ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.168.2005.1
sp. zn. 4 Tz 168/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného G. P., proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 19/2001, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 19/2001, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného G. P.
Napadené usnesení se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1, ze dne 20. 7. 2000, ČVS: OV-1-1769/10-BA-2000, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. sděleno obvinění G. P. pro trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že dne 2. 5. 1995 si osobně v P. vypůjčil od dr. H. S. obraz J. Š., označovaný názvy „K. k.“, nebo „Č. p.“, „Č. H.“ či „D. s v.“, a to na dobu dvou měsíců na výstavu v G. P., N., P. – S. M.. Pojistná cena obrazu byla dohodnuta na 750.000,- FRF. Po uplynutí dohodnuté doby vypůjčený obraz majitelce dr. H. S. nevrátil, bez jejího souhlasu jej vystavoval různě po Evropě, pak jí sdělil, že obraz byl omylem jeho asistentkou prodán za minimální cenu. Dne 17. 3. 2003 však dr. H. S. objevila tento svůj obraz na výstavě „O. k.“, pořádané Č. m. v. u. P. v G. U Č. m. B. na rohu ulice C. a O. t. v P., kdy okamžitě vše oznámila policii. Mezitím obviněný G. P. předmětný obraz prodal V. Ž., který jej následně prodal společnosti A. A., a.s., tato společnost obraz svěřila do péče Správě nadačního fondu Z. h., a odtud byl obraz zapůjčen na již uvedenou výstavu „O. k.“ Č. m. v. u..
Usnesením Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2001, ČVS: OV-1-1769/10-BA-2000, bylo podle §80 odst. 1 (třetí věty) tr. ř. rozhodnuto, že obraz „D. s v.“ J. Š., který byl z podnětu oznamovatelky dr. H. S. dne 3. 4. 2000 odňat ze správy Č. m. v. u. přímo na výstavě, a to jako předmět pocházející z trestné činnosti, se ukládá do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť při existujících pochybnostech o právoplatném vlastníku je třeba věc uložit do úschovy, přičemž osoby nebo subjekty institucí, které si na věc činí nárok, se upozorňují, aby své nároky uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 4. 2001.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp.zn. 4 T 19/2001, byl obviněný G. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že poté, kdy mu jako majiteli galerie P., s.r.o. se sídlem P. – S. m., N., poškozená dr. H. S. na základě písemné dohody ze dne 2. 5. 1995 sepsané v P. zapůjčila k výstavě v jeho galerii na dobu dvou měsíců obraz J. Š. „D. s v.“, 1923, kombinovaná technika na plátně velikosti 59 x 23 cm v časové hodnotě 1.500.000,- Kč, obžalovaný obraz osobně převzal, pod různými záminkami vrácení obrazu oddaloval, vystavoval jej bez souhlasu majitelky na prodejních výstavách na různých místech, dne 12. 6. 1996 jej prodal do sbírky PhDr. V. Ž. za částku 1.500.000,- Kč, poškozené po opakované důrazné výzvě k navrácení obrazu v blíže nezjištěné době na podzim r. 1999 sdělil, že dílo na výstavě konané v M. jeho asistentka nedopatřením prodala jako kresbu neznámé osobě, přičemž poškozená předmětný obraz objevila v blíže neurčené době v druhé polovině února r. 2000 na výstavě „O. k.“ v G. u Č. m. B. v P., C., pořádané Č. m. v. u. se sídlem P., H. Za výše uvedené jednání byl obviněnému G. P. uložen podle §248 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu u obviněného podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Po vynesení výše citovaného rozsudku bylo vyhlášeno usnesení, že „podle §80 odst. 1 tr. ř. se poškozené dr. H. S. vrací obraz autora J. Š. „D. s v.“, 1923, kombinovaná technika na plátně velikosti 59 x 23 cm uložený v N. g. v P.“. Toto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 19/2001, nabylo právní moci dnem 5. 7. 2002.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp.zn. 4 T 19/2001, podal obviněný G. P. v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. a), b) c) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2003, sp.zn. 4 T 19/2001, byl obviněný G. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu u obviněného podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný G. P. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 29. 10. 2003, sp.zn. 5 To 119/03, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 19/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného G. P. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §11 odst. 1 písm. f) a §80 odst. 1 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že vzhledem k tomu, že ohledně předmětného obrazu již bylo vydáno pravomocné usnesení podle §80 odst. 1 třetí věty tr. ř., a to vyšetřovatelem Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1, ze dne 15.3.2001, ČVS: OV-1-1769/10-BA-2000, předsedkyně senátu Městského soudu v Praze usnesením, jímž znovu o tomtéž obraze rozhodla podle §80 odst. 1 druhé věty tr. ř., rozhodla v rozporu se zásadou ne bis in idem, čímž porušila v neprospěch obviněného G. P. zákon v ustanovení §80 odst. 1 tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 19/2001, byl porušen zákon v neprospěch obviněného G. P. ve vytýkaném směru, a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle §80 odst. 1 tr. ř. platí, že není-li věci, která byla podle §78 tr. ř. vydána nebo podle §79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení už třeba, a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z citované zákonné úpravy jsou patrné tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle §78 a §79 tr. ř., pokud ji k dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Konečně třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu této alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. ř., tj. rozhodnout o uložení věci do úschovy a vyzvat osoby, které si na věc činí nárok, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku, které by jinak nemělo význam pro rozhodnutí ve věci samé.
V posuzovaném případě bylo vyšetřovatelem postupováno v souladu se zákonem, neboť byly pochybnosti o právu k věci. V takovém případě jsou orgány činné v trestním řízení povinny věc uložit do úschovy a osobu, která si na věc činí nárok, upozornit, aby jej uplatnila v občanskoprávním řízení.
Dále ze spisu vyplývá, že tento obraz byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 19/2001, podle §80 odst. 1 tr. ř. vrácen poškozené dr. H. S., která byla jeho vlastníkem před tím, než byl spáchán skutek, pro nějž byl obviněný G. P. odsouzen. Toto usnesení je nepřesné již v tom, že jím bylo rozhodnuto o vrácení věci, ačkoli doličnou věc lze podle §80 odst. 1 tr. ř. vrátit jen osobě, která ji vydala nebo které byla odňata, což plyne i ze samotného pojmu vrácení, jenž označuje postup, kterým se obnovuje původní stav. Jiné osobě, v posuzovaném případě poškozené dr. H. S., tedy bylo možné takovou věc vydat, nikoli vrátit (tak to ostatně výslovně uvádí ustanovení §80 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Z hlediska zákonnosti postupu Městského soudu v Praze je však podstatné, že v dané věci již bylo ohledně výše specifikovaného obrazu vydáno usnesení Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2001, ČVS: OV-1-1769/10-BA-2000, které nabylo právní moci dne 1. 4. 2001. Pokud tedy Městský soud v Praze za uvedené situace, kdy již existovalo pravomocné rozhodnutí týkající se uložení předmětného obrazu do úschovy, rozhodl o vrácení obrazu poškozené dr. H. S., porušil tak zásadu ne bis in idem, neboť předchozí pravomocné rozhodnutí nebylo zrušeno. Je tedy třeba přisvědčit námitce stěžovatele, že účinkem pravomocného rozhodnutí podle §80 odst. 1 třetí věty tr. ř. je, že o konkrétní, v rozhodnutí specifikované věci – původně podle §78 tr. ř. vydané či podle §79 tr. ř. odňaté - již nelze rozhodovat, neboť ke zjištění osoby, která má na věc právo, může pak dojít již jen v řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 4 T 19/2001, byl porušen zákon v ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného G. P., a to i s poukazem na skutečnost, že napadené usnesení bylo vyhlášeno před pravomocným rozhodnutím o vině obviněného, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Nejvyšší soud také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V daném případě vzhledem k výše uvedenému nepřicházelo v úvahu učinit ve věci rozhodnutí nové, proto Nejvyšší soud nepostupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a nepřikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, ani nezvolil postup podle §271 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.