ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.187.2004.1
sp. zn. 4 Tz 187/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 12. ledna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného J. K. a obviněného R. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 9 To 115/2003, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 2. 2003, sp.zn. 2 T 25/2002, byl obviněný J. K. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil tím, že v době od 22. 2. 2001 od 18.30 hodin do dne 23. 2. 2001 do 16.00 hodin ve S., okres K., v J. ulici, v domě vnikl společně s obviněným R. T. po vypáčení a rozbití okna sklepa do domu majitele J. N., kde poškodil dveře a odcizil odtud plechový trezorek v hodnotě 300,- Kč s pistolí typu TOZ ráže 5,6 mm v hodnotě 1.000,- Kč ke škodě P. V., s revolverem typu ZKR 551 ráže 9 mm, s pistolí značky Margolin ráže 5,66 mm v hodnotě 12.000,- Kč, náboji v hodnotě 1.465,- Kč, vše ke škodě S. k. S. a dále odtud ke škodě poškozeného V. odcizili hokejovou tašku, batoh, lihoviny a cigarety, vše v hodnotě nejméně 4.350,- Kč, tohoto činu se obviněný J. K. dopustil poté, co byl dne 5. 12. 2000 odsouzen Okresním soudem v Kladně, sp. zn. 5 T 111/2000, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který v současné době vykonává, odcizené zbraně pak přechovával u sebe a v přesně nezjištěné době do 20. 4. 2001 v P., ve V. ulici, v domě zbraně značky ZKR 551 a značky Margolin včetně nábojů prodal I. Š. Za výše uvedené jednání byl obviněnému J. K. uložen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo dále podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného J. K. pro skutky uvedené na stranách 9 – 11 výše citovaného rozsudku.
Stejnými trestnými činy uvedenými v bodě 1. výše citovaného rozsudku, tj. trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., byl uznán vinným i obviněný R. T. Těchto trestných činů se dopustil výše popsaným jednáním spolu s obviněným J. K. Dále byl obviněný R. T. rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 2. 2003, sp.zn. 2 T 25/2002, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., za což byl obviněnému R. T. uložen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Kladně uvedl, že obviněný J. K. popřel, že by se dopustil vloupání do domu majitele J. N. společně s obviněným R. T., jeho obhajoba spočívala v tom, že celá záležitost ohledně zbraní ze S. je vykonstruována ze strany obžalovaného K. M. a svědka Š. Připustil, že se se Š. o zbraních bavili, svědek mu zbraň nabízel k odkoupení, jako důvod komplotu ze strany obžalovaného K. M. obviněný J. K. uvedl, že se mu obžalovaný M. mstí za to, že proti němu svědčil v konfliktu, který spolu měli ve věznici. Dále v odůvodnění rozsudku Okresní soud v Kladně uvedl, že obviněný J. K. je ze spáchané trestné činnosti usvědčován výpovědí svědka Š., který shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení vypověděl, že obviněný J. K. společně s obviněným R. T. jej navštívil poté, co je kontaktoval K. M., který o svědku ví, že má slabost pro zbraně. Nabízeli mu k odprodeji zbraně, přičemž svědek začal jednat s obviněným J. K., který za ně požadoval nejprve 20.000,- Kč, poté 15.000,- Kč. Ve své výpovědi svědek uvedl, že obviněný měl u sebe pouze jednu zbraň, jednalo se o kolt. Z protokolu o vydání věci ze dne 24. 4. 2001 bylo zjištěno, že svědek Š. vydal pistoli stříbrné barvy + prázdný zásobník, dále pistoli ZKR 551 + bubínek na 6 nábojů + 6 nábojů v bubínku. Dále pro účely trestního řízení vydal 310 kusů malorážkových nábojů a 109 kusů nábojů 38 speciál. Dalším usvědčujícím důkazem, pokud se jednalo o výše uvedené jednání obviněného J. K., byl výsledek záznamu o odposlechu mobilního telefonu obžalovaného K. M., kdy 21. 4. 2001 byl v 7.55 hodin zaznamenán rozhovor mezi K. M. a svědkem Š. a téhož dne v 8.58 hodin volal K. M. osobě označené jako J. s tím, že u R. (patrně obviněného R. T.) našli nějaké zbraně.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 2 T 25/2002, podali jak obvinění J. K., R. T. a K. M., tak státní zástupkyně v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 9 To 115/2003, výše uvedená odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění usnesení Krajský soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně po zrušení původního rozhodnutí ve věci doplnil dokazování v intencích zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto smyslu zcela respektoval, a lze tak konstatovat, že provedl ve shodě s procesními předpisy dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud jde o odsuzující část rozsudku týkající se obžalovaných J. K., R. T. a K. M., není podle odvolacího soudu pochyb, že soud prvního stupně provedené důkazy se vší pečlivostí hodnotil nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, a jeho logickým závěrům, k nimž tímto postupem dospěl, nelze proto ničeho vytknout. Odvolací soud se s nimi zcela ztotožnil a v podrobnostech odkázal na důvody napadeného rozsudku. Pokud tedy soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 9 To 115/2003, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. a obviněného R. T. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že řízení, které předcházelo vydání rozsudku soudu prvního stupně, bylo provedeno v souladu s procesními předpisy a důkazní řízení v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí – v tom smyslu, že v úvahu přicházející důkazní prostředky byly vyčerpány. Nelze však již akceptovat závěr odvolacího soudu, že provedené důkazy ve vztahu k trestné činnosti, pro kterou byli obvinění J. K. a R. T. uznáni vinnými, byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a byly z nich vyvozeny správné skutkové závěry. Nalézací soud svůj závěr o vině obviněných J. K. a R. T. trestnými činy porušování domovní svobody, krádeže a nedovoleného ozbrojování opřel o výpověď svědka I. Š., který shodně jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení vypověděl, že obviněný J. K. společně s obviněným R. T. jej navštívil poté, co je kontaktoval K. M., který o svědku věděl, že má slabost pro zbraně. Nabízeli mu k odprodeji zbraně, přičemž svědek začal jednat s obviněným J. K., který za ně požadoval nejprve 20.000,- Kč, poté 15.000,- Kč. Druhou zbraň mu prodal obviněný R. T., který se ozval sám a přišel do bytu svědka asi týden po prvním prodeji zbraně. Jednalo se o flobertku, za kterou mu předal 8.000,- Kč. Na této výpovědi svědek opakovaně setrval s tím, že v průběhu trestního řízení byl telefonicky kontaktován družkou obviněného J. K., která po něm požadovala odvolání usvědčující výpovědi. Jako další usvědčující důkaz soud posoudil záznam o odposlechu mobilního telefonu obviněného K. M. ze dne 21. 4. 2001, kdy byl v 7.55 hodin zaznamenán rozhovor mezi K. M. a svědkem Š. a dále telefonát v 8.58 hodin, kdy obviněný K. M. telefonoval osobě označené jako J. s tím, že u R. (patrně obviněného R. T.) našli nějaké zbraně. Vydání zbraní a nábojů svědkem I. Š. bylo dokumentováno protokolem o vydání věci ze dne 24. 4. 2001, odborným vyjádřením z oboru balistiky bylo potvrzeno, že jde o palné zbraně, plně funkční. K zajištěným zbraním bylo dále zjištěno mechanoskopickou expertizou, že na jedné z nich bylo odstraněno původní výrobní číslo. Žádné další využitelné stopy na zajištěných zbraních zjištěny nebyly. Z protokolu o ohledání místa činu ze dne 24. 2. 2001 vyplynulo, že do domu poškozeného J. N. bylo vniknuto násilně, což bylo potvrzeno i výpovědí poškozeného J. N. Výslechem P. V. byl zajištěn popis a počet odcizených zbraní, nábojů a dalších věcí. Pistole, které byly vydány svědkem I. Š., jednoznačně identifikoval jako odcizené pistole z majetku S. k. S. Na základě těchto shora uvedených důkazů dospěl soud k závěru o vyvrácené obhajobě obviněných J. K. a R. T., kteří popřeli vloupání do domu poškozeného J. N., odcizení předmětných zbraní a dalších věcí, stejně jako jejich prodej svědku I. Š. Byl to naopak tento svědek, který jim nabízel zbraně, což však odmítli. Konkrétně pak nalézací soud uvedl, že z uvedených důkazů plyne jednoznačný závěr, že oba obvinění se dopustili vniknutí do domu poškozeného J. N., odtud odcizili plechový trezorek se zbraněmi, které v něm byly uloženy, a přiložené náboje. Zároveň měl za prokázané, že oba obvinění odcizili hokejovou tašku, batoh, lihoviny a cigarety. Jak obviněný J. K., tak i obviněný R. T. nabízeli uvedené zbraně k prodeji svědku I. Š., přičemž je evidentní, že tyto zbraně se v uvedenou dobu ztratily z domu poškozeného J. N. Soud neuvěřil tvrzení obviněného J. K., že se jedná o „komplot“ obviněného K. M. a svědka I. Š., neboť svědek skutečně zbraně, které byly odcizeny, měl u sebe a později je dobrovolně vydal policii. Navíc soud nezjistil na straně svědka I. Š. žádnou okolnost, proč by měl mít zájem na poškození obviněného R. T., který sám uvedl, že se se svědkem moc nezná, rozepře spolu nemají. S tímto hodnocením důkazů a z něj odvozenými skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil.
Podle ministra spravedlnosti České republiky lze souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že výpovědí svědka I. Š., která byla podpořena listinnými důkazy, bylo prokázáno, že obvinění J. K. a R. T. měli v držení každý jednu funkční palnou zbraň, které tomuto svědkovi prodali, přičemž ani jeden z obviněných neměl oprávnění k držení takové zbraně. Je zřejmé, že oba obvinění naplnili zákonné znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Provedené důkazy však nedávají žádný podklad pro závěr o tom, jakým způsobem se zbraně dostaly do dispozice obviněných, a již vůbec nesvědčí závěru, že to byli právě obvinění J. K. a R. T., kteří se vloupali do domu poškozeného J. N. a odcizili tam zbraně a další věci. Obvinění toto jednání popírají, svědek I. Š. o původu zbraní nic nevěděl. Pachatelství obviněných na tomto jednání neprokazuje ani výpověď obviněného K. M., který potvrdil, že se I. Š. zajímal o koupi střelných zbraní, ale on mu žádné zbraně nesháněl. Je pravdou, že I. Š. seznámil s obviněným J. K. Pokud jde o zmiňované telefonáty obviněného K. M. ze dne 21. 4. 2001 I. Š. a „J.“, ani z jejich obsahu neplyne nic významného pro závěr o tom, kdo se vloupal do domu poškozeného J. N. a odcizil tam zbraně, ani o tom, jakým způsobem se dostaly zbraně do dispozice obviněných J. K. a R. T. Z uvedeného ministr spravedlnosti dovozuje, že nalézací soud neměl dostatečný důkazní podklad pro závěr o tom, že tito obvinění vnikli do domu poškozeného J. N. a odcizil tam zbraně, náboje a další věci popsané ve výroku rozsudku. Pokud přesto obviněné uznal vinnými násilným vniknutím do domu a odcizením těchto věcí, porušil zákon v neprospěch obviněných J. K. a R. T. v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odvolací soud následně nesplnil svoji přezkumnou povinnost, a pokud tato nesprávná skutková zjištění akceptoval, i on porušil zákon a to v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 9 To 115/2003, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněných J. K. a R. T. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, když obvinění J. K. a R. T. popírali spáchání trestných činů porušování domovní svobody, krádeže i nedovoleného ozbrojování. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněných J. K. a R. T., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku také vyplývá, jak se okresní soud vypořádal s obhajobou obviněných a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona. Odvolací soud se s tímto výše uvedeným hodnocením důkazů a z něj odvozenými skutkovými zjištěními ztotožnil.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který – na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud musel respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pro úplnost zbývá dodat, že sám stěžovatel nehodnotil důkazy zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Ve stížnosti pro porušení zákona totiž uvedl, že obvinění J. K. a R. T. sice naplnili zákonné znaky trestného činu nedovoleného ozbrojování, ale provedené důkazy nedávají žádný podklad pro závěr o tom, jakým způsobem se zbraně dostaly do dispozice obviněných, a již vůbec nesvědčí závěru, že to byli právě obvinění J. K. a R. T., kteří se vloupali do domu poškozeného J. N. a odcizili tam zbraně a další věci. Obvinění J. K. a R. T. však ve své výpovědi popírali nejen vloupání do domu poškozeného J. N. a odcizení zbraní a dalších výše uvedených věcí, ale také prodej odcizených zbraní svědku I. Š. Podle názoru Nejvyššího soudu lze těžko posuzovat výpověď obviněných J. K. a R. T. částečně jako věrohodnou a to v té části, která se týkala vloupání do domu poškozeného J. N. a odcizení zbraní a dalších věcí, a částečně jako nevěrohodnou v části týkající se prodeje odcizených zbraní svědku I. Š., jak je tomu ve stížnosti pro porušení zákona.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Krajský soud v Praze, který zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněných J. K. a R. T., nepochybil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněných J. K. a R. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 9 To 115/2003, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Pro úplnost zbývá dodat, že stížnost pro porušení zákona navrhl zamítnout podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.