ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.925.2004.1
sp. zn. 33 Odo 925/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E. K. spol. s r. o. v likvidaci, proti žalovaným: 1) V. M., 2) J. M., a 3) A. V., o zaplacení částky 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 267/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2002, č. j. 10 Co 731/2002-169, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. června 2004, č. j. 10 Co 731/2002-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 360.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od podání žaloby (t. j. od 13. 9. 1999) do zaplacení s odůvodněním, že žalovaní řádně a včas nesplnili své závazky ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky 12. 12. 1996 a jsou proto povinni zaplatit smluvní pokutu, která byla ve smlouvě pro tento případ sjednána ve výši žalované částky.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2002, č. j. 15 C 267/99-150, „žalobu pro zaplacení částky 360.000,- Kč s příslušenstvím“ zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 12. 12. 1996 uzavřeli žalobkyně na straně jedné a žalovaní spolu s již zemřelým manželem žalované 3) J. V. (dále jen „žalovaní“) na straně druhé současně kupní smlouvu, zástavní smlouvu a smlouvu o půjčce. Smlouvou o půjčce půjčila žalobkyně žalovaným částku 1,000.000,- Kč splatnou původně do 17. 3. 1997, přičemž byly sjednány úroky ve výši 12% z půjčené částky měsíčně. Ve smlouvě se dále uvádí, že žalovaní k zajištění svého závazku zastavují jednak nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 473 pro obec P., kat. úz. Č., jednak směnku v hodnotě 1,480.000,- Kč, přičemž se konstatuje, že hodnota zástavy činí 1,480.000,- Kč. Pro případ, že jistina nebo úrok z půjčky nebudou zaplaceny řádně a včas, bylo ujednáno, že se lhůta prodlužuje o dalších pět kalendářních dnů, a žalovaní se pro ten případ zavázali zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 360.000,- Kč. Dodatkem ze dne 17. 3. 1997 byla splatnost jistiny posunuta do 17. 6. 1997 a úroky za měsíce následující po uzavření dodatku byly dohodnuty ve výši 8% z jistiny měsíčně. Zástavní smlouvou z 12. 12. 1996 bylo k zajištění závazku žalovaných ze smlouvy o půjčce sjednáno zástavní právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 473 pro kat. úz. Č. s tím, že jejich hodnota podle shodného prohlášení účastníků smlouvy činí v té době 1,000.000,- Kč. Kupní smlouvou z téhož dne prodali žalovaní žalobkyni nemovitosti zapsané na LV č. 473 pro kat. úz. Č. za kupní cenu 1,000.000,- Kč s tím, že kupní cena odpovídá výši jistiny ze smlouvy o půjčce z 12. 12. 1996 a že „kupní cena … byla započtena pohledávkou ve výši 1,000.000,- Kč“. Řízení o návrhu na vklad práva podle této smlouvy bylo nejprve přerušeno pro nedostatky v kupní smlouvě a posléze se souhlasem účastníků smlouvy zastaveno. Dne 3. října 1997 byla ohledně stejných nemovitostí a za zcela stejných podmínek uzavřena nová, formálně bezchybná kupní smlouva a vklad vlastnického práva žalobkyně byl podle ní povolen s účinky od 9. 10. 1997. Úřední cena převáděných nemovitostí pro potřeby finančního úřadu byla stanovena znaleckým posudkem ve výši 4,371.000,- Kč. Žalovaní zaplatili na smluvených úrocích celkem částku 584.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je platným právním úkonem, ale právo na zaplacení smluvní pokuty přesto žalobkyni nepřísluší. Jestliže totiž kupní smlouvou byly na žalobkyni převedeny za kupní cenu 1,000.000,- Kč nemovitosti v hodnotě 4,371.000,- Kč a na smluvených úrocích zaplatili žalovaní žalobkyni částku 584.000,- Kč, jeví se ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy a je proto neplatné podle §39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2002, č. j. 10 Co 731/2002-169, který byl v záhlaví opraven usnesením odvolacího soudu ze dne 11. června 2004, č. j. 10 Co 731/2002-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že i smluvní volnost, vyjádřená v určitém právním úkonu, podléhá posouzení podle §39 ObčZ. S ohledem na účastníky sjednaný úrok z půjčky a cenu převedených nemovitostí je zřejmé, že by zaplacení smluvní pokuty neodpovídalo jejímu zákonnému účelu jako prostředku k zajištění závazku. Žalovaní totiž převedli na žalobkyni nemovitosti, jejichž hodnota byla ve smlouvě o půjčce stanovena na 1,480.000,- Kč a podle znaleckého posudku dokonce dosahovala výše 4,371.000,- Kč, a kromě toho jí na úrocích zaplatili částku 584.000,- Kč. Žalobkyni se tak dostalo plnění, které představuje dvojnásobek částky půjčené žalovaným. Proto ujednání o smluvní pokutě skutečně odporuje dobrým mravům a je podle §39 ObčZ neplatné.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vyslovila nesouhlas se závěrem, že její požadavek na zaplacení smluvní pokuty odporuje dobrým mravům, který podle jejího názoru zcela ignoruje princip smluvní volnosti a pomíjí, že to byli žalovaní, kdo od počátku porušoval své smluvní povinnosti. Žalobkyně poukázala na řadu judikátů, které podporují její názor o přiměřenosti sjednané smluvní pokuty, a vytkla odvolacímu soudu, že i když na tato rozhodnutí odkazovala též ve svém odvolání, nezaujal k nim tento soud žádné stanovisko. Dovolatelka dále namítla, že v průběhu sporu byla porušena zásada hospodárnosti řízení a že odvolací soud pochybil i tím, že toleroval žalovaným, že se písemně nevyjádřili k jejím odvoláním. Závěr soudů obou stupňů o hodnotě nemovitostí, které na ni žalovaní převedli, pak byl podle jejího přesvědčení přijat bez jakéhokoli důkazu a je tedy neobjektivní, stejně jako na něj navazující závěr, že se jí dostalo plnění v hodnotě dvojnásobku půjčené částky. Ve skutečnosti po realizaci zástavy obdržela spolu s úrokem pouze částku 1.289.000,- Kč, t. j. o necelých 29% vyšší plnění než žalovaným poskytla. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí třetí rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale oběma předchozími rozsudky byla žaloba rovněž zamítnuta a posledním rozsudkem tedy nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí.
Zbývá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ).
Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalobkyně zpochybnila, je otázka posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce z 12. 12. 1996 z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §39 ObčZ. Tato otázka byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu, ostatně sama dovolatelka odkazuje na řadu publikovaných rozhodnutí, a tak nejde o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto hledisek mohla založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Navíc už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Řešení souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je ovšem vždy založeno na zcela konkrétních a individuálně daných skutkových okolnostech, a proto postrádá potřebný judikatorní přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Z těchto důvodů také není zásadním pochybením odvolacího soudu, že se ve svém rozsudku nevypořádal s judikáty, kterými žalobkyně podpořila svoji odvolací argumentaci, ač by samozřejmě bylo vhodné zaujmout k nim stanovisko a porovnat skutkové okolnosti, z nichž v těchto věcech soudy vycházely, se zjištěními, jež byly podkladem pro právní posouzení věci v tomto řízení. Už vůbec pak nemůže toto tvrzené pochybení založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní právní význam napadeného rozsudku by tedy mohl být dán jen v případě, že by odvolací soud vyřešil žalobkyní nastíněnou právní otázku v rozporu s hmotným právem. To také žalobkyně tvrdí. S touto její námitkou se však dovolací soud neztotožňuje.
Jak už bylo shora vysvětleno, v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze uplatnit dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (§241a odst. 3 OSŘ). Proto jsou bezpředmětné námitky žalobkyně týkající se závěru soudů obou stupňů o ceně nemovitostí, které od žalovaných získala, stejně jako její poukaz na to, za jakou částku se jí podařilo nemovitosti prodat a kolik tedy obdržela realizací zástavy, neboť se jedná o námitky skutkového charakteru, jimiž se dovolací soud nemůže zabývat. To současně znamená, že dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Odvolací soud postavil své právní posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska jeho souladu s dobrými mravy na skutkovém závěru, že v souvislosti s půjčkou částky 1,000.000,- Kč si účastníci sjednali (ve smyslu §658 odst. 1 ObčZ) úroky ve výši 12% z půjčené částky měsíčně po dobu prvních tří měsíců a 8% z této částky měsíčně po dobu dalších tří měsíců, o které byla splatnost půjčky posunuta, a že na těchto úrocích žalovaní zaplatili celkem 584.000,- Kč. Smluvní pokuta sjednaná pevně stanovenou částkou 360.000,- Kč sloužila k zajištění povinnosti žalovaných zaplatit jak jistinu, tak smluvený úrok. Dále vycházel ze zjištění, že závazek žalovaných byl zajištěn též zástavním právem k nemovitostem, jejichž hodnota činila nejméně 1,480.000,- Kč, a že tyto nemovitosti měly být v případě, že žalovaní svůj závazek nesplní, převedeny na žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené současně se smlouvou o půjčce a smlouvou zástavní za kupní cenu 1,000.000,- Kč. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem pak přijal závěr, že sjednání smluvní pokuty ve výši 360.000,- Kč odporuje dobrým mravům, jelikož i bez zajištění závazku žalovaných smluvní pokutou se žalobkyni dostalo hodnoty ve výši dvojnásobku půjčené částky. Dovolací soud považuje názor, že při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě je třeba přihlížet ke všem smlouvám, které účastníci současně uzavřeli, za správný. Žalobkyně zjevně považovala za nutné zajistit splnění závazku žalovaných ze smlouvy o půjčce více způsoby a právě k tomu sloužil „komplex“ smluv, které byly 12. 12. 1996 mezi účastníky uzavřeny. Proto nelze na ujednání o smluvní pokutě nahlížet odděleně od obsahu ostatních smluvních ujednání.
Žalobkyně zajistila splnění závazku žalovaných především zřízením zástavního práva k nemovitostem v jejich vlastnictví, které – podle závěru odvolacího soudu, jenž nepodléhá přezkumu – měly hodnotu téměř 1,500.000,- Kč. K zajištění závazku pak vedle zástavní smlouvy sloužila i kupní smlouva z 12. 12. 1996, jíž měly být uvedené nemovitosti převedeny na žalobkyni v případě, že žalovaní svému závazku nedostojí. K tomu nakonec také došlo, byť z důvodu formálního pochybení nikoli na základě kupní smlouvy z 12. 12. 1996, nýbrž až na základě další kupní smlouvy z 3. 10. 1997. Není pak sporu o tom, že žalovaní z podstatné části splnili svůj závazek zaplatit úroky z půjčené částky, které byly smluveny původně ve výši 144% ročně, později 96% ročně, t. j. ve výši nepochybně nestandardní. S ohledem na všechny tyto okolnosti není v kolizi s hmotným právem (konkrétně s §3 odst. 1 ObčZ) závěr odvolacího soudu, že zajištění závazku (a to nejen závazku zaplatit jistinu, ale též smluvený úrok v sazbě nikoli běžné) ještě smluvní pokutou ve výši přibližně třetiny půjčené částky, je ujednáním odporujícím dobrým mravům, jak je tento pojem chápán v současné judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 664/2003, uveřejněné v Souboru, svazku 26, pod č. C 2042).
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. K procesním vadám, na které žalobkyně v dovolání poukazuje, stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání; samy o sobě však přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemohou. Je tudíž zřejmé, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu