ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.975.2005.1
sp. zn. 33 Odo 975/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce MUDr. J. N. proti žalovanému P. H. o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 44/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 11 Co 639/2004-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce R. T., advokáta se sídlem v O., H. 3.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku mu žalovaný dluží z titulu nesplacené půjčky.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 24. června 2004, č. j. 12 C 44/2004-30, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci 50.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 23. 6. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 11 Co 639/2004-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce žalovanému poskytl dne 22. 2. 2002 půjčku ve výši 50.000,- Kč splatnou do 3 měsíců. Žalovaný od žalobce peníze převzal, avšak přes sliby uskutečněné v přítomnosti tehdejších právních zástupců obou smluvních stran mu půjčku nevrátil. Ani odvolací soud neuvěřil obraně žalovaného, že částku 50.000,- Kč si vypůjčil od svého kamaráda H., v jehož prospěch také vystavil potvrzení o půjčce 50.000,- Kč, s nímž nyní disponuje žalobce, a že žalobci ničeho nedluží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že odvolací soud „řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem“, neboť v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že si žalovaný od žalobce žalovanou částku skutečně vypůjčil. Kvitance ze dne 22. 2. 2002 totiž neobsahuje údaj o tom, ve prospěch koho byla žalovaným vystavena a žalovaný půjčku od žalobce popírá. Bylo proto na žalobci, aby prokázal, že (neurčité) potvrzení o půjčce bylo vystaveno v jeho prospěch, což však neučinil. Užití důkazů o jednání ohledně úhrady půjčky ve výši 250.000,- Kč, je k prokázání opodstatněnosti zažalovaného nároku nepřípustné a nezpůsobilé, neboť účastníky smlouvy o půjčce ve výši 250.000,- Kč byli rodiče žalovaného, tedy osoby, které nejsou účastníky tohoto řízení. Právě těchto jednání byl také přítomen svědek T., zatímco o půjčce 50.000,- Kč věděl jen od žalobce. Výpověď tohoto svědka byla tudíž soudem nesprávně interpretována. Existence půjčky ve výši 50.000,- Kč tak zůstala neprokázána. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalovaného za nepřípustné i nedůvodné. Připomíná, že žalovaný především nespecifikoval, která právní otázka má činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, a svou argumentaci zaměřil výlučně k hodnocení provedeného dokazování.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), dále jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že brojí výlučně proti skutkovým závěrům soudů ohledně existence zažalované půjčky. Nesouhlasí totiž se skutkovým zjištěním, že mu žalobce dne 22. 2. 2002 půjčil částku 50.000,- Kč splatnou do 3 měsíců a vytýká přitom soudům jak nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu věci tak vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalovaného neobsahuje. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§2 odst. 1 a 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu