jedině v intencích §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z uvedeného vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, podle kterého lze dovolání podat též z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je podle výslovného znění tohoto ustanovení omezeno na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle jejich obdobného užití, čili v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována toliko z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tento dovolací důvod úspěšně uplatnit nelze.
Žalovaný ve svém dovolání sice odkazuje na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale podstatou jeho dovolacích námitek je především nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel. Dovolatel totiž zpochybňuje správnost závěru, že jeho dům byl po určitou dobu využíván k podnikání, správnost zjištění částek, které měl obdržet od nájemce a které podle jeho přesvědčení byly jedním z podkladů pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, správnost znaleckého posudku a konečně i samotný fakt, že žalobkyně je vlastnicí toho pozemku, který za její vlastnictví považovaly soudy obou stupňů, ovšem nikoli posouzení věci jako bezdůvodného obohacení podle §451 a §458 odst. 1 ObčZ. V podstatě namítá, že kdyby soudy vycházely ze správných skutkových podkladů, nemohly by dospět k závěru, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, případně by musely výši bezdůvodného obohacení stanovit jinak. Tato námitka je ale podle obsahu uplatněním dovolacího důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (§241a odst. 3 OSŘ), který, jak bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Totéž pak platí o námitce týkající se „vypuštění“ označení pozemku žalobkyně z výroku rozhodnutí, aniž by došlo k úpravě žalobního petitu. Tu lze posoudit pouze jako poukaz na vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, a k té by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by shledal dovolání přípustným.
Z uvedeného vyplývá, že žádný ze žalovaným uplatněných dovolacích důvodů, jak byly v dovolání vymezeny, není způsobilý založit jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ toto dovolání odmítnout, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady, které jí v dovolacím řízení vznikly v souvislosti s podáním vyjádření, jež bylo sepsáno advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Ty představuje odměna advokáta stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 3.065,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. února 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu