ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.1.2005.1
sp. zn. 4 Tz 1/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. N., již zemřelého, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 28. prosince 1954, sp. zn. T 61/54, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.), a to z důvodů uvedených v §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. N.
Tento rozsudek se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný J. N. z p r o š ť u j e obžaloby ze dne 25. 11. 1954, sp. zn. Pt 63/54, kterou mu bylo kladeno za vinu, že „dne 26. 10. 1954 ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v řádně mu doručeném povolávacím rozkaze nenastoupil v O. vojenskou základní službu jak byl povinen a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, že je Svědek J.“, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb., neboť tento skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 (dále též jen „NVS“) ze dne 28. prosince 1954, sp. zn. T 61/54, byl obviněný Jaroslav Novák uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. (dále též jen tr. zák. 1950), pro skutek uvedený výše ve výrokové části tohoto rozsudku a odsouzen podle §265 odst. 1 tr. zák. 1950 k trestu odnětí svobody na dva a půl roku a podle §43 a §44 odst. 2 téhož zákona ke ztrátě čestných práv občanských na dobu pěti let, přičemž podle §68 odst. 1 písm. a) tr. ř. (zák. č. 87/1950 Sb.) mu byla uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 1954.
Usnesením Krajské prokuratury v Karlových Varech ze dne (datum nečitelný), sp. zn. A 024715/0, byl podle článku II/2 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1955 obviněnému J. N. prominut neodpykaný zbytek výše uvedeného trestu odnětí svobody.
V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti citovanému rozsudku stížnost pro porušení zákona s tím, že jím byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v ustanoveních §1 tr. ř. (zák. č. 87/1950 sb.) a §2 a §265 odst. 1 tr. zák. 1950. V jejím odůvodnění uvádí, že soud se těmito zákonnými ustanoveními při svém rozhodování neřídil. Z výroku i odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že důvodem k odmítnutí výkonu vojenské základní služby bylo u obviněného J. N. jeho náboženské přesvědčení. Ústava Československé republiky ze dne 9. 5. 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) sice v §15 odst. 1 formálně zaručovala svobodu myšlení, v ustanovení §15 odst. 2 však tuto formální svobodu omezila tím, že světový názor, víra nebo přesvědčení sice nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu podle zákona. Takové ustanovení je v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv i v rozporu s mezinárodním právem. V případě obviněného J. N. se jedná o čin, který směřoval k uplatnění základního práva, zaručeného a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv, který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Konkrétně se jednalo o uplatnění práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, jak to má na mysli čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv ze dne 10. 12. 1948 (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Odsouzení J. N. za čin jím spáchaný tedy bylo provedeno v rozporu s principy demokratické společnosti, a to nerespektováním občanských a politických práv. Obviněný J. N. totiž neměl možnost, aby mohl dostát svým povinnostem, které mu byly uloženy podle zákona, aniž by se dostal do rozporu se svým svědomím. Takto nazíraný čin jednotlivce není možno chápat jako úmyslný trestný čin. Výrok o vině obviněného J. N. shora uvedeným trestným činem je třeba hodnotit jako výrok, který byl učiněn v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 28. prosince 1954, sp. zn. T 61/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. N. ve výše citovaných ustanoveních trestního zákona a trestního řádu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 nebo §271 odst. 1 tr. ř. Ke stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti připojil fotokopie rozsudku býv. NVS sp. zn. T 61/54 a části rejstříku T (MI) NVS z roku 1954 s vysvětlujícím dopisem Vojenského ústředního archivu Praha ze dne 13. března 2002, čj. 14304-VHA/2002-2111.
Obhájce obviněného ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že stížnost pro porušení zákona pokládá za oprávněnou a navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona nejen ve smyslu podané stížnosti, ale též z důvodů uvedených v §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., aby napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl tak, že obviněný se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší soud České republiky ve snaze přezkoumat podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž stížnost pro porušení zákona směřovala, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, musel nejdříve řešit otázku, zda k tomu má dostatek podkladů. Jak již bylo zmíněno, ke stížnosti pro porušení zákona připojil ministr spravedlnosti toliko fotokopie výše uvedených dokladů, jejichž pravost byla ověřena jen Vojenským ústředním archivem Praha (dále též jen „VÚAP“) ještě v roce 2002. Z výše citovaného dopisu tohoto archivu vyplývá, že samotný trestní spis byl skartován v roce 1958. I pokus o získání alespoň originálu rozsudku byl neúspěšný, neboť VÚAP dopisem ze dne 11. 2. 2005 Nejvyššímu soudu sdělil, že ani to není možné, protože byl poškozen při povodních v roce 2002 a v současné době se nachází v mrazírnách v K. Rekonstrukce justiční dokumentace dosud neproběhla, přičemž se předpokládá, že zatopený archivní materiál nebude k dispozici dříve než na konci roku 2005. Z vyžádaného aktuálního opisu rejstříku je zřejmé, že J. N., byl odsouzen rozhodnutím Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 61/54, podle §265 odst. 1 tr. z. k trestu dvou let a šesti měsíců odnětí svobody nepodmíněně a ke ztrátě čestných práv občanských na 5 let, přičemž amnestií k 9. 5. 1955 mu byl prominut zbytek výkonu trestu.
Uvedené odsouzení vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. července 2002, sp. zn. 4 Tz 35/2002, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti proti dalšímu rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 9. prosince 1955, sp. zn. T-45/55, ve spojení s rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 27. 12. 1955, sp. zn. To-152/55, jímž byl J. N. odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. na 5 let odnětí svobody, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu tří let a k náhradě nákladů odvolacího řízení. Ze sběrného spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 35/2002 vyplývá, že tehdy měl Nejvyšší soud k dispozici i originál rozsudku býv. NVS Brno PSP 47 ze dne 28. 12.1954 sp. zn. T 61/54, tj. rozsudek v nyní projednávané trestní věci. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002 je ocitován i skutek, jímž měl J. N. naplnit zákonné znaky trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. 1950, podle rozsudku nyní napadeného stížností pro porušení zákona, a to tak, že „dne 26. 10. 1954 ani do 24 hodin po lhůtě stanovené v řádně mu doručeném povolávacím rozkaze nenastoupil v O. vojenskou základní službu jak byl povinen a odvolával se na to, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, že je Svědek J.“.
Za této situace Nejvyšší soud shledal, že může plně vycházet z předložené fotokopie napadeného rozsudku, protože se svým obsahem shoduje s rozsudkem, který měl Nejvyšší soud k disposici ve věci projednávané pod sp. zn. 4 Tz 35/2002. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněný se k uvedenému jednání plně doznal a prohlásil, že tak jednal proto, že mu v nástupu vojenské služby brání jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek J. Tato obhajoba nemohla podle bývalého nižšího vojenského soudu zbavit obviněného viny a byla vzata v úvahu pouze jako vysvětlení pohnutek jeho jednání.
Vzhledem k neexistenci trestního spisu sice nemohl Nejvyšší soud přezkoumat také řízení, napadené části rozhodnutí předcházející, z dostupných dokladů, zejména pak z obsahu napadeného rozsudku, však mohl učinit závěry o jeho nezákonnosti. Řídíc se povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. v rozsahu, který mu byl stavem existujících písemností umožněn, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. 1950 ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů platí, že účelem tohoto zákona je mimo jiné zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách označoval zákon za trestné.
Podle §1 odst. 2 téhož zákona platí, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí obviněný odmítl nastoupit službu v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zák. 1950 z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli cit. ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v nenastoupení služby v ozbrojených silách v roce 1953 za trestný čin.
Uvedené skutečnosti nebyly v napadeném rozhodnutí býv. Nižším vojenským soudem PSP 47 v Brně respektovány.
Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v ustanovení §265 odst. 1 tr. zák. 1950, a to z důvodů uvedených v §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., když přes tyto skutečnosti byl uznán vinným zažalovaným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách. Porušení jiných zákonných ustanovení, jež bylo navrhováno, Nejvyšší soud nepovažoval za nutné zvlášť vyslovovat, i když k němu nesporně došlo, protože rozsah a podstatu porušení dostatečně vystihují ustanovení uvedená ve výroku tohoto rozsudku. Podle ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože Nejvyšší soud neměl vzhledem k výše uvedenému pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 tr. ř. sám ve věci rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů výše podrobně rozvedených, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného J. N. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 8. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k