ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.882.2003.1
sp. zn. 33 Odo 882/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně JUDr. J. Š. proti žalovanému K.S., o zaplacení částky 529.748,65 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 100/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č. j. 11 Co 21/2003-127, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 8 C 100/2001-103, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 529.748,65 Kč spolu s 21 % úrokem z prodlení z částky 240.794,80 Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j. 11 Co 21/2003-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 529.748,65 Kč potvrdil, ve výroku o příslušenství z částky 240.794,80 Kč a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně jako advokátka zastupovala žalovaného na základě smlouvy o právním zastoupení ze dne 26. 5. 1992 v řízení o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1. Jelikož mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o smluvní odměně, vzniklo žalobkyni právo na mimosmluvní odměnu podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „advokátní tarif“), kterou žalovanému po skončení sporu vyúčtovala (včetně režijního paušálu a ostatních výloh) částkou 1.211.474,- Kč; po odečtení žalovaným zaplacené zálohy v částce 7.500,- Kč a částky 240.794,80 Kč (tj. 20 % za zastupování dvou osob) vystavila žalobkyně žalovanému dne 17. 5. 1995 fakturu na částku 963.179,20 Kč. Žalovaný téhož dne písemně uznal tuto částku jako dluh z titulu zastupování ve věci restituce domu v P. a současně se jej zavázal žalobkyni zaplatit ve čtyřech pravidelných splátkách (pod ztrátou výhody splátek) ve výši 240.794,80 Kč, jejichž splatnost byla v dohodě blíže specifikována, spolu s 10 % úrokem. Pro případ nesplnění závazku žalovaným byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 20 % z celkové dlužné částky, tedy ve výši 192.635,85 Kč, splatná spolu s celým dluhem. Žalovaný žalobkyni zaplatil z uznaného dluhu částku 722.384,40 Kč, poslední splátku ve výši 240.794,80 Kč neuhradil (stejně jako 10 % úrok z částky 963.179,20 Kč - tj. částku 93.318,- Kč a smluvní pokutu ve výši 192.635,85 Kč).
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný platně v souladu s §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), uznal co do důvodu i výše svůj dluh vůči žalobkyni, který se zavázal zaplatit. Tím byla založena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době jeho uznání trval, a na žalovaného přešlo důkazní břemeno ohledně neexistence tohoto závazku. Námitkou relativní neplatnosti uznání dluhu pro omyl, kterou žalovaný ve smyslu §40a obč. zák. ve spojení s §49a obč. zák. vznesl v odporu ze dne 9. 10. 1998, se soud prvního stupně nezabýval, neboť shledal úspěšnou námitku promlčení uplatněnou žalobkyní a dovodil, že právo žalovaného dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu, jímž byl uznán dluh, se po uplynutí tříleté promlčecí doby dnem 17. 5. 1998 promlčelo (§101 obč. zák.). Dále uzavřel, že přes poučení ve smyslu §119a o. s. ř. se žalovanému nepodařilo prokázat, že dluh vůči žalobkyni ve výši 963.179,20 Kč v době jeho uznání neexistoval. Nejenže podle uznání dluhu tři splátky žalobkyni uhradil, ale sám i uvedl, že jej žalobkyně od května 1992 zastupovala ve věci vydání nemovitosti, v rámci toho vypracovala i privatizační projekt a v tom smyslu vedla jednání, že byl srozuměn, že žalobkyně bude účtovat odměnu za právní pomoc odvíjející se od hodnoty věci a že po projednání s ním a další oprávněnou osobou vycházela ze střední hodnoty nemovitosti stanovené znaleckými posudky, jež se značně lišily. Přitom přes poučení poskytnuté soudem žalovaný k prokázání svého tvrzení, že dluh neexistoval, další důkazy nepředložil
Městský soud v Praze se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud jde o nárok na zaplacení částky 529.748,65 Kč. Rovněž podle jeho závěru se žalovanému tvrzením, že žalobkyně odměnu za zastupování vypočetla v rozporu s advokátním tarifem, nepodařilo prokázat, že dluh ke dni jeho uznání neexistoval.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Za otázku, která činí napadený rozsudek zásadně právně významným, označil otázku, zda podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, v platném znění (dále opět jen „advokátní tarif“), se sazba mimosmluvní odměny advokáta za poskytnutou právní pomoc v řízení o vydání věci podle restitučního předpisu stanoví podle hodnoty věci, tedy zda v tomto případě jde o hodnotu věci vyjádřitelnou v penězích. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od obecné praxe soudů, které předmět řízení v restitučních věcech pokládají za penězi neocenitelný (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1886/2000), dovodil-li, že žalobkyně vyúčtovala odměnu za poskytnutou právní pomoc v souladu s advokátním tarifem. I nadále je přesvědčen, že žalobkyni náležela podle advokátního tarifu mimosmluvní odměna za jeden úkon právní pomoci pouze ve výši 200,- Kč, resp. při zastupování dvou osob ve výši 160,- Kč. Právní závěr odvolacího soudu, že se mu nepodařilo vyvrátit domněnku existence dluhu v době jeho uznání, proto pokládá za nesprávný. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. namítl, že řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že soud nesplnil svou poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. Měl-li za to, že provedené důkazy nebyly způsobilé vyvrátit domněnku existence dluhu založenou jeho uznáním, byl povinen žalovaného poučit o povinnosti tvrzení a důkazní včetně důsledků spojených s nesplněním těchto povinností. Takové poučení mu však poskytnuto nebylo. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. (srovnej článek II, bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. je tomu tak v případě, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné pro řešení právních otázek. Znamená to, že v něm lze samostatně namítat jen to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zcela vyloučené je pak uplatnění dovolacího důvodu, který zpochybňuje správnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je v takovémto dovolání uplatnitelný jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě uvedený dovolací důvod - i kdyby byl dán - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadeného rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Přípustnost dovolání není založena již tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.
