ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.877.2004.1
sp. zn. 33 Odo 877/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Č. t., proti žalované E. H., s. r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 414.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 121/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2004, č. j. 18 Co 343/2003-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 14. května 2003, č. j. 10 C 121/2002-92, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 414.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení částky 80.600,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 705.250,- Kč od 17. 5. 2000 do 10. 7. 2000 a z částky 495.250,- Kč od 11. 7. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. května 2004, č. j. 18 Co 343/2003-121, rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2004, č. j. 18 Co 343/2003-121, není podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ani dovolací důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v prvé řadě v dovolání namítla nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nesprávnost jeho postupu při rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. dubna 2003, č. j. 10 C 121/2002-80. Tím ovšem uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Z obsahu dovolání je dále patrno, že výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkového zjištění, že žalovaný ke dni 15. 5. 2000 byl držitelem šedesáti dvou televizorů, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Dovolatelka zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska jejich věrohodnosti, namítá, že odvolací soud bez bližšího odůvodnění nepřihlédl ke skutečnostem, které tvrdila, jakož i ke skutečnostem svědčícím v její prospěch, ačkoli z dokazování vyplynuly, a preferoval ty důkazy, z nichž vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně. Netvrdí tak, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud na základě vlastního hodnocení důkazů předestírá svou skutkovou verzi a argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Podle obsahu těchto námitek dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto uplatněných výtek však nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Jestliže dovolatelka dovozovala, že odvolací soud postupem v řízení, jímž usnadnil žalobkyni unést důkazní břemeno, kompenzoval obtíže spojené s prokázáním skutečností potřebných z hlediska hmotněprávní úpravy, a v této souvislosti poukázala na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, v platném znění), pak ani tato námitka není z hlediska právních závěrů, jež odvolací soud dovodil na základě zjištěného skutkového stavu věci, právně relevantní. Proto ani z titulu uvedené námitky nelze napadenému rozsudku odvolacího soudu přiznat zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r. předsedkyně senátu