ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.133.2005.1
sp. zn. 4 Tz 133/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. října 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. D. N. a JUDr. V. J. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. D., proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/1994, a podle §268 odst. 2 a §270 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/1994, ve výroku ad. I) b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §38 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného J. D.
Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou se přikazuje , aby neúplný výrok ad. I) napadeného usnesení doplnil tak, že vazba se započítává do trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. 25 T 67/94, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 1996, sp. zn. 7 To 18/95.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/94, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání, vedené proti obviněnému J. D. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 10. 11. 1994.
Během řízení před Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou bylo zjištěno, že obviněný J. D. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. 25 T 67/94, uznán vinným jednak trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním ze dne 1. 11. 1992 a ze dne 5. 10. 1992. Za výše uvedená jednání byl obviněný J. D. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému J. D. podle §57 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky. Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný J. D. v zákonné lhůtě odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 1996, sp. zn. 7 To 18/95, zamítnuto jako nedůvodné.
Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/94, bylo rozhodnuto o zápočtu vazby tak, že podle výroku ad I) se započítává vazba od 11. 11. 1994 17.45 hod. do 27. 5. 1996. Výrokem ad. II) byla obviněnému J. D. stanovena povinnost podle §152 odst. 1 písm. a) tr. ř. zaplatit státu náklady spojené s výkonem této vazby. Toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 6. 1996.
Proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/94, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. D. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k §38 odst. 1 tr. zák., jakož i §134 odst. 1 písm. c) a §134 odst. 2 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že napadeným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/94, bylo rozhodnuto o zápočtu vazby tak, že se tato vazba nezapočítává. Současně však podotknul, že vyhotovení tohoto usnesení je poněkud nejasné, neboť se jedná o předtisk, který však není adekvátním způsobem upraven tak, aby byl výrok rozhodnutí jednoznačně patrný. Dále ministr spravedlnosti namítá, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou nepřihlédl ke skutečnosti, že ve věci bylo usnesením ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/94, rozhodnuto o zastavení trestního stíhání pouze na základě toho důvodu, že trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen. Vzhledem ke skutkovým okolnostem by totiž v případě pokračování v trestním stíhání a uznání obviněného J. D. vinným muselo dojít buď k uložení souhrnného trestu odnětí svobody podle §35 odst. 2 tr. zák., spíše však, vzhledem k výši uloženého trestu, k upuštění od souhrnného trestu podle §37 tr. zák., neboť posuzované skutky jsou v poměru vícečinného souběhu.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/94, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. D. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Z obsahu trestního spisu vedeného Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 444/94 vyplývá, že trestný čin krádeže, pro který bylo proti obviněnému J. D. vedeno trestní řízení u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, a trestné činy vraždy a ublížení na zdraví, pro které bylo proti obviněnému J. D. vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 25 T 67/94, jsou ve vztahu souběhu, takže v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 444/94 měl být uložen souhrnný trest.
Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/94, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání, vedené proti obviněnému J. D. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním ze dne 10. 11. 1994. V odůvodnění Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou uvedl, že u výše uvedeného soudu bylo vedeno trestní stíhání proti obviněnému J. D. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s mladistvým D. M. Tohoto skutku se obviněný J. D. měl dopustit dne 10. 11. 1994 ve Ž. n. S. v době od 20.00 do 21.15 hodin odcizením horského kola ke škodě P. K. V průběhu řízení před soudem bylo zjištěno, že obviněný J. D. byl dne 9. 1. 1995 Krajským soudem v Praze uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a dále trest vyhoštění z území České republiky. Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. D. odvolání. Dne 6. 5. 1996 bylo sděleno Vrchním soudem v Praze, že odvolání obviněného J. D. bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 1996, sp. zn. 7 To 18/95, zamítnuto. Podle §247 odst. 1 tr. zák. za trestný čin krádeže je obviněný J. D. ohrožen trestem odnětí svobody až dva roky nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci. Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že tomuto obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let. Je tedy zřejmé, že trest, k němuž trestní stíhání může vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl obviněnému pravomocně uložen ve věci sp. zn. 25 T 67/94 Krajského soudu v Praze. Proto soud rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno.
Podle §38 odst. 1 tr. zákona jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popř. do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.
Nejvyšší soud v tomto směru zastává názor, že pokud je nutno dobu, kterou pachatel v určitém řízení strávil ve vazbě, započítat podle §38 odst. 1 tr. zák. do trestu uloženého dřívějším rozsudkem v případě upuštění od uložení souhrnného trestu ve smyslu §37 tr. zák., pak je takový postup na místě i v případě zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., pokud by zde byla možnost upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák. Možnost započítání vazby v tomto případě trestní zákon výslovně neupravuje, proto je nutno aplikovat ustanovení §38 odst. 1 tr. zák. per analogiam jako ustanovení, které upravuje případ nejbližší. Možnost využití analogie v tomto případě vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o analogii ve prospěch pachatele, která je v trestním právu hmotném přípustná. Jestliže soud podle §188 odst. 2 tr. ř. zastaví trestní stíhání, v němž byl obviněný ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť dospěje k závěru, že by přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu (§37 tr. zák.), musí dobu, kterou pachatel v tomto řízení strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem, pokud je započtení možné (viz rozhodnutí č. 12/1999, č. 14/2004 uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/1994, o zápočtu vazby tak, že ve výroku pod bodem ad. I) uvedl, že se započítává podle §38 odst. 1, §22 odst. 1 tr. zák. a §334 odst. 1 tr. ř. vazba od 11. 11. 1994 17.45 hod. do 27. 5. 1996. Vzhledem k výše uvedenému je třeba podotknout, že výše citované usnesení sice obsahovalo výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, avšak okresní soud ve výroku ad. I) neuvedl, do kterého trestu odnětí svobody se vazba započítává, uvedený výrok byl tedy neúplný. Tento výrok proto bude třeba doplnit v tom směru, že vazba se započítává do trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. 25 T 67/94, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 1996, sp. zn. 7 To 18/95.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že napadeným rozhodnutím ve výroku ad. I) nebylo důsledně respektováno zákonné ustanovení §38 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 T 444/1994, ve výroku ad I) byl porušen zákon v ustanovení §38 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného J. D. Poté Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 2 tr. ř. Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aniž napadené rozhodnutí zrušil, aby neúplný výrok v usnesení doplnil v intencích rozsudku Nejvyššího soudu.
Pro úplnost je třeba poukázat na ustanovení §270 odst. 4 tr. ř., podle něhož je orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.