ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.195.2004.1
sp. zn. 4 Tz 195/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. ledna 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. D. N. a soudců JUDr. J. M. a JUDr. F. H. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného D. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 1 Ntd 16/2004, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 1 Ntd 16/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného D. N.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Příslušný k projednání trestní věci obviněného D. N., pro trestnou činnost vymezenou obžalobou Okresního státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 5 Zt 603/2003, je Krajský soud v Ostravě.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě podal dne 21. 5. 2004 na obviněného D. N. obžalobu pro pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 a §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Podle obžaloby se pokusu trestného činu zpronevěry měl dopustit tím, že dne 5. 4. 1995 v O. za účelem částečné úhrady poskytnutého úvěru IPB, a.s., P. na základě úvěrové smlouvy ze dne 15. 6. 1994 uzavřel mandátní smlouvu s IPB,a.s., P., pobočka O., H. n., a současně tuto banku písemně zplnomocnil k prodeji movitých věcí, mimo jiné i zařízení M. N. v pořizovací hodnotě nejméně 3.983.749,- Kč, jehož nebyl vlastníkem a které užíval na základě leasingové smlouvy ze dne 4. 7. 1994 uzavřené mezi ním a společností C. L., a.s., se sídlem J., P., což bylo ze strany pracovníků banky zjištěno před realizací mandátní smlouvy, čímž se pokusil způsobit společnosti C. L., a.s. škodu ve výši 2.813.934,50 Kč.
Trestného činu podvodu se měl obviněný D. N. podle obžaloby dopustit tím, že dne 4. 5. 1995 v O. uzavřel smlouvu o peněžité půjčce s dobou splatnosti do dne 5. 6. 1995, na základě níž si od Ing. K. B. vypůjčil finanční částku ve výši 1.500.000,- Kč, kterou ručil směnkou na částku 6.000.000,- Kč se splatností dne 5. 6. 1995, kdy tato směnka měla být kryta společností D. F., H., v O. – H., k čemuž věřiteli uvedl, že je vlastníkem stroje M. N., ačkoliv věděl, že s uvedeným zařízením disponuje pouze na základě leasingové smlouvy, uzavřené mezi ním a společností C. L., a.s., se sídlem J., P., čímž Ing. K. B. uvedl v omyl a způsobil mu škodu ve výši 1.500.000,- Kč.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Ostravě předložila spis spolu s usnesením téhož soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. 74 T 93/2004, učiněným podle §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci v důsledku pochybnosti o věcné příslušnosti tohoto soudu, neboť měla za to, že podle §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je založena věcná příslušnost Krajského soudu v Ostravě pro řízení v prvním stupni.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 1 Ntd 16/2004, tak, že podle §24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že místně i věcně příslušný k projednání trestní věci obviněného D. N. je Okresní soud v Ostravě.
Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. N. Uvedl, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného napadeným usnesením porušen v ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poukázal na právní názor, který zaujal vrchní soud, spočívající v konstatování, že žalovaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nebyl spáchán prostřednictvím směnky, neboť směnka v tomto případě měla pouze jakousi zajišťovací funkci ohledně půjčky, jež mezi oběma subjekty byla sjednána. Vrchní soud v Olomouci zaujal dále stanovisko, že skutkový stav v posuzované trestní věci nedopadá na případy vymezené ustanovením §17 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť podle jeho výkladu citované zákonné ustanovení dopadá pouze na atypickou trestnou činnost, jejíž podstata vyplývá ze samotné zvláštní podstaty cenných papírů a dalších investičních instrumentů, včetně derivátů, která je pro ně typická a jež je předurčuje pro určité finanční operace v obchodně právních vztazích, zejména pak na kapitálových trzích.
S tímto právním názorem vyslovil stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku nesouhlas. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že směnka měla jen funkci zajišťovací, když podle ní mělo být plněno mnohonásobně více, než vyplývalo ze zajištěné pohledávky. Předmětná směnka tak neměla pouze povahu zajišťovací, neboť vytvářela i závazek nad rámce pohledávky vzniklé na základě smlouvy o půjčce. Nadto bylo podstatné, že vystavení i způsob užití směnky byly součástí skutkového děje, zakládajícího skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., což znamená, že sloužila jako prostředek ke spáchání trestného činu, tedy k vylákání peněz.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 1 Ntd 16/2004, byl porušen zákon v ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněného D. N. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako i všechna další rozhodnutí, na toto zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, poté nechť postupuje podle §270 odst. 1 tr. ř., tj., aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků usnesení, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. koná krajský soud v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu, koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Nejvyšší soud se s právním názorem vrchního soudu proč v posuzované trestní věci nepřichází v úvahu užití ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. neztotožnil. Základem právních závěrů zastávaných vrchním soudem je tvrzení, že pod citované zákonné ustanovení lze podřadit pouze atypickou trestnou činnost, jejíž podstata vyplývá ze samotného zvláštního charakteru cenných papírů a dalších investičních instrumentů, včetně derivátů, která je pro ně typická a jež je předurčuje pro určité finanční operace v obchodně právních vztazích, zejména pak na trzích kapitálových.
Naproti tomu je Nejvyšší soud toho názoru, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, v nichž byl trestný čin spáchán prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu ve smyslu ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestná činnost byla spáchána nikoli jen jejich pouhým zničením odcizením, zpronevěrou, a zpravidla ani jejich pouhým vylákáním, ale že byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn., že takovýto trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že byla spáchána alespoň v souvislosti s jejich užitím.
Pokud jde jmenovitě o zajišťovací směnky, pak jejich účelem je zajištění pohledávky mající původ v závazkovém vztahu. Věřitel z takového závazkového vztahu směnkou získává postavení směnečného věřitele. Důsledkem emise zajišťovací směnky tak má být toliko procesní zvýhodnění věřitele, nikoli vytváření další pohledávky jdoucí nad rámec pohledávky vyplývající ze závazkového stavu. Obecně pak platí, že zajišťovací směnku lze uplatňovat až tehdy, až se lze domáhat zaplacení pohledávky, kterou zajišťuje, přičemž věřitel získává zajišťovací směnku proto, aby mu usnadnila vymáhání zajištěné pohledávky. Směnka zakládá samostatný závazkový stav, i když plní funkci zajišťovací. V obchodním či občanskoprávním vztahu, zajištěném směnkou, nezřídka nastane situace, kdy směnka funkci zajišťovacího instrumentu plnit nemůže, a je v konečném důsledku sama příčinou ztráty vzniklé na straně poškozeného, takže svou zástavní a posléze i uhrazovací funkci neplní. Směnka nadto již v počátečním stadiu takového závazkového vztahu může mít podstatný význam pro jeho vznik, a to již tím, že navenek vzbuzuje důvěru u věřitele. V takovém případě tak směnka již od samotného počátku se stává jedním z prostředků k dosažení cíle trestné činnosti, tj. k podvodnému vylákání majetkových hodnot na úkor druhé smluvní strany.
V posuzované trestní věci je nepochybné, že obviněný D. N. ve vztahu k předmětné směnce byl výstavcem, směnečníkem a současně i avalem. V rubrice “aval“ však nebyl obsažen jen jeho podpis, ale byla uvedena i jeho firma D. F. V obchodním rejstříku však tato firma není zapsána. Znamená to, že D. F. je název firmy obviněného jako fyzické osoby a tudíž avalem byl obviněný jako fyzická osoba. Směnka nebyla vystavena na půjčenou částku 1.500.000,- Kč, která byla skutečně poskytnuta, ani na částku 1.705.000,- Kč, která byla uvedena ve smlouvě o půjčce. Splatnost půjčky podle smlouvy o půjčce měla nastat po uplynutí jednoho měsíce od půjčení a ve stejný den měla být splatná i směnka, která však byla vystavena na částku 6.000.000,- Kč, tedy částku výrazně vyšší. Obsah směnky tedy nenasvědčuje tomu, že měla funkci jen zajišťovací, když mělo být na jejím základě plněno mnohonásobně více, než vyplývalo ze zajištěné pohledávky.
Podstatné pro posouzení charakteru směnky z pohledu aplikace ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjištění, zda vystavení a způsob užití směnky je součástí skutkového děje zakládajícího trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Byť v posuzovaném případě směnka zajišťovala závazek obviněného vůči ing. K. B., nelze nevidět, že sloužila jako prostředek ke spáchání trestného činu. Směnka nebyla předmětem útoku, jak ve svém výkladu požaduje vrchní soud, ale měla sloužit jako jeden z prostředků – vedle uzavřené smlouvy o půjčce a nepravdivých tvrzení obviněného – k vylákání peněz. Za tohoto stavu věci je nutno souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, jenž je vyjádřen ve stížnosti pro porušení zákona, že totiž výklad k aplikaci ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, jak jej provedl Vrchní soud v Olomouci, je okolnostem zjištěným v napadené trestní věci neadekvátní a restriktivní.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným závěrům podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 1 Ntd 16/2004, byl porušen zákon v ustanovení §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného D. N.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. bylo toto usnesení zrušeno, včetně všech dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud pokud jde o další procesní postup neakceptoval návrh ministra spravedlnosti, aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. V daném případě by se jednalo pouze o ryze formální vrácení věci vrchnímu soudu, který by v dalším rozhodování byl ve smyslu ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. vázán vysloveným právním názorem, tudíž by ve věci určil příslušným k projednání Krajský soud v Ostravě. Nejvyšší soud naopak shledal podmínky pro vlastní rozhodnutí ve věci ve smyslu §271 odst. 1 tr. ř., proto rozhodl, vzhledem k argumentaci výše uvedené, že věcně a místně příslušným soudem k projednání posuzované trestní věci obviněného D. N. je Krajský soud v Ostravě, jemuž věc podle §24 odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání, a který bude podle §21 odst. 1 tr. ř. konat společné řízení, když je příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á