ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.186.2004.1
sp. zn. 4 Tz 186/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. P., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 1 T 17/2002, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný P. P. byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 1 T 17/2002, pro trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 22. 8. 2001 v 8. 15 hodin na Okresním státním zastupitelství v Teplicích, do protokolu o trestním oznámení na policisty, služebně zařazené na kriminální službě Okresního ředitelství Policie ČR v Teplicích, pprap. Z. Č., npor. J. H., a na por. V. P., uvedl v rozporu se skutečností, že na něj činili při výslechu realizovaném dne 21. 8. 2001 na Okresním ředitelství Policie ČR v Teplicích psychický nátlak, na jehož základě měl podepsat své nepravdivé doznání, přičemž se tohoto jednání dopustil poté, co byl před započetím protokolace trestního oznámení řádně poučen o následcích křivého obvinění. Za to byl obviněný odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zkušební dobou v trvání 3 let. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 4. 11. 2002 a právní moci nabyl dne 13. 11. 2002.
Již dříve byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného, a to rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 194/2001, jehož se dopustil tím, že dne 1. 7. 2001 podal na Obvodní oddělení Policie ČR Teplice – město trestní oznámení na neznámého pachatele, který mu v době od 22. 6. 2001 do 1. 7. 2001 odcizil z bytu osobní počítač AMD 500, videorekordér JVC, tiskárnu Hewlett Packard, monitor Huyndai a Multipass Canon, v celkové hodnotě 51 771,- Kč, které mu však ve skutečnosti odcizeny nebyly a přitom tyto předměty nahlásil v hlášení pojistné události u pojišťovny A., a. s. P., k vyplacení pojistného plnění však nedošlo. Za to byl obviněný odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 1 rok se zkušební dobou v trvání 3 let. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 2. 2002.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. ministr spravedlnosti podal k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. P., a to proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 1 T 17/2002. Napadeným rozhodnutím byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Podle názoru stěžovatele nedbal okresní soud při svém postupu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. přesto, že mu bylo z lustrace na obžalobě známo, že u Okresního soudu v Teplicích se proti obviněnému vede pod sp. zn. 2 T 194/2001 další trestní řízení. Ačkoliv se obviněný trestného činu dopustil právě v souvislosti s trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. projednávaného u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 194/2001, soud si tento spis nevyžádal a neprovedl důkaz přečtením spisu. Nevyžádal si pak ani aktualizovaný opis rejstříku trestů, když poslední opis, který měl k dispozici, byl ze dne 11. 12. 2001, přičemž trestní příkaz vydával až dne 17. 9. 2002. V důsledku těchto pochybení pak okresní soud neuložil obviněnému souhrnný trest, i když pro jeho uložení byly splněny zákonné podmínky, neboť obviněný se trestného činu křivého obvinění ve věci sp. zn. 1 T 17/2002 dopustil skutkem ze dne 22. 8. 2001, tedy dříve, než byl ve věci sp. zn. 2 T 194/2001 vynesen dne 26. 2. 2002 odsuzující rozsudek.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 1 T 17/2002, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu a aby dále bylo postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §35 odst. 1 tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li tento zákon na některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 jako trest samostatný.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Z obsahu spisového materiálu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 17/2002 Nejvyšší soud zjistil, že předchozí odsouzení obviněného týmž soudem pod sp. zn. 2 T 194/2001 bylo zřejmé již z lustra na obžalobě na č. l. 23 spisu. I přes tuto skutečnost nebyl ke spisovému materiálu spis sp. zn. 2 T 194/2001 připojen a okresní soud tak ve věci sp. zn. 1 T 17/2002 nezjistil, že obviněný spáchal trestný čin projednávaný pod sp. zn. 2 T 194/2001 dne 1. 7. 2001 a že tato věc byla po podání obžaloby nejprve řešena vydáním trestního příkazu ze dne 4. 12. 2001, který byl obviněnému doručen dne 27. 12. 2001. Tento trestní příkaz ovšem v důsledku odporu podaného obviněným nenabyl právní moci a ve věci bylo nařízeno hlavní líčení, které skončilo dne 26. 2. 2002 vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Lze tedy shrnout, že obviněný spáchal trestný čin ve věci sp. zn. 2 T 194/2001 dne 1. 7. 2001 a ve věci sp. zn. 1 T 17/2002 dne 22. 8. 2001, přičemž první odsuzující rozhodnutí bylo obviněnému vyhlášeno dne 27. 12. 2001 a to doručením trestního příkazu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 2 T 194/2001 (viz §314e odst. 5 tr. ř.). Je tedy zřejmé, že uvedené trestné činy obviněného byly spáchány ve vícečinném souběhu trestných činů, za které měl být správně obviněnému uložen ve věci sp. zn. 1 T 17/2002 podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest v hlavním líčení, neboť předchozí trest za jeden ze sbíhajících se trestných činů byl obviněnému uložen rozsudkem (viz §314e odst. 4 písm. c) tr. ř.)
Ve výše uvedeném rozsahu tedy k pochybení okresního soudu došlo, přičemž obviněnému byly místo jediného trestu souhrnného uloženého v trestní sazbě podle ustanovení §250a odst. 3 tr. zák., jenž je ze sbíhajících se trestných činů spáchaných obviněným nejpřísněji trestný, uloženy dva tresty, a to podmíněný trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců se zkušební dobou na tři roky a podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v trvání tří let. Nespornou skutečností je, že podaný mimořádný opravný prostředek ve své podstatě směřuje výhradně proti výroku o uloženém trestu.
Podle §266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Těmito podmínkami je tedy podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu limitováno, přičemž toto omezení platí i pro případy, kdy je namítáno nesprávné uložení souhrnného trestu nebo nesprávné neuložení souhrnného trestu. Neuložení souhrnného trestu, byť jsou splněny všechny podmínky uvedené v zákoně, tedy samo o sobě nemusí odůvodnit závěr, že nesprávně uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
O takovouto situaci se také jedná v projednávaném případě obviněného P. P. Samotná skutečnost, že obviněnému byly v konečném důsledku místo jediného trestu souhrnného uloženého v trestní sazbě od šesti měsíců do tří let odnětí svobody podle ustanovení §250a odst. 3 tr. zák., uloženy dva tresty, a to podmíněný trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců se zkušební dobou na tři roky a podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v trvání tří let, podle názoru Nejvyššího soudu kritéria ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. nesplňuje. Uvedené podmíněné tresty totiž ve svém součtu tvoří dvaceti měsíční trest odnětí svobody, přičemž zkušební doba každého z nich je tříletá a probíhá samostatně od právní moci jednotlivě vydaného meritorního rozhodnutí, takže zkušební doba ve věci sp. zn. 2 T 194/2001 obviněnému skončí dne 26. 2. 2005 a vedle ní paralelně probíhající zkušební doba ve věci sp. zn. 1 T 17/2002 mu uplyne dne 13. 11. 2005. Je tedy patrné, že celkové trvání zkušební doby z těchto podmíněných odsouzení u obviněného nepřesáhne tři roky a devět měsíců, což ani nedosahuje nejvyšší výměry zkušební doby u podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, která je pětiletá (viz §59 odst. 1 tr. zák.) Celkový postih obviněného se tudíž výrazně neliší od výměry souhrnného trestu, který mu měl být správně soudem za uvedený souběh dvou trestných činů uložen, přičemž stanovené tresty, jejich výměra i způsob jejich výkonu odpovídají výslednému konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti spáchaného jednání (viz §3 odst. 4 tr. zák.), když zároveň neodporují poměrům obviněného ani účelu trestu, jak je vymezen v ustanovení §23 tr. zák.
Z uvedeného je proto zřejmé, že i když je nespornou vadou napadeného rozhodnutí to, že obviněnému nebyl za zmíněné dva trestné činy uložen souhrnný trest, nepředstavuje takováto vada ve svém celku natolik závažné porušení zákona, jež by bylo nutné napravovat podáním stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 2 tr. ř. pouze proti výroku o trestu. V daném případě je zájem na stabilitě soudního rozhodnutí nepochybně větší, než zájem na nápravě pochybení, které v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení postavení obviněného. Nejvyšší soud proto podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c