ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.116.2005.1
sp. zn. 4 Tz 116/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Michala Mikláše stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného I n g. K. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 To 342/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 257/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 To 342/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §134 odst. 2, §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. K. Š.
Napadené usnesení se z r u š u j e. Zrušuje se též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 5 T 257/2003.
Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. K. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 5 T 257/2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 2. 8. 2001 v B. jako fyzická osoba vystupující pod A. C. R. se sídlem B., Č., vylákal od JUDr. L. H. částku 30 000,- Kč jako rezervační zálohu na převod nájemních práv k bytu 3 + 1 č. 19 v bytovém domě na ulici Č. v B. s tím, že nic nebrání tomu, aby mohla být uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu podle požadavků jmenovaného zákazníka, přičemž s oprávněným vlastníkem nemovitosti o případném pronájmu bytu nikdy obviněný nejednal, zálohu ve výši 30 000,- Kč odmítal vrátit a vrátil ji až teprve 14. 8. 2003, a to po projednání věci v rámci civilního řízení konaného u Městského soudu v Brně. Za to byl obviněný odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin.
Proti citovanému rozhodnutí si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, jenž ho usnesením ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 To 342/2004, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 To 342/2004, ve prospěch obviněného Ing. K. Š. stížnost pro porušení zákona. Napadeným usnesením byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 6 a §254 odst. 1 tr. ř.
V odůvodnění svého podání stěžovatel zdůraznil, že se závěry učiněnými soudy obou stupňů v otázce právní kvalifikace jednání obviněného nelze souhlasit. To proto, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným a k naplnění znaků jeho skutkové podstaty je zapotřebí prokázat, že pachatel jednal v podvodném úmyslu od samého počátku jednání. Tato skutečnost však nebyla podle názoru stěžovatele provedenými důkazy obviněnému dostatečně prokázána tak, aby o ní nebyly ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. důvodné pochybnosti. Podvodný úmysl popřel sám obviněný, který se snažil v rámci realizace smlouvy o zprostředkování zajistit pro poškozeného nájem bytu a v této souvislosti převzal od poškozeného finanční částku jako rezervační zálohu. Nalézací soud pak dospěl k tomu, že obviněný je usvědčován především výpovědí poškozeného. S tímto závěrem nalézacího soudu se však ministr spravedlnosti neztotožňuje. Poškozený totiž tvrdil, že požadoval po obviněném zajištění možnosti sjednání nájmu pouze konkrétního bytu, a to na ulici Č. v B., a že vyžadoval, aby s ním byla uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou s možností provozovat v pronajatém bytě advokátní kancelář. Prezentace tohoto požadavku poškozeného však nebyla obviněnému nikterak objektivizována. Naopak další kroky učiněné ve věci poškozeným by mohly svědčit pro důvodnost obhajoby obviněného. Po bezúspěšném jednání s majitelem domu Ing. B. P. poškozený reagoval pozitivně na nabídky bytů v dalších domech, které mu učinil obviněný, a nabízené prostory si prohlížel. Sám poškozený v souladu s údaji uváděnými svědky potvrdil, že v některých bytech byl opakovaně. Tím poškozený popírá jedno ze svých zásadních tvrzení a sice to, že po obviněném požadoval pouze zprostředkování nájemní smlouvy výlučně k bytu v domě na ulici Č. v B.
Ve prospěch obviněného je třeba hodnotit i to, že poškozený JUDr. H. poté, co od obviněného neobdržel odpovídající nabídku, po něm nepožadoval vrácení celé částky 30 000,- Kč, ale chtěl pouze 20 000,- Kč s tím, že zbývajících 10 000,- Kč sám posoudil jako úhradu nákladů vzniklých obviněnému v souvislosti s činností vyvíjenou v jeho prospěch. Tím poškozený potvrdil, že o těchto dalších aktivitách obviněného minimálně věděl a byl s nimi srozuměn včetně toho, že obviněný má nárok na úhradu nákladů, které mu v souvislosti s nimi vznikly.
Všechny shora uvedené okolnosti podle stěžovatele svědčí o tom, že se v daném případě jednalo o čistě občanskoprávní vztah mezi obviněným a poškozeným, založený smlouvou o zprostředkování nájmu bytu uzavřenou podle obchodního zákoníku, postupně korigovanou dalšími neformálními ujednáními mezi obviněným a poškozeným. Je pravdou, že tento vztah nebyl prost konfliktů a kolizních situací, což bylo samo o sobě zapříčiněno již prvotními doklady zakládajícími tento vztah, a to smlouvou o zprostředkování nájmu a potvrzením o převzetí rezervační zálohy, jež byly koncipovány nepřesně a nekvalitně, čímž vytvářely podklad pro budoucí komplikace. S odkazem na ustanovení §272 a §642 a násl. obch. zák. je nutno mít za to, že následná jednání i postup obviněného a poškozeného poté, co původní záměr s nájmem bytu na Č. nevyšel, lze posoudit jako změnu původně uzavřené smlouvy a pokračování v realizaci původně vzniklého smluvního vztahu.
Odvolací soud pak podle názoru stěžovatele nedostál svým přezkumným povinnostem a vyjádřil souhlasné stanovisko s rozhodnutím městského soudu. Pokud by však odvolací soud postupoval důsledně, zjistil by, že nalézací soud nepostupoval řádně v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a že z provedených důkazů vyvodil nesprávné závěry. Soud se především neřídil zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného a některé zásadní nesrovnalosti vyložil v jeho neprospěch. Jedná se zejména o prokázání podvodného úmyslu obviněného. Ministr spravedlnosti zastává názor, že podvodný úmysl je v případě obviněného Š. vyloučen, protože se v daném případě jedná o výlučně obchodněprávní vztah, jenž je nutno řešit prostřednictvím civilního práva. Opačný názor by totiž znamenal suplování činnosti civilních soudů orgány činnými v trestním řízení, jakož i kriminalizaci běžných občanskoprávních či obchodněprávních vztahů.
Dále stěžovatel vytkl odvolacímu soudu to, že se ve svém odůvodnění nezabýval skutečností, že opisy rozsudku nalézacího soudu postrádaly druhou stranu a po straně č. 1 následovala ihned strana č. 3., což rovněž dokresluje velmi nízkou profesionální úroveň usnesení odvolacího soudu, jehož odůvodnění je značně stručné až strohé, a tudíž neodpovídá ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 To 342/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §256 tr. ř. a §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 6 a §254 odst. 1 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Podle §250 odst. 1 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Nejvyšší soud se podrobně zabýval rozsudkem soudu prvního stupně a zjistil, že nalézací soud nejprve podrobně citoval obsah jednotlivých výpovědí a poté vyjmenoval opatřené listinné důkazy, aniž poukázal na jejich právně podstatný obsah a vzájemnou provázanost.
Městský soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že se obviněný dopustil trestné činnosti popsané ve výrokové části rozsudku. I když obviněný spáchání trestného činu popřel s tím, že se jednalo o běžný obchodní vztah, bylo prokázáno, že obviněný uzavřel s poškozeným smlouvu o zprostředkování nájmu bytu 3 + 1 č. 19 na ulici Č. v B. Tento byt ovšem nesplňoval požadavky poškozeného na velikost bytu, výši nájemného a umístění kanceláře v bytě a dále, že nájemní poměr bude uzavřen na dobu neurčitou. Po údajném jednání obviněného s majitelem domu a nájemcem bytu č. 19 na ulici Č. bylo poškozenému sděleno, že nic nebrání tomu, aby nájemní smlouva mohla být uzavřena. Vzhledem k této informaci složil poškozený dne 2. 8. 2001 obviněnému rezervační zálohu ve výši 30 000,- Kč na převod nájemních práv k výše uvedenému bytu. V potvrzení o převzetí částky bylo zakotveno, že pokud nebude nájemní smlouva uzavřena, bude vyplacená částka vrácena zpět, což obviněný učinil až na základě rozsudku civilního soudu. Před podpisem smlouvy se poškozený sešel se svědkem B. P., majitelem domu, který nesouhlasil s umístěním kanceláře. O požadavcích poškozeného slyšel poprvé, neboť s obviněným nikdy nejednal, což potvrdil i svědek I. N. Tehdejšího nájemce předmětného bytu A. V. se soudu nepodařilo vyslechnout, neboť tento se dlouhodobě zdržuje v zahraničí. Jmenovaný svědek měl s majitelem domu uzavřenu smlouvu na dobu určitou (12 měsíců). Vzhledem k tomu, že na požadavky poškozeného nebylo majitelem domu přistoupeno, nedošlo nakonec k uzavření nájemní smlouvy. V této souvislosti žádal poškozený obviněného o vrácení zálohy. Záloha vrácena nebyla a k její úhradě následně došlo až v důsledku rozhodnutí civilního soudu. Tolik ke zjištění skutkového stavu.
Soud prvního stupně konstatoval, že je zřejmé, že obviněný již při převzetí rezervační zálohy 30 000,- Kč, nabízel byt pod nepravdivými údaji, kdy jednal pouze s předchozím nájemcem bytu V., ale s majitelem domu nejednal. Musel si být tudíž vědom toho, že bez pohovoru s majitelem domu nelze byt podle požadavků poškozeného pronajmout. Vzhledem k tomu, že obviněný o podmínkách poškozeného - nájemní smlouva na dobu neurčitou a možnost provozování advokátní kanceláře - s majitelem domu nehovořil, není pochyb o tom, že takto na základě nepravdivých tvrzení vylákal od obviněného zálohu 30 000,- Kč, jíž měl poškozenému vrátit za předpokladu, že nájemní smlouva na předmětný byt nebude uzavřena. Obviněný tak jednal v přímém úmyslu.
Z uvedených důvodů se podle soudu prvního stupně nemůže jednat o běžný obchodní vztah, jak uvádí obviněný. Je tomu tak proto, že obviněný poškozeného při přebírání rezervační zálohy uvedl v omyl. Navíc měl obviněný poškozenému rezervační zálohu podle potvrzení vrátit v případě, že k uzavření nájemní smlouvy nedojde. To obviněný neučinil a odvolával se na náklady, které mu v této souvislosti vyvstaly. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že poškozenému měly být obviněným nabízeny další byty. Nelze ani přehlédnout, že obviněný na straně jedné spáchání trestné činnosti popíral, na druhé straně pak poškozenému po vyhlášení civilního rozsudku před jeho právní mocí předmětnou částku uhradil. To podle nalézacího soudu znamená, že si obviněný musel být vědom závadnosti svého jednání, když s plněním ani nevyčkal na právní moc civilního rozhodnutí. Městský soud v této souvislosti hodnotil výpověď obviněného jako účelovou a tendenční, pokud obviněný uváděl, že poškozený od něho zpočátku nic nepožadoval. Tvrzení obviněného tak byla vyvrácena obsahem spisového materiálu, zejména písemnými materiály civilního soudu.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že podstatou trestného činu podvodu je úmyslné jednání pachatele, který sebe či jiného obohatí tím, že uvede jiného v omyl, využije něčího omylu či zamlčí podstatou skutečnost, v úmyslu způsobit na cizím majetku škodu. Obviněný musí proto kumulativně:
a)úmyslně uvést jiného v omyl či využít omylu jiného, popř. zamlčet podstatnou skutečnost
b)a to od počátku svého jednání v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku
c)s cílem obohatit sebe či jiného
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že soud ohledně civilně právních vztahů obviněného a poškozeného v podstatě bez dalšího odkazoval na rozsudek soudu vydaný v občanskoprávním řízení, jehož výrok ukládal obviněnému uhradit poškozenému částku 30 000,- Kč s příslušenstvím a náklady právního zastoupení z titulu neuzavření nájemní smlouvy, k níž se rezervační záloha vztahovala. Plnění povinnosti uložené zmíněným rozsudkem soudu prvního stupně obviněným, pak městský soud hodnotil v neprospěch obviněného.
Podstatnou okolností pro hodnocení uvedeného důkazu, která však již v odůvodnění rozsudku nebyla uvedena, bylo to, že se jednalo o tzv. rozsudek pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. vydaný pouze na základě tvrzení žalobce s tím, že se v daném případě uplatnila fikce doručení zásilky s předvoláním k ústnímu jednání žalovanému. Proti takovému rozsudku měl obviněný pouze značně omezené možnosti obrany. To proto, že podle příslušných ustanovení o. s. ř. lze podat do rozsudku pro zmeškání účinně odvolání jen tehdy, pokud se tento opravný prostředek domáhá toho, že při vynesení rozsudku pro zmeškání nebyly splněny procesní předpoklady pro jeho vydání podle §153b o. s. ř., nebo že ve věci nebyly splněny procesní podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící), nebo pokud soud prvního stupně nebyl řádně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. (viz ustanovení §205b o. s. ř.). Přeceňovat uvedený důkaz při zjišťování skutkového stavu věci, jakož i při zodpovězení otázky, zda obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zažalovaného trestného činu, proto nebylo na místě.
Z hlediska prokázání viny obviněného se nalézací soud v podstatě výhradně zabýval tím, jestli obviněný uvedl poškozeného v omyl. Lze souhlasit s výhradami ministra spravedlnosti, že soud vycházel pouze z tvrzení poškozeného JUDr. H., když vlastní obhajobu obviněného, který od počátku trestního stíhání odmítal, že by poškozenému uváděl nepravdivé okolnosti týkající se nájmu bytu, v úvahu nebral, přičemž jiné důkazy v daném směru k dispozici nebyly. Soud prvního stupně též nezjišťoval, jestli obviněný svým jednáním naplnil také další znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tedy úmyslné způsobení škody s cílem obohatit sebe nebo jiného, a pouze formálně odkázal na obsah spisového materiálu, zejména pak na listiny z civilního řízení, aniž konkrétně uvedl, co je jejich podstatným obsahem a jaká skutková zjištění se z nich vyvozují. Právní úvahy zahrnující konkrétní podřazení skutkových zjištění pod další znaky ustanovení §250 tr. zák. (mimo uvedení v omyl) nejsou z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně patrny. Takový postup nalézacího soudu v podstatě vyústil v nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Rozsudek soudu prvního stupně tak není v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví požadavky na odůvodnění, jež nepřipouštějí, aby rozsudek byl ve svých jednotlivých částech týkajících se viny, trestu či náhrady škody odůvodněn pouhým odkazem na obsah spisu či listin v něm založených. To proto, že podle §125 odst. 1 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
Jak bylo shora uvedeno, nalézací soud pouze poukázal na obsah spisového materiálu, aniž se zabýval obsahem písemné smlouvy o zprostředkování nájmu ze dne 2. 8. 2001, jež se nachází na č. l. 25 spisu, a její souvislostí s potvrzením o převzetí rezervační zálohy včetně toho, jakou měla mít tato záloha v předmětném obchodním vztahu funkci. Podstata problému však podle Nejvyššího soudu tkví právě ve správném pochopení funkce rezervační zálohy ve vztahu ke smlouvě o zprostředkování a v jejich vazbě na vztah obviněného s tehdejším nájemcem bytu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména podle výpovědi obviněného, byl tehdejším nájemcem předmětného bytu svědek V., jenž se chtěl z bytu odstěhovat a hledal zájemce o nájem uvedeného bytu proto, aby mu takový zájemce, který by uzavřel nájemní smlouvu s majitelem domu svědkem P., uhradil odstupné, které mělo představovat částku, jíž svědek V. uhradil za nadstandardní vybavení bytu předchozímu nájemci. Z provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného, je zřejmé, že s tímto svědkem byl obviněný v kontaktu a že pro něj sháněl potenciálního nástupce, jenž by po něm převzal nájem bytu. Obviněného se však soud na podrobnosti vztahu mezi ním a svědkem V. přímo nedotázal.
Příslušná rezervační záloha, kterou zaplatil poškozený obviněnému, pak evidentně sloužila k tomu, aby obviněný do doby, než bude zřejmé, zda poškozený s majitelem domu uzavřou smlouvu o nájmu předmětného bytu či nikoliv, nenabízel možnost převzetí nájmu jinému zájemci. Tuto skutečnost zmiňuje smlouva o zprostředkování, jež v čl. 7 pojednává o kauci ve výši provize. Vyplývá z něj, že pokud zájemce složí předmětnou kauci k rukám zprostředkovatele, není zprostředkovatel oprávněn předmět, ohledně kterého je kauce složena, nabízet jiným zájemcům. Dokud není tato kauce složena, je zprostředkovatel oprávněn nabízet předmět nájmu i jiným zájemcům. Uhrazení vratné rezervační zálohy neboli kauce poškozeným pak mělo demonstrovat jeho vážný zájem o nájem tohoto bytu za předpokladu, že uhradí původnímu zájemci odstupné a realitní kanceláři provizi. Na č. l. 24 spisu se pak nachází potvrzení o převzetí rezervační zálohy ze dne 2. 8. 2001, v němž obviněný prohlašuje, že převzal od poškozeného částku 30 000,- Kč, jako rezervační zálohu na převod nájemních práv k bytu 3 + 1 č. 19 na ulici Č. v B. Dále se zde prohlašuje, že v případě uzavření nájemní smlouvy na předmětný byt s majitelem nemovitosti do 30. 9. 2001 doplatí poškozený částku 340 000,- Kč. V opačném případě bude záloha v plné výši vrácena složiteli.
Předmět zprostředkování je v citované písemné smlouvě vymezen bez bližších podmínek, jako nájem bytu č. 19, 3 + 1, na ulici Č. v B., cena odstupného včetně provize RK. Je tudíž zjevné, že jiné podmínky, jež by vymezovaly zájem poškozeného o předmět zprostředkování, ve smlouvě uvedeny nejsou. Pro úplnost je třeba upozornit, že mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena obchodně právní smlouva podle §642 a násl. obch. zák., která nemusí mít ze zákona písemnou formu. Podle kogentního ustanovení §272 odst. 1 obch. zák. ovšem také platí, že smlouva musí mít písemnou formu, když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení je nutné dodržet písemnou formu i pro změny takové smlouvy pouze v případě, že to taková smlouva výslovně stanoví. Jinak je možno změnit písemnou obchodní smlouvu i dohodou v ústní formě.
Vzhledem k citovanému znění smlouvy a potvrzení o převzetí rezervační zálohy zde vyvstává otázka, jíž se nalézací soud nezabýval a která měla pro posouzení viny obviněného zásadní význam. Jednalo se o to, zda uvedená rezervační záloha nebyla kaucí ve smyslu ustanovení čl. 7 citované smlouvy o zprostředkování. Funkcí kauce pak bylo podle znění předmětné smlouvy pouze to, že obviněný nebude již nadále nabízet předmětný byt dalším zájemcům. Sám poškozený v hlavním líčení potvrdil, že uhradil rezervační zálohu, aby byt již nebyl nabízen dalším zájemcům (viz č. l. 101 spisu). Z potvrzení o převzetí rezervační zálohy pak bylo zcela zřejmé, že tato bude vrácena zájemci, pokud nakonec k uzavření nájemní smlouvy nedojde. Rovněž touto okolností se soud prvního stupně dostatečně nezabýval a bez povšimnutí ponechal i důvody, pro které poškozený požadoval po obviněném písemným přípisem ze dne 1. 7. 2002 založeným na č. l. 28 spisu (tedy téměř po roce) částku 15 000,- Kč a nikoliv celých 30 000,- Kč, stejně jako tím, proč poškozený požadoval na obviněném přípisem ze dne 16. 9. 2002 z téhož důvodu již částku 20 000,- Kč (viz č. l. 32 spisu).
Právě tyto skutečnosti mohou nasvědčovat změně smlouvy o zprostředkování nájmu bytu ústní formou, o které vypovídal obviněný. Tato změna měla podle obviněného spočívat ve způsobu, jakým mělo být po neúspěšném jednání s majitelem domu P. naloženo s předmětnou rezervační zálohou. Tuto si měl obviněný prozatím ponechat pro další potencionální rezervace a měl shánět pro poškozeného příležitosti nájmu dalších bytů. Taková dohoda by potom znamenala pokračování založeného smluvního obchodního vztahu, což poškozený ale popřel. Tvrzení obviněného ale byla podporována svědeckými výpověďmi Mgr. O., Ing. V. a I. N., kteří shodně uváděli, že poškozenému byly nabízeny další byty.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že nalézací soud se náležitě nezabýval tím, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny objektivní i subjektivní znaky trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k námitce ministra spravedlnosti ohledně nedostatků, jimiž trpí rozhodnutí odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že smyslem procesní činnosti odvolacího soudu je podrobit kontrole napadené výroky rozsudku a přezkoumat je co do jejich zákonnosti a odůvodněnosti. Výsledkem přezkumné činnosti odvolacího soudu je pak rozhodnutí ve věci samé, jež musí být náležitě odůvodněno. Obsahové náležitosti usnesení podle §256 tr. ř. pak mají splňovat kritéria ustanovení §134 odst. 1, 2 tr. ř., která zajišťují přezkoumatelnost takového rozhodnutí.
Zkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků konkrétně znamená, že soud druhého stupně zkoumá tyto výroky z hlediska jejich právní stránky, tedy zda v průběhu řízení nedošlo k porušení trestního zákona, trestního řádu, ale i všech dalších právních předpisů, které jsou součástí právního řádu. Samotným základem přezkumné činnosti odvolacího soudu je zjištění, zda byly dodrženy předpisy práva procesního, tedy zda v řízení nedošlo k vadám, jež by mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následně i na aplikaci předpisů práva hmotného. Odvolací soud nemůže přitom hodnotit zjištěné vady izolovaně, nýbrž ve vzájemných souvislostech, neboť jen tehdy lze zjistit, zda jednotlivá chyba spolu s dalšími může způsobit vadnost celého řízení. Při kontrole dodržování předpisů hmotného práva se odvolací soud soustředí na otázku viny, tj. na podmínky trestní odpovědnosti a na právní kvalifikaci skutku, dále na otázku trestu, jakož i na hmotně právní podmínky pro rozhodnutí o náhradě škody.
Pojem odůvodněnosti rozsudku se pak týká otázek skutkové povahy. Správné zjištění skutku je pak i základním předpokladem pro jeho správnou právní kvalifikaci. Jde tedy o proces zjištění skutečností z provedených důkazů, jejich správného zhodnocení a tvorbu odpovídajícího skutkového základu. Odvolací soud pak musí především zkoumat, zda výroky napadeného rozsudku jsou v souladu se zjištěnými skutečnostmi.
Další fází přezkoumávání odůvodněnosti rozsudku je prověrka důkazů, z nichž jsou vyvozována skutková zjištění. Odvolací soud zkoumá dostatečnost provedených důkazů z hlediska toho, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku. Odvolací soud tedy musí pečlivě zhodnotit, zda proces vyhledávání, provedení, prověrky a hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu. Přezkumný proces se vztahuje na všechny závěry, které jsou v napadeném rozsudku uvedeny, tedy i na to, zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty, jaký je stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Pozornosti pak nesmí ujít ani otázky věku, příčetnosti, druhu, výše a způsobu výkonu trestu, důvod a výše náhrady škody poškozenému, atd. Zkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků rozsudku i správnosti postupu řízení, které mu předcházelo, tvoří nedělitelný celek, v němž nemůže být preferována skutková či právní stránka rozsudku. Obě stránky jsou totiž vzájemně propojeny, jedna podmiňuje druhou a závisí na sobě navzájem.
Shora uvedeným požadavkům na přezkumnou činnost odvolacího soudu proto neodpovídá rozhodnutí, které neodstranilo pochybení nalézacího soudu, a které ve svém odůvodnění uvádí pouze to, že odvolací soud se s názorem nalézacího soudu zcela ztotožnil a konstatoval správné hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jež podle něj zcela odpovídalo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pokud jde o skutkové a právní závěry, tak odvolací soud velmi stručně zopakoval závěry učiněné soudem prvního stupně.
Své přezkumné povinnosti tak, jak byla shora popsána, tedy Krajský soud v Brně nedostál, pochybení soudu prvního stupně nenapravil, a porušil tak zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. tím, že odvolání obviněného, jako nedůvodné zamítl. Toto pochybení odvolacího soudu se pak odrazilo i v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které nesplňuje požadavky ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 7 To 342/2004, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §134 odst. 2, §254 odst. 1, §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §125 odst 1 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 5 T 257/2003, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poté byla věc podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že městský soud v novém hlavním líčení provede důkazy v podobě shora citovaných listin, opětovně vyslechne obviněného a svědky, přičemž se pokusí zejména vyslechnout svědka V., který v řízení před soudem dosud slyšen nebyl. Provedené důkazy pak vyhodnotí v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a učiní odpovídající skutková zjištění, o nichž nebudou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Poté posoudí, zda spolehlivě prokázané jednání obviněného naplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a to včetně jeho subjektivní stránky a teprve poté rozhodne, zda obviněného uzná vinným, či jej obžaloby zprostí. Písemné vyhotovení rozhodnutí stran odůvodnění pak musí splňovat kriteria ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Městský soud v Brně přitom musí mít na paměti, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto podle §273 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Při dalším postupu je třeba zároveň respektovat i ustanovení §270 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c