ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.20.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných P. N., tč. neznámého pobytu a J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 1995, čj. 11 To 105/94-314, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1994, čj. 4 T 29/93-277, byli uznáni vinnými ad I. obviněný P. N. trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a obviněný J. B. pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §176 odst. 1 tr. zák. a ad II. oba obvinění trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Trestné činnosti ad I. se obvinění dopustili tím, že v přesně nezjištěné době v lednu 1991 v P., V. n., po vzájemné předchozí dohodě obviněný J. B. jako zaměstnanec Č. s., a. s., se sídlem tamtéž, odcizil na svém pracovišti nalezený občanský průkaz, vystavený na jméno ing. M. B., který předal obviněnému P. N. a ten pozměnil uvedený občanský průkaz tak, že vyