ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.892.2005.1
sp. zn. 33 Odo 892/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce R. K., proti žalovanému Z. L., o 224.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 19 C 32/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 10 Co 227/2003-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 224.800,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 31. července 1991 do zaplacení. Tvrdil, že žalovaný jako bývalý členem sdružení L. v souvislosti s ukončení své účasti v něm, neoprávněně odčerpal z účtu sdružení částku 75.000,- Kč. Rovněž si nechal platbu obchodního partnera sdružení L. J. ve výši 9.739,10 Kč. Ve zbytku žalované částky neoprávněně zadržel příjmy ze společného podnikání.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2003, č. j. 19 C 32/2002-117, žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti České republiky zaplatit ustanovenému zástupci JUDr. J. C. odměnu ve výši 35.180,- Kč. Dovodil, že v důsledku vznesené námitky promlčení nelze žalobě vyhovět. O obohacení žalovaného se žalobce dozvěděl již v roce 1991, ale žalobu podal několik let po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty – 12. prosince 2001. Ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. nedošlo, protože sice dne 29. srpna 1992 žalobce podal trestní oznámení, ale nárok na náhradu škody v adhezním řízení uplatnil písemným podáním až 13. června 2001. Soud prvního stupně nepovažoval za řádné uplatnění nároku na náhradu škody tvrzení žalobce, zachycená v jeho výpovědích v trestním řízení o tom, že byla způsobena škoda a kdo ji způsobil.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 10 Co 227/2003-129, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o odměně advokáta změnil tak, že výši odměny stanovil částkou 35.330,- Kč; rozhodnutí potvrdil i ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a převzal i závěr o promlčení uplatněného nároku. Ztotožnil se s vývody soudu prvního stupně o tom, že nemohlo dojít ke stavení promlčecí lhůty, neboť se žalobce s nárokem na náhradu škody připojil v trestním řízení až 13. června 2001. Za řádné uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) je třeba považovat jen takový návrh poškozeného, kterým chce, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu; z návrhu musí být patrno z jakých důvodů a v jaké výši nárok uplatňuje. Sdělení poškozeného, že mu byla trestným činem obžalovaného způsobena škoda nemůže mít proto za následek stavení promlčecí doby proto, že nejde o uplatnění nároku v souladu s §43 odst. 2 tr. ř. Účinky stavení podle §112 obč. zák. navíc mohou nastat jen ve vztahu k tomu nároku, který byl předmětem skutku, projednávaného v trestním řízení. Bylo-li trestní řízení vůči žalovanému vedeno pro skutek a k němu se vztahující škodu jen ve výši 9.739,10 Kč s úroky z prodlení, není možné, aby v rozsahu částky 215.060,90 Kč (rozdíl mezi 224.800 Kč a 9.739,10 Kč) došlo rovněž ke stavení běhu promlčení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru založeno na nesprávném právním posouzení věci. To spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení §112 obč. zák. ve vazbě na ustanovení §43 odst. 2 tr. ř. v situaci, kdy věřitel dal podnět k zahájení trestního řízení, oznámil svůj nárok a účastnil se všech úkonů trestního řízení, ke kterým byl přizván. Proto i když nedodrží postup podle §43 odst. 2 tr. ř. dojde ke stavení běhu promlčecí lhůty. Podmínkou stavení promlčecí lhůty podle §112 obč. zák. je uplatnění práva věřitelem v promlčecí době u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a to, že věřitel v zahájeném řízení řádně postupuje. Obě tyto podmínky dovolatel splnil když nejprve dal podnět k zahájení trestního řízení, vedeného následně u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 182/93, a 29. srpna 1992 do policejního protokolu škodu uplatnil. V průběhu trestního řízení vždy nárokoval nejen částku 9.739,10 Kč, ale i částku 75.000,- Kč a sumu odpovídající zadrženým platbám. Výklad §112 obč. zák., který přijaly soudy obou stupňů je nesprávný proto, že neodůvodněným způsobem znevýhodňuje věřitele, který nevyhoví formálnímu postupu na rozdíl od věřitele, který právo na náhradu škody neuplatní v promlčecí lhůtě vůbec. Postup dle §43 odst. 2 tr. ř. je sice předpokladem pro přiznání práva na náhradu škody v trestním řízení, nemůže mít ale rozhodující význam pro stavení promlčecí doby občanskoprávního nároku. Tato otázka je v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posuzována rozdílně (s poukazem na rozhodnutí publikované pod sp. zn. R 32/1978). Z těchto důvodů by rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně měly být zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podáním ze dne 29. 6. 2005 obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.Podle článku II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.], ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle §100 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 právo na vydání neoprávněně získaného prospěchu se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že byl majetkový prospěch získán a kdo jej získal.