V projednávané věci žalovaný především namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítaná vada měla spočívat v tom, že za situace kdy měl soud prvního stupně po provedeném dokazování za to, že dosud provedené důkazy nejsou způsobilé vyvrátit domněnku existence uznaného dluhu, měl žalovaného ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat, aby doplnil svá tvrzení v požadovaném směru, a poučit jej o následcích nesplnění výzvy. Tím žalovaný uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který ovšem pro posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše vysvětleno, nemá právní relevanci. Krom toho uvedená námitka nemá oporu v obsahu spisu, neboť z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 22. 5. 2002 zřetelně vyplývá, že se žalovanému náležitého poučení podle uvedeného ustanovení dostalo.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že se mu nepodařilo vyvrátit domněnku existence dluhu ke dni jeho uznání. Argumentoval, že domněnka existence pohledávek z titulu uznání dluhu byla vyvrácena jeho námitkou, že žalobkyně vyúčtovala odměnu za právní pomoc kterou mu poskytla, v rozporu s advokátním tarifem, neboť sazba mimosmluvní odměny advokáta za poskytnutou právní pomoc v řízení o vydání věci podle restitučního předpisu se nestanoví dle hodnoty věci podle §12 advokátního tarifu, nýbrž podle jeho §13 odst. 6. Tato k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní a její řešení přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
I když Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1886/2000 (na který žalovaný v dovolání odkazuje), jímž bylo rozhodnuto ve věci uzavření dohody o vydání nemovitosti podle restitučního předpisu, v souvislosti s vyčíslením mimosmluvní odměny za poskytnutou právní službu (v rámci náhrady nákladů dovolacího řízení) vyšel z úvahy, že předmět řízení je v tomto případě penězi neocenitelný (§9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění), je třeba konstatovat, že ve svých pozdějších rozhodnutích tento názor překonal. Soudní praxe je již v současné době jednotná potud, že výše mimosmluvní odměny za poskytnutou právní pomoc (§3 odst. 2 advokátního tarifu) se i v případě, kdy předmětem řízení je nemovitost, tedy věc, jejíž hodnotu lze vyjádřit v penězích, stanoví podle §12 advokátního tarifu (tj. podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů právní pomoci, které advokát ve věci vykonal). Použití §13 odst. 6 advokátního tarifu přichází v úvahu pouze tehdy, lze-li hodnotu věci (nemovitosti) zjistit jen s nepoměrnými potížemi; pak činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci 200,- Kč, není-li dále uvedeno jinak. Takto se Nejvyšší soud vyslovil například ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 438/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sešitu 31, pod č. C 3024. Obdobné stanovisko zaujal i v rozsudcích ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 590/2002, a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001; i když se v těchto případech jednalo o aplikaci §8 odst. 1 a §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., je učiněný závěr použitelný i při úvahách o aplikaci §12 a §13 odst. 6 advokátního tarifu. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se tedy v napadeném rozsudku od soudní praxe nikterak neodchýlil. I kdyby však byla mimosmluvní odměna žalobkyní účtována v rozporu s advokátním tarifem, nemohla by tato skutečnost sama o sobě vyvrátit domněnku existence závazku žalovaného zaplatit takto vyúčtovanou odměnu za poskytnutou právní pomoc, založenou uznáním závazku podle §558 obč. zák. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1022/2002). Žalovaném se tak nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno neexistence dluhu.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaného, které není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o příslušenství uplatněného nároku a o nákladech řízení - včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu