ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.19.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 22. března 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného Ing. J. R., proti pravomocnému usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 1 VZt 66/2004, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr.ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 2 KZv 197/2001, bylo podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. J. R. pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jichž se měl obviněný dopustit tím, že:
1)od června roku 1999 do dubna 2001 odebral od Z. S., a.s., se sídlem S.,
P., obilniny v celkové hodnotě vyšší jak 6.526.140,25 Kč, část dluhu uhradil a zbylou část měl uhradit dle splátkového kalendáře, tento však neplnil a doposud dluží společnosti Z. S., a. s., částku nejméně 6.526.140,25 Kč,
2) v průběhu roku 1999 odebral od společnosti Z. z. v T., a. s., se sídlem T., Z., obilí v celkové hodnotě nejméně 2.882.836,- Kč, část dluhu splatil a přes urgence do současné doby dluží společnosti Z. z. v T., a. s., částku nejméně 1.591.311,- Kč,
3) dne 29. 7. 1999 odebral od soukromého zemědělce J. K., bytem Z. u P., N. J. Š., obilniny v celkové hodnotě 209.658,80 Kč, po mnoha urgencích část dluhu uhradil a od poslední splátky dne 28. 2. 2001 ve výši 4.000,- Kč do dnešního dne dluží tomuto částku 45.000,- Kč,
4) dne 11. 9. 2000 odebral od společnosti A.-A., s. r. o., se sídlem P., Č. s., potravinářskou pšenici v celkové hodnotě 314.042,40 Kč, část dluhu uhradil a v současné době dluží společnosti A.-A., s. r. o., částku 158.781,10 Kč,
5) v době od 13. 2. 2001 do 26. 3. 2001 odebral od společnosti N., spol. s. r. o., se sídlem L., D. n., pšenici v celkové hodnotě 441.543,- Kč, kterou do současné doby neuhradil,
6) v době od 18. 11. 1998 do 27. 11. 1998 odebral od soukromého podnikatele F. N. – Z., obchodní a zprostředkovatelské služby, s místem podnikání U z. s., L., potravinářskou pšenici v celkové hodnotě 972.768,90 Kč, když po mnoha urgencích ze strany poškozeného v několika splátkách v průběhu roku 2000 uhradil část dlužné částky a současná částka dluhu činí 396.000,- Kč,
7) v době od 18. 5. 1998 do 16. 11. 1999 odebral od S. s. z. B. n. O., se sídlem D., B. n. O., potravinářskou pšenici v celkové hodnotě 979.768,90 Kč, část dluhu v průběhu roku 1998 uhradil, když do současné doby dluží uvedenému sdružení částku 299.589,80 Kč,
8) v září 1999 odebral od podnikatele O. A., s místem podnikání T., okres L., potravinářskou pšenici v celkovém objemu 132,86 tuny v hodnotě 404.559,75 Kč, část dluhu následně uhradil, když do současné doby dluží O. A. částku ve výši 57.525,- Kč.
Proti výše uvedenému usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 2 KZv 197/2001, podaly v zákonné lhůtě stížnost poškozené organizace Z. S., a. s. a Z. z. v T., a.s.
Na základě podaných stížností bylo usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 1 VZt 66/2004, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušeno a státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 1 VZt 66/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. J. R. Vytkl v ní, že zákon byl napadeným usnesením porušen v ustanovení §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §147 odst. 2 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že řízení o stížnosti u nadřízeného orgánu je ovládáno revizním principem a nadřízený orgán je tak povinen přezkoumat správnost zásadně všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení, které vydání usnesení napadeného stížností předcházelo. Dosah revizního principu je však omezen tím, že stěžovatel může napadnout usnesení jen ve vztahu k určité osobě nebo věci (§147 odst. 2 tr. ř.) a zákazem reformace in peius, na straně druhé je rozšířen prostřednictvím institutu beneficium cohaesionis (§150 odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Nadřízený orgán tak musí při rozhodování o stížnosti zvážit, zda oprávněná osoba omezila stížnost jen na některou z osob nebo věcí, a v návaznosti na to, v jakém rozsahu může tato osoba napadat příslušné výroky usnesení. K omezení předmětu stížnosti tak může dojít nejen na základě ustanovení zákona, nýbrž i z povahy věci. Zmiňované ustanovení §150 odst. 2 tr. ř. upravuje princip beneficium cohaesionis v řízení o stížnosti, jehož podstatou je to, že usnesení napadené stížností se změní i ve prospěch osoby, která stížnost nepodala, jestliže jí současně prospívá týž důvod, který jinak svědčí, která stížnost proti usnesení podala. Toto ustanovení však lze použít výlučně ve vztahu k obviněnému a nikoli ve vztahu k jiné oprávněné osobě (poškozenému, zúčastněné osobě).
Z podstaty a logiky věci vyplývá, že poškozený může podat stížnost pouze proti výroku, resp. jeho části, která se jej bezprostředně dotýká. Jestliže tedy v posuzované věci subjekty mající postavení poškozených ve vztahu k dílčím útokům pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (popsaným pod body 3) až 8) výroku usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 2 KZv 197/2001) stížnost nepodaly a nepodala ji ani jiná oprávněná osoba (obviněný), nabyly tyto výroky uplynutím stížnostních lhůt oprávněných osob právní moci a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze nebyla oprávněna tyto výroky podle §147 tr. ř. přezkoumávat a podle §149 tr. ř. je rušit. Ke zrušení uvedených výroků byla oprávněna pouze nejvyšší státní zástupkyně případnou aplikací mimořádného kasačního oprávnění podle §174a tr. ř., které jí umožňuje rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Případné realizaci postupu nejvyšší státní zástupkyně §174a odst. 1 tr. ř. však zabránil postup státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, která ve stížnostním řízení zrušila i samostatné a oddělitelné výroky napadeného usnesení, proti nimž nebyla stížnost podána, přičemž je zřejmé, že zákon takový postup připouští toliko z důvodu, který může prospívat obviněnému a nikoli poškozenému, jak je tomu v posuzované věci.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 10. 2004, sp. zn.1 VZt 66/2004, byl porušen zákon v ustanovení §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §147 odst. 2 tr. ř., dále aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu předmětné usnesení zrušil.
Nejvyšší soud se při projednání stížnosti pro porušení zákona zabýval předně otázkou, zda je stížnost pro porušení zákona podaná proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, přípustná podle §266 odst. 1 tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. může ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Při výkladu citovaného ustanovení je nutno vycházet nejen z jeho gramatického znění, ale je třeba je interpretovat také za použití systematické metody výkladu v širších souvislostech ostatních ustanovení trestního řádu a v návaznosti na změny, které do trestního řádu přinesla novelizace provedená zákonem č. 265/2001 Sb.
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. zcela novým způsobem upravila mimořádné opravné prostředky v trestním řízení, zejména dovolání a jeho návaznost na stížnost pro porušení zákona. V souvislosti se zásadními koncepčními změnami úpravy mimořádných opravných prostředků stanovila novela v ustanovení §174a tr. ř. zvláštní oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit některá rozhodnutí učiněná nižšími státními zástupci v přípravném řízení.
Podle §174a odst. 1 tr. ř. je nejvyšší státní zástupce oprávněn do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci. V §174a odst. 3 tr. ř. je stanoveno, že pokud zruší nejvyšší státní zástupce usnesení podle odstavce 1, pokračuje v řízení státní zástupce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí nejvyšší státní zástupce, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nejvyšší státní zástupce nařídil.
Z ustanovení §174a tr. ř. v první řadě vyplývá, že oprávnění nejvyššího státního zástupce podle tohoto ustanovení je svou podstatou také mimořádným opravným prostředkem, neboť směřuje k nápravě nezákonných pravomocných rozhodnutí státních zástupců. Z ustanovení §174a tr. ř. dále vyplývá, že upravuje nápravu nezákonných usnesení státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci komplexním způsobem, neboť stanoví oprávnění nejvyššího státního zástupce zrušit nezákonné usnesení a současně v rozhodnutí formulovat závazný právní názor a závazně nařídit provedení dalších potřebných úkonů a doplnění.
Ustanovení §174a tr. ř. upravuje stejně jako ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí státního zástupce (tento závěr platí i přesto, že oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř. je mimořádným opravným prostředkem, který vykazuje oproti ostatním mimořádným opravným prostředkům určitá specifika), takže je třeba posoudit, jaký je vzájemný vztah těchto ustanovení.
Podle názoru Nejvyššího soudu je §174a tr. ř. ustanovením speciálním k §266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje. Tento závěr vyplývá předně ze systematického srovnání předmětných zákonných ustanovení.
Ustanovení §174a tr. ř. je speciální ve vztahu k ustanovení §266 odst. 1 tr. ř., neboť má užší předmět úpravy – zatímco ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. vymezuje stížnost pro porušení zákona jako obecný mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím státních zástupců, ustanovení §174a tr. ř. upravuje kasační oprávnění nevyššího státního zástupce jako mimořádný opravný prostředek pouze proti rozhodnutím státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci, jinak řečeno, z množiny všech rozhodnutí státních zástupců trestní řád, resp. jeho novela vybírá ta, kterými bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci, a stanoví pro ně speciální režim nápravy formou nového mimořádného opravného prostředku, kterým je kasační oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř.
Na speciální úpravu ustanovení §174a tr. ř. lze usuzovat i ze skutečnosti, že upravuje nápravu nezákonných usnesení státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci odlišným, a navíc komplexním způsobem, když stanoví oprávnění nejvyššího státního zástupce zrušit nezákonné usnesení a současně formulovat v rozhodnutí závazný právní názor, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, kde platná právní úprava (poté, co bylo nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 424/2001 Sb. zrušeno ustanovení §272 tr. ř.) umožňuje Nejvyššímu soudu v případech podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného rozhodovat pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2 tr. ř. bez možnosti nezákonné rozhodnutí zrušit a docílit tak jeho skutečné nápravy (uvedený závěr nemůže změnit ani teoretická možnost podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného, kdy by se ministr spravedlnosti domáhal pro obviněného příznivějšího rozhodnutí, např. pro obviněného příznivějšího důvodu zastavení trestního stíhání).
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §174a tr. ř. zavedené do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. je ustanovením speciálním k §266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje, takže podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. je vyloučeno v případech, kdy je napadáno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci.
Uvedený závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech upravených §174a tr. ř. lze podpořit i dalšími právními argumenty.
Jedním ze základních důvodů právní úpravy oprávnění nejvyššího státního zástupce podle §174a tr. ř. je snaha zajistit dodržení zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Podstatou zásady obžalovací v trestním procesu je rozdělení základních procesních funkcí (obžaloba, obhajoba, rozhodnutí) mezi jednotlivé procesní subjekty. Funkce žalobce je svěřena samostatnému procesnímu subjektu, státnímu zástupci, bez jehož návrhu nemůže být trestní řízení konáno, naopak k podání obžaloby či návrhu na potrestání není oprávněn žádný jiný subjekt než státní zástupce. Ze zásady obžalovací vyplývá požadavek takové úpravy trestního řízení, kdy rozhodnutí o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení (tedy ve stadiu před podáním obžaloby) je ve výlučné kompetenci státního zástupce bez jakékoli další ingerence soudu, resp. bez ingerence jiného procesního subjektu. Pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o zákonnosti usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci ve stadiu přípravného řízení, bylo by takové rozhodnutí v rozporu se zásadou obžalovací jako jednou ze zásadních zásad trestního práva procesního.
Dále je třeba uvést historické důvody pro podporu výše uvedeného názoru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech upravených §174a tr. ř. Institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993. Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona bylo projevem posílení moci výkonné vůči moci soudní, jako součást tehdejší koncepce dozoru prokuratury nad zákonností trestního řízení, která je však v rozporu se zásadami demokratického právního státu a nezávislým postavením soudů, jež je jedním z atributů právního státu. Ústavnost, resp. neústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona byla v minulosti opakovaně posuzována a kritizována představiteli právní teorie i praxe. V této souvislosti je významný nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 424/2001 Sb., kterým byla zrušena ustanovení §272 a §276 věty čtvrté tr. ř., ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona, zejména pokud je podána v neprospěch obviněného, narušuje princip rovnosti stran v trestním řízení, neboť oprávněním podat tento opravný prostředek disponuje pouze jedna strana, a to stát, jehož představitelem je ministr spravedlnosti.
Vzhledem k výše uvedenému je nutné blíže se zabývat pojmem uvedeným v §174a odst. 1 tr. ř. „usnesení o zastavení trestního stíhání“. Podle názoru Nejvyššího soudu je daný pojem široký a za použití jazykového výkladu je nutné dospět k závěru, že pod pojmem „usnesení o zastavení trestního stíhání“ není myšleno pouze rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, ale také rozhodnutí o zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o zastavení trestního stíhání nebo rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání. V §174a odst. 1 tr. ř. je užit pojem „usnesení o zastavení trestního stíhání“, pokud by zákonodárce zamýšlel v těchto ustanoveních trestního řádu jednoznačně definovat pouze rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, formulace uvedeného ustanovení trestního řádu by měla znít: „rozhodnutí, kterým bylo zastaveno trestní stíhání“.
Uvedené důvody jednoznačně podporují restriktivní výklad ustanovení §266 odst. 1. tr. ř. a závěr o nepřípustnosti stížnosti pro porušení zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona.
V rámci úvah o vztahu ustanovení §174a tr. ř. a ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. je třeba dále upozornit na některé výrazné koncepční změny právní úpravy přípravného řízení, které přinesla novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Jednou z takových změn je i výrazné posílení postavení státního zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v celém přípravném řízení a rozhoduje o všech důležitých otázkách v přípravném řízení, včetně všech meritorních rozhodnutí. Zatímco podle předchozí úpravy rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu (§171 tr. ř.), o zastavení trestního stíhání (§172 tr. ř.) či přerušení trestního stíhání (§173 tr. ř.) vydával ve většině případů vyšetřovatel úřadu vyšetřování a jen ojediněle státní zástupce, nová úprava tato oprávnění svěřuje výlučně do působnosti státního zástupce a zdůrazňuje tím jeho postavení veřejného žalobce. Prohlubuje se tím odpovědnost státního zástupce za průběh přípravného řízení a současně se tím posiluje význam uvedených rozhodnutí, která se svou povahou a důsledkem kladou naroveň pravomocnému rozsudku. V souladu s právní úpravou dominantního postavení státního zástupce v přípravném řízení je i závěr Nejvyššího soudu, že náprava nezákonných rozhodnutí státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci, je v plné kompetenci nejvyššího státního zástupce jako orgánu soustavy státních zastupitelství, do které Nejvyšší soud není oprávněn ingerovat na základě stížnosti pro porušení zákona.
Pro úplnost zbývá dodat, že stížností pro porušení zákona napadeným usnesením nebylo rozhodnuto o trestním stíhání obviněného Ing. J. R. nezvratně a konečně, neboť státnímu zástupci nic nebrání při splnění příslušných zákonných ustanovení znovu jeho trestní stíhání zastavit.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto podanou stížnost pro porušení zákona bez věcného přezkoumání zamítl jako nepřípustnou podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.