Podle §112 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle §868 obč. zák. ve znění zák. č 509/1991 Sb. pokud není dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle §870 obč. zák. ve znění zák. č. 509/1991 Sb. podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
V souzené věci bylo pro rozhodnutí podstatné to, jaký nárok byl žalobou vlastně uplatněn (vymezeno skutkovými tvrzeními), v jaké promlčecí době mohlo dojít k jeho promlčení a zda došlo ke stavení běhu promlčení.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí založily na závěru o tom, že předmětem žaloby není nárok na náhradu škody (§420 a. n. obč. zák.), ale požadavek na vydání bezdůvodného obohacení; závěr o povaze uplatněného nároku, jako pohledávky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, dovolatel v dovolání nenapadá (sám jej ostatně takto vylíčil v žalobě). S ohledem na tvrzený okamžik vzniku nároku žalobce (červenec 1991), skutek vylíčený v žalobě bylo nutno podřadit pod ustanovení o vydání neoprávněného majetkového prospěchu (§451 a. n. obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991). Tento právní institut byl zák. č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 nahrazen obsahově shodným právním nástrojem – úpravou práva na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a. n. obč. zák.).
V otázce promlčení občanský zákoník vychází ze zásady, podle které se promlčují všechna majetková práva, s výjimkou práv taxativně vyjmenovaných (§100 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, nyní §100 odst. 2 a 3 obč. zák.) a těch, u kterých došlo k jejich prekluzi. Mimo obecné úpravy počátku a délky promlčecí doby (§101 obč. zák.) upravuje též promlčení ve zvláštních případech, mezi které se řadí úprava promlčení nároku na náhradu škody (§106 obč. zák.), ale i nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (§107 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991), či nyní na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.). S každým majetkovým právem (mimo případů shora vyjmenovaných) je tedy spojena možnost jeho promlčení a to ať již podle obecné úpravy promlčení nebo podle úpravy zvláštní. Vymezil-li žalobce žalobní požadavek tak, že požaduje po žalovaném vydání toho, co v souvislosti s ukončením jejich spolupráce v podnikání žalovaný na jeho úkor získal, odůvodňoval tím požadavek na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (§451 a §452 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991), u něhož je úprava promlčení spojena s ustanovením §107 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991; o tomto požadavku rozhodl nejprve soud prvního stupně tak, že jej zamítl pro vznesenou námitku promlčení a jeho rozhodnutí následně potvrdil odvolací soud oba s dílčím závěrem, že nedošlo ke stavení promlčení zahájením trestního stíhání.
Ustanovení §112 obč. zák. upravuje nejvýznamnější případ stavení promlčecí doby. Dojde-li ve stanovené promlčecí době k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, nastává stavení promlčecí doby; po dobu trvání řízení před soudem či jiným orgánem promlčecí doba dále neprobíhá.
Dovolatel dne 29. srpna 1992 podal trestního oznámení, pro které bylo dne 2. března 1993 vydáno usnesení Policie ČR Okresního úřadu vyšetřování Teplice, ČVS: OVV – 1674/92, o zahájení trestního stíhání proti neznámému pachateli pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona. V průběhu trestního řízení uplatnil nárok na náhradu škody, konkretizovaný naposledy podáním ze dne 13. června 2001 částkou 9. 739,10 Kč s úroky z prodlení. Tzv. adhezní řízení je součástí trestního řízení (§12 odst. 10 tr. ř.) a projednává se v něm nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Právní úpravu rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení charakterizuje zejména to, že subjektem adhezního řízení je pouze poškozený, který má proti obžalovanému nárok na náhradu škody a soud o tomto požadavku rozhoduje podle občanského zákoníku, popř. zákoníku práce. Tomuto pojetí odpovídá i §43 odst. 2 tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2001, nyní §43 odst. 3 tr. ř., podle kterého poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje. Již Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 29. 10. 1973, 2 Cz 14/73, publikovaném jako R 31/74, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1974, dospěl k závěru, že jestliže poškozený uplatnil v trestním řízení včas (§43 odst. 2 tr. ř.) nárok na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem, a v řízení pokračuje (§112 obč. zák.), běh promlčecí doby se zastaví. Nedošlo-li v trestním řízení k uložení povinnosti nahradit poškozenému uplatněnou náhradu škody, má poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu škody v občanském soudním řízení v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení trestního řízení. Není pochyb o tom, že dovolatel uplatnil nárok na náhradu škody před orgány přípravného řízení (k tomu srovnej závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1967 Pls 3/67, publikovaném jako R III/1967 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1967) a v řízení řádně pokračoval. Tím došlo ke stavení promlčecí doby (§112 obč. zák.) ve vztahu k možnému nároku na náhradu škody. V důsledku zprošťujícího výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. září 2001, č. j. 5T 182/93-134 (právní moc 25. září 2001) měl dovolatel možnost uplatnit nárok na náhradu škody u soudu v promlčecí době, jejíž běh pokračoval po skončení trestního řízení. Jestliže dovolatel podal dne 12. prosince 2001 žalobu na vydání bezdůvodného obohacení (či vydání neoprávněného majetkového prospěchu), potom u soudu neuplatnil nárok, u kterého byla v důsledku běžícího trestního řízení zastavena promlčecí doba (nárok na náhradu škody), ale nárok jiný. Právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu bylo u soudu uplatněno až žalobou ze dne 12. 12. 2001, přičemž do té doby dovolatel nárok neuplatnil u soudu ani jiného orgánu. Nelze totiž ztotožňovat pojem škody a neoprávněného majetkového prospěchu (či nyní bezdůvodného obohacení) v tom smyslu, že by uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení (§43 odst. 2 tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2001, nyní §43 odst. 3 tr. ř.) došlo ke stavení promlčecí doby u nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. V důsledku pozdního uplatnění požadavku došlo k promlčení nároku dovolatele a odvolací soud proto správně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, namítl-li žalovaný v řízení promlčení.
Z pohledu těchto závěrů se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání pro namítané pochybení odvolacího soudu při řešení otázky stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák., tj. tím, zda tato právní otázka byla pro jeho rozhodnutí určující, stejně jako tím zda jde o řešení otázky, která judikaturou vyšších soudů (t.j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) dosud vyřešena nebyla nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, případně zda ji nevyřešil v rozporu s hmotným právem nebo jiným způsobem než jak je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže jeho rozhodnutí představuje v tomto směru odlišné, \"nové\", řešení této právní otázky.
Protože otázkou promlčení ve věcech, v nichž byl nárok na náhradu škody uplatněn již v trestním řízení soudním, se judikatura vyšších soudů již dříve dostatečně věnovala (viz. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Pls 3/67, ze dne 22. 2. 1967, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1967, jako Rt III/67, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR 2 Cz 14/73, ze dne 29. 10 .1973, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1974, jako R 31/74, rozsudek Nejvyššího soudu SSR 1 Cz 88/74, ze dne 25. 11. 1974, publikovaný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, str. 638, rozsudek Nejvyššího soudu SSR 4 Cz 8/76, ze dne 21. 5. 1976, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1978, pod č. R 32/78, stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj. 35/78, ze dne 24. 10. 1979, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1979, pod č. R 22/79 nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, 3 To 105/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1994, pod č. Rt 43/94) a odvolací soud včetně soudu prvního stupně dospěly k judikaturně konformnímu výkladu ustanovení §112 obč. zák. a problematiky promlčení, nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalobce jiné námitky ve svém dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaný, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu