ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.191.2004.1
sp. zn. 4 Tz 191/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. dubna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. Č., proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , neboť není důvodná.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 2 T 11/96, tak, že uznal J. B., roz. B., L. Č. a O. K. vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž obžalovaný J. B., rozený B. a L. Č. čin spáchali jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle §41 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 10. 10. 1990 kolem 8.00 hod. ranní sešli se na smluveném místě v P. za účelem konečné domluvy a realizace plánu, jak protiprávně získat pro sebe z bytu manželů S. v P., D., velkou finanční částku v korunách československých, kterou tam měl podle dřívějších dohod mezi obžalovaným B., J. S., a ing. D. S., přinést ing. D. S. k nelegální valutové výměně s J. B., poté po jednání v uvedeném bytě za účasti J. S., ing. D. S. a přinejmenším jednoho z obžalovaných si obžalovaní po neoprávněném vynesení velké finanční částky z bytu mezi sebe rozdělili finanční částku ve výši nejméně 5.837.143,- Kč, takže z ní získali obžalovaný B. nejméně 1.115.143,- Kč, obžalovaný Č. nejméně 4.562.000,- Kč a obžalovaný K. 160.000,- Kč. Za to byl obviněnému L. Č. v sazbě §247 odst. 4 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to osobního vozidla tovární značky VW Golf, uloženého u firmy A. A. v.o.s.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. K., bytem P., U B. B. M. M., bytem P., B., Dr. J. B., naposledy bytem SRN, K.-F.-R., W. (resp. jeho dědicové) a E. S., bytem K O., P., se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání všichni obvinění, a to J. B., L. Č. a O. K.
Z podnětu odvolání obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. a 28. 7. 2000 rozsudkem ze dne 28. 7. 2000 pod sp. zn. 5 To 36/2000, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl. Obviněné J. B., L. Č. a O. K. uznal vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák. Tohoto jednání se podle rozsudku vrchního soudu obvinění dopustili totožným jednáním, které bylo popsáno ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 2 T 11/96, pouze poslední věta ze skutkové věty předcházejícího rozsudku: „…takže z ní získali obžalovaný B. nejméně 1.115.143,- Kč, obžalovaný Č. nejméně 4.562.000,- Kč a obžalovaný K. 160.000,- Kč.“ byla vypuštěna. Za to byl obviněnému L. Č. v sazbě 247 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu byl opět uložen trest propadnutí věci, a to vozidla značky VW Golf.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. S., bytem K O., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. Č. Napadenému rozhodnutí vytýká, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §247 odst. 1, 4 tr. zák. v neprospěch obviněného.
Podle názoru ministra spravedlnosti nebyl postup odvolacího soudu při hodnocení opatřených důkazů zcela objektivní. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že vlastní hodnocení důkazů nelze napadnout stížností pro porušení zákona, pokud nedošlo k porušení zásad formální logiky, což podle něj v daném případě nelze vyloučit. Stěžovatel dále upozornil na procesní pochybení, která odvolací soud přehlédl, ke kterým došlo v průběhu přípravného řízení i řízení před soudem, a která nebyla odstraněna.
Ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že právní posouzení skutku a jeho podřazení pod formální znaky trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. není blíže doloženo. Napadený rozsudek podle stěžovatele postrádá obligatorní zákonnou náležitost, jakou je přesný popis skutku a způsob jeho provedení, zcela zde chybí příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Odůvodnění rozsudku nemá všechny náležitosti ve smyslu ustanovení §125 tr. ř.
Stěžovatel dále upozorňuje na nedokonale zjištěné majetkové poměry obviněných, které bylo možno objasnit výslechy svědků K., N. a T.
Podle ministra spravedlnosti se soudům obou stupňů nepodařilo prokázat, že částka 4.372.000,- Kč, kterou obviněný L. Č. uschoval u svědka B., pochází z peněz odcizených Ing. D. S. a J. S. dne 10. 10. 1990 v bytě J. S.
Dále je zpochybněn skutkový závěr, který byl učiněn na základě výpovědi svědků Š. a Š. a na základě výpovědi J. B., a ke kterému dochází soudy obou stupňů, totiž že se obviněný L. Č. spolu a dalším obviněným O. K. pohybovali dne 10. 10. 1990 v předmětném domě.
Na základě těchto faktů dochází ministr spravedlnosti k závěru, že soudy obou stupňů při rozhodování o vině vycházely z nepodložených domněnek a hypotéz, tedy že své závěry založily na skutkovém stavu, o kterém byly a jsou důvodné pochybnosti
Ministr spravedlnosti dále poukazuje na porušení zákonných procesních ustanovení, ke kterým došlo již v přípravném řízení, a to, že obvinění bylo L. Č. sděleno v rozporu s ustanovením §36 odst. 3 tr. ř. dříve, než mu byl ustanoven obhájce. Za nezákonný postup ministr spravedlnosti považuje i postup soudu prvního stupně, kdy obviněného po podání obžaloby upozornil na možnost právní kvalifikace předmětného jednání jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák., i když obviněný byl italskými úřady vydán k trestnímu stíhání pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák.
Uvedené skutečnosti podle stěžovatele zakládají vadu rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Vrchní soud v Praze pak jako soud odvolací nezhojil vady řízení a nově rozhodl rozsudkem, jehož výroková část je nepřezkoumatelná a nejasná, nedodržel tedy revizní princip, který je upraven v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného L. Č., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, včetně dalších rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně svým přípisem ze dne 22. 12. 2004. Písemné vyjádření konstatuje, že z obsahu stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že ji ministr spravedlnosti opřel zejména o jiné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů činné v posuzované trestní věci. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství soudy činné v posuzované trestní věci postupovaly při hodnocení důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Jelikož ani Nejvyšší soud dle citovaného vyjádření nemůže v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku napadené rozsudky zrušit podle §269 odst. 2 tr. ř. jen proto, že sám na základě svého vnitřního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu připadajícím výsledkem, nelze napadeným rozhodnutím vytknout žádnou vadu ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto bylo navrženo, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.
K obsahu podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil také obviněný L. Č. svým přípisem ze dne 8. 4. 2005, kde se k důvodům uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona připojil, doplnil ji ještě o další důvody, které nejsou v písemném vyhotovení stížnosti pro porušení zákona výslovně zmíněny, a dále přiložil tzv. rekapitulaci nezákonných postupů v této trestní kauze, kterou vypracoval spoluobviněný O. K. v rámci stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, přičemž s obsahem této tzv. rekapitulace se obviněný L. Č. plně ztotožnil. Obviněný nadto poukázal na další nezákonnost, kterou spatřoval v neodůvodněné změně senátu, který v jeho trestní věci rozhodoval, když v posledně konaném odvolacím řízení dne 28. 7. 2000 v jeho trestní věci rozhodoval jiný senát než který rozhodoval o dřívějších opravných prostředcích.
Obhájce obviněného se s obsahem stížnosti pro porušení zákona ztotožnil a navrhl, aby jí Nejvyšší soud v celém rozsahu vyhověl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal v souladu s ustanovením §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž vzhledem k tomu, že stížností pro porušení zákona byla napadena část rozhodnutí týkající se jen jedné z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud podle §267 odst. 5 tr. ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týkala obviněného L. Č.
Především pro přehlednost Nejvyšší soud konstatuje, že v této velmi obsáhlé a složité trestní věci rozsudku, který je napaden podanou stížností pro porušení zákona, předcházel následující procesní postup:
Bývalý prokurátor Městské prokuratury v Praze podal dne 2. 7. 1993 pod sp. zn. 2 Kv 356/90, Městskému soudu v Praze obžalobu na L. Č., O. K. a J. B., pro skutek, který kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měli dopustit jako zvlášť nebezpeční recidivisté ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. (zde veden spis pod sp. zn. 2 T 35/93). Vytýkaného jednání se podle obžaloby měli dopustit tím, že všichni společně dne 10. 10. 1990 v době kolem 10.15 hod. v P., v ul. D. v bytě J. S. po předchozí vzájemné domluvě o tom, že se násilně zmocní peněz, blíže nezjištěným způsobem za užití násilí znehybnili poškozené J. S. a ing. D. S. a z bytu odcizili částku nejméně 8.750.000,- Kčs na hotovosti, přičemž obviněný L. Č. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 1987, sp. zn. 3 T 5/87, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, který zčásti vykonal.
Městský soud v Praze rozhodl v této trestní věci dne 10. 6. 1994 rozsudkem sp. zn. 2 T 35/93, kterým uznal obviněné J. B. a L. Č. vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a obviněného O. K. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný L. Č. byl v sazbě §234 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §23a odst. 2 písm. d) tr. zák. (správně mělo být citováno ustanovení §39a odst. 2 písm. d) tr. zák.) byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního vozidla tovární značky VW Golf, uloženého u firmy A. A. v.o.s., P., a podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl uložen další trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 4.372.000,- Kč, uložené na depozitním účtu Městského státního zastupitelství v Praze a zapsané v knize trestních depozit pod pol. 282/90.
Z podnětu odvolání Městského státního zástupce v Praze a obviněných J. B., L. Č. a O. K. rozhodl Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 1995 usnesením pod sp. zn. 11 To 222/94, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal u Městského soudu v Praze dne 3. 6. 1996 pod sp. zn. 2 Kv 356/90 novou obžalobu na obviněné J. B., roz. B., L. Č. a O. K., pro skutek, který ve vztahu k obviněným J. B. a L. Č. kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se měli dopustit jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., a který ve vztahu k obviněnému O. K. kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (spis byl u Městského soudu v Praze veden pod sp. zn. 2 T 11/96). Uvedeného trestného činu se měli dopustit tím, že dne 10. 10. 1990 kolem 10.15 hod. po předchozí vzájemné dohodě (společně s O. K. a J. B., roz. B.), vnikli do bytu manželů S. v P., ve 4. patře domu v D. ulici, kde za použití střelné zbraně usmrtili zde přítomné Ing. D. S. a J. S., poté z bytu odcizili finanční částku ve výši 8.750.000,- Kčs, kterou odvezli ve třech kufřících vozidlem obviněného B. tov. zn. Toyota Turbo a současně odtud odvezli vozidlem poškozeného Ing. S. tov. zn. VW Golf, i těla poškozených zabalená v povlečení a přepásána opasky, která ukryli na neznámém místě v katastru obce L. – K., okres P. – v., přičemž obviněný L. Č. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 1987, sp. zn. 3 T 5/87, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, který zčásti vykonal.
Rozsudkem ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 T 11/96, uznal Městský soud v Praze obviněné J. B., roz. B. a L. Č. vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustili jako zvlášť nebezpeční recidivisté ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a obviněného O. K. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněnému L. Č. byl v sazbě §234 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to osobního vozidla tov. zn. VW Golf, uloženého u firmy A. A. v.o.s., P.
Proti tomuto rozsudku opět podali odvolání obvinění J. B., roz. B., L. Č. a O. K. a poškozený Z. K. Vrchní soud v Praze projednal uvedená odvolání v neveřejném zasedání dne 17. 2. 1997 a usnesením sp. zn. 2 To 4/97, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze rozhodl dne 8. 7. 1997 rozsudkem pod sp. zn. 2 T 11/96 tak, že uznal obviněné J. B., roz. B. a L. Č. vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., který spáchali jako zvlášť nebezpeční recidivisté ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a obviněného O. K. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný L. Č. byl podle §234 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to osobního vozidla tov. zn. VW Golf, uloženého u firmy A. A. v.o.s., P.
Z podnětu odvolání obviněných J. B., roz. B., L. Č. a O. K. a poškozených M. M. a J. K. rozhodl Vrchní soud v Praze dne 1. 10. 1997 usnesením sp. zn. 2 To 81/97, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 2 T 11/96, uznal obviněné J. B., roz. B., L. Č. a O. K. vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž obžalovaní J. B., roz. B. a L. Č. čin spáchali jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný L. Č. byl v sazbě §234 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. /zřejmá písařská chyba, neboť mělo být citováno ustanovení §39a odst. 2 písm. d) tr. zák./ zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. byl obviněnému L. Č. dále uložen trest propadnutí věci, a to osobního vozidla tov. zn. VW GOLF SPZ PIC 83-00, uloženého u firmy A. A. v.o.s., P.
Proti posledně citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 2 T 11/96, podali v zákonné lhůtě odvolání obvinění J. B., roz. B., L. Č. a O. K. Z podnětu těchto odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který vydal dne 18. 9. 1998 usnesení pod sp. zn. 2 To 97/98, kterým podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poté již byl vyhlášen shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 2 T 11/96 a na něj navazující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, který je napaden stížností pro porušení zákona.
Nejvyšší soud ve věci konal podle §274 alinea třetí tr. ř. neveřejné zasedání, v němž v souladu s ustanovením §243 tr. ř. provedl důkaz trestním spisem Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 129/2002.
V tomto řízení podal obviněný L. Č. dne 18. 9. 2002 návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 2 T 11/96. Městský soud v Praze rozhodl o podaném návrhu usnesením ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. Nt 129/2002, tak, že jej podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl, neboť neshledal důvody uvedené v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení obviněný L. Č. podal, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 To 134/2003, a podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji jako nedůvodnou zamítl. Z obsahu tohoto spisu a z odůvodnění obou citovaných usnesení Nejvyšší soud zjistil, že v tomto řízení byl ve veřejném zasedání dne 9. 12. 2002 vyslechnut jako svědek ing. M. N., který potvrdil, že s obviněným L. Č. v letech 1989-1990 obchodoval, když od něj nakupoval západoněmecké marky (DM), poslední obchod se uskutečnil někdy v říjnu 1990, kdy od obviněného koupil asi 30 000,- DM. Bližší finanční poměry obviněného neznal. Ve spise je rovněž čestné prohlášení M. K. ze dne 10. 2. 2003 (č. l. 88), ověřené Městským úřadem v R. n. L., které bylo užito jako důkaz, a v tomto prohlášení potvrzuje, že L. Č. zná a v minulosti od něj nakupoval valuty.
Byť tyto důkazy soudy obou stupňů v době svého rozhodování neměly k dispozici, je zřejmé, že i poté, co namítaný nedostatek v dokazování byl v řízení o jiném mimořádném opravném prostředku – o obnově řízení – odstraněn, nebylo z těchto důkazů zjištěno nic, co by mohlo výsledky řízení před soudy obou stupňů zvrátit a na závěrech těchto rozhodnutí cokoliv změnit.
Ustanovení §267 odst. 1 tr. ř. stanoví obligatorní náležitosti podané stížnosti pro porušení zákona a je z něj zřejmé, že obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu vymezuje pouze ministr spravedlnosti, jakožto jediný oprávněný subjekt k jejímu podání (§266 odst. 1 tr. ř.). Ministr spravedlnosti nevytýká napadenému rozhodnutí okolnost, že by jím byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž že by obviněný byl odňat svému zákonnému soudci. Nad rámec podaného mimořádného opravného prostředku to však opakovaně činí obviněný L. Č., a Nejvyšší soud, byť by se touto námitkou vzhledem k výše uvedené citaci zákona nemusel zabývat, k ní uvádí následující:
Ústavní zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci je v denní praxi soudů provedena rozvrhem práce na konkrétní kalendářní rok. Z tohoto dokumentu, který je přístupný jak na vyžádání u předsedy soudu, tak na internetu, může každý účastník řízení či obviněný zjistit, který senát bude jejich občanskoprávní spor či trestní věc projednávat a jaká kriteria pro přidělení věci tomu kterému senátu jsou předem jednoznačně stanovena. Obviněný L. Č. byl v letech 1996, 1997 a 1998 opakovaně odsuzován pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a v případě, že byl proti rozsudku podán opravný prostředek, připadla kauza senátu 2 To, který byl rozvrhem práce určen jako odvolací senát pro Městský soud v Praze, pokud se jednalo o trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti podle §231 až 246 tr. zák. V případě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000 bylo protiprávní jednání obviněného právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák. Podle rozvrhu práce pro Vrchní soud v Praze pro rok 2000 (čj. S 495/99) byl k projednávání trestných činů podle hlavy druhé, odd. 1, 2, hlavy deváté (§117 - §129, §247 - §258 tr. zák.) z obvodu Městského soudu v Praze určen senát 5 To ve složení předseda senátu JUDr. J. K. a členové JUDr. V. K. a JUDr. B. P. Pro případ nepřítomnosti některého z členů senátu z důvodu nemoci, dovolené či služební cesty byl jako zastupující senát určen senát 6 To, který tvoří JUDr. K. B., JUDr. E. H. a JUDr. D. K. Pokud tedy ve věci v konečné fázi rozhodoval senát 5 To, šlo o nezpochybnitelnou a zákonnou aplikaci čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a obviněnému L. Č. nebylo upřeno právo na zákonného soudce.
K uplatněné námitce vytýkající porušení procesního postupu v situaci, kdy obvinění bylo obviněnému sděleno dříve, než mu byl ustanoven obhájce, považuje Nejvyšší soud za nutné sdělit následující:
K zahájení trestního stíhání došlo tzv. ve věci podle §160 odst. 1 tr. ř., v tehdy platném znění, dne 11. 10. 1990. Vzhledem k poznatkům, které Policie ČR získala po tomto procesním úkonu, bylo dne 19. 10. 1990 vzneseno obvinění podle §163 odst. 1 tr. ř. proti konkrétní osobě, a to obviněnému L. Č. pro spolupachatelství k trestnému činu loupeže podle §9 odst. 2 a §234 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněnému bylo písemné vyhotovení usnesení doručováno na adresu trvalého bydliště, odkud se písemnost jako nedoručená vrátila dne 24. 10. 1990. Ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. uvádí jako důvod nutné obhajoby skutečnost, že se koná řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V takovém případě musí mít obviněný obhájce již v přípravném řízení. Neznamená to však, že ustanovení obhájce předchází momentu vznesení obvinění (v současné právní úpravě sdělení obvinění), jak se domnívá stěžovatel, ale logický a zákonný je opačný postup. Teprve vznesení obvinění jakožto primární procesní úkon je schopno navodit právní stav, kdy vyvstává požadavek nutné obhajoby obviněného. Orgán přípravného řízení byl povinen postupovat podle §38 odst. 1 a §39 tr. ř., v tehdy platném znění, poté, co oznámil usnesení o vznesení obvinění. V takovém případě bylo nutné obviněnému nejdříve umožnit, aby si obhájce zvolil; jestliže si obviněný nezvolil obhájce ihned, jak tomu bylo v posuzovaném případě, neboť vznesení obvinění nebyl osobně přítomen, určila se mu k jeho zvolení lhůta (§38 odst. 1 tr. ř.). Délka této lhůty se stanovila se zřetelem na povahu a okolnosti případu tak, aby nebyl ohrožen účel nutné obhajoby. Obhájce je poté obviněnému ustanoven podle §39 tr. ř., jestliže si obviněný nezvolil ihned anebo v určené lhůtě a obhájce nebyl zvolen ani jinou oprávněnou osobou podle §37 odst. 1 tr. ř. (srov. Rozhodnutí č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z postupu orgánů přípravného řízení je patrno, že obviněnému byla takováto lhůta poskytnuta, byť nemohla být obviněným fakticky využita pro jeho nepřítomnost, neboť v této době se nacházel ve Spolkové republice Německo. Městský prokurátor v Praze opatřením ze dne 22. 10. 1990 ustanovil podle §39 tr. ř. obviněnému obhájcem JUDr. V. J. Ten také dne 24. 11. 1990 obhajobu převzal a poté se účastnil úkonů vyšetřování. Dne 13. 11. 1990 zvolil O. Č., otec obviněného, svému synu obhájcem JUDr. P. L., jehož plná moc byla založena do spisu, proto opatřením městského prokurátora v Praze ze dne 20. 11. 1990 bylo ustanovení obhájce JUDr. J. podle §39 odst. 1 tr. ř. per analogiam z důvodu §37 odst. 2 tr. ř. zrušeno. Obhájce JUDr. L. byl od 15. 11. 1990, kdy byla plná moc doručena orgánům činným v trestním řízení, uvědomován o procesních úkonech ve věci, když si tento postup v souladu s ustanovením §165 odst. 4 tr. ř. vyhradil. Do doby než byl obviněnému L. Č. ustanoven obhájce, bylo možno provádět ty vyšetřovací úkony, které vzhledem k nebezpečí jejich zmaření, ztráty nebo podstatného oslabení jejich důkazní hodnoty nebo ztráty dalších důkazů, nesnesly odkladu. Z obsahu posuzovaného trestního spisu je patrno, že důkazy vztahující se k trestné činnosti obviněného L. Č. byly provedeny v době, kdy již mu obhájce byl ustanoven a jeho právo na obhajobu tak nebylo zkráceno. Pokud jde o výslechy obviněného B., které byly provedeny ve dnech 16. 10. 1990 a 18. 10. 1990, ve kterých také podrobně zmiňoval účast obviněného Č. na jednání, v němž byl spatřován trestný čin, šlo o absolutně neúčinné důkazy, neboť nešlo o neodkladné úkony a výslechy byly provedeny v době, kdy obviněný B. dosud obhájce neměl. Při rozhodování o vině obviněného L. Č. tento důkaz užit nebyl.
Pokud jde o námitku stěžovatele, jež vytýká nezákonnost postupu soudu prvního stupně, pokud obviněného L. Č. upozornil po podání obžaloby na možnost případné právní kvalifikace žalovaného jednání a jeho posouzení jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák. byť obviněný byl italskými úřady vydán k trestnímu stíhání pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. uvádí k tomu Nejvyšší soud následující:
Především je nutno konstatovat, že touto otázkou se podrobně zabývaly soudy obou stupňů (Městský soud v Praze v řízení poté, co po zrušení jeho rozsudku nařídil Vrchní soud v Praze podle §262 tr. ř. projednání a rozhodnutí této věci v jiném složení senátu z důvodů, jež jsou podrobně rozvedeny v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 2 To 81/97). Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 2 T 11/96, (č. l. 5784 spisu) neakceptoval toto upozornění jiného původně rozhodujícího senátu téhož soudu posoudit žalované jednání jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák. s odůvodněním, že obvinění bylo vzneseno pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a pro tento trestný čin při přesném popisu skutku, který je v souladu s konečným rozsudečným výrokem, byl také obviněný L. Č. italskými orgány vydán k trestnímu stíhání do České republiky. Obdobně této problematice věnoval pozornost i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, (č. l. 6109 verte), s kteroužto argumentací se Nejvyšší soud pro její správnost ztotožňuje a na ni také v celém rozsahu odkazuje.
Mimo výše uvedené Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že v ustanovení §383 a násl. tr. ř. jsou aplikovány zásady zákona č. 549/1992 Sb., jímž byla do českého právního řádu inkorporována Evropská úmluva o vydávání ze dne 13. 12. 1957, podepsaná Českou a Slovenskou Federativní republikou dne 13. 2. 1992, ratifikovaná dne 15. 4. 1992, a účinná od 14. 7. 1992. Článek 2 Úmluvy vymezuje pojem trestných činů podléhajícím vydání, naopak články 3, 4, 5 Úmluvy stanoví trestné činy, pro které je vydávání vyloučeno. Je třeba uvést, že trestný čin, pro který byl obviněný L. Č. italskými orgány do České republiky vydán, nespadá do posledně citovaných článků. Obviněný byl vydán na podkladě formálního procesu žádosti o vydání, upraveného v čl. 12 Úmluvy. Podle čl. 12 odst. 2 písm. b) Úmluvy je součástí žádosti o vydání popis trestných činů, pro které se vydání žádá; co nejpřesnější uvedení doby a místa jejich spáchání, právní kvalifikace a odkaz na příslušné právní předpisy. Z judikatury Nejvyššího soudu, jež je této právní problematice věnována, vyplývá, že řízení o vydání se vede o skutku, nikoli o jeho právním posouzení. Jestliže byl skutek shledán trestným nejen podle trestního zákona České republiky, ale i některého ustanovení trestního kodexu vydávajícího státu, nemůže již, pokud jde o skutek, na nějž se vyslovení o přípustnosti vydání vztahuje, vyvstat právní překážka spočívající v tom, že by podle zákona dožádané strany nebyl splněn požadavek oboustranné trestnosti.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele uplatněným ve stížnosti pro porušení zákona v převážné míře, jež směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů pokládá Nejvyšší soud za potřebné uvést následující závěry:
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak pravomocného dokazování, zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je jednání před soudy ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V tomto zákonném ustanovení je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, jakož i zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze základních zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné, z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavních líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy vyhodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř. a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného L. Č. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 4 tr. zák.
Pokud Vrchní soud v Praze jako soud odvolací postupoval v intencích ustanovení §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř., byl k tomuto procesnímu postupu zmocněn trestním řádem, přičemž ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, také přesvědčivě vyložil důvody a úvahy, které ho k tomuto procesnímu postupu vedly. Při splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl sám. Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto řízení soud druhého stupně respektoval zásadu ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů. Za stávající důkazní situace pak správné rozhodnutí záleželo na pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu všech důkazů. To se týká zejména výpovědí svědků, spoluobviněného Bergmana a znalců, u nichž bylo nezbytné, aby soud prvního stupně mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu rozhodně není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob jímž posléze i soud druhého stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného L. Č., které Vrchní soud v Praze z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyslovil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Toto odůvodnění rozsudku odpovídá zákonným požadavkům, jež jsou na něj kladeny ustanovením §125 tr. ř., přičemž stejný závěr je třeba učinit ve vztahu k odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu, zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů a skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se dostal do kolize s již vzpomenutou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavkem na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
V posuzované trestní věci bylo těžiště dokazování v řízení před soudem prvního stupně, přičemž Vrchní soud v Praze v souladu se zákonem vycházel po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z jeho skutkových zjištění, která zpřesnil v rozsahu, který nekolidoval se zákonnými požadavky uvedenými výše. Vrchnímu soudu v Praze nelze upírat právo hodnotit důkazy a užití právní kvalifikace skutku v souladu s výsledky procesu odehrávajícího se v intencích §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jak to činí podaný mimořádný opravný prostředek.
Ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotit a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.
Stěžovatel ostatně sám hned v úvodu svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že si je vědom nepřípustnosti podání stížnosti pro porušení zákona jen z toho důvodu, že on sám hodnotí důkazy jinak, než jejich zhodnocení provedly soudy. Na druhé straně však necítí povinnost tuto nepřípustnost respektovat v situaci, kdy jím vytýkané hodnocení důkazů „odporuje zásadám formální logiky“. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit z důvodů, jež podrobně výše rozvedl. Uplatněná námitka ministra spravedlnosti o nesouladu hodnocení důkazů soudy obou stupňů se zásadami formální logiky však mimo to, že je proklamována, není ničím argumentačně doložena a je tak zřejmé, že je odůvodněna pouze osobním přesvědčením a názorem stěžovatele, což však k potvrzení správnosti námitky nepostačuje.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány jisté rozpory mezi provedenými důkazy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy nutně musely vést k uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. V obecné rovině i přes rozpory mezi důkazy může soud v konkrétní důkazní situaci dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení důkazů naznačeným způsobem, přičemž již nepřichází v úvahu provedení důkazů dalších, jak je tomu v posuzované trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III.ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 123 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém nestranném a objektivním uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz zdůrazňovaná odlišnost verzí případu ve světle písemných vyjádření obviněného).
Z těchto důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, neboť jde o rozhodnutí, které je v souladu se zákonem.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, tak, že není důvodná a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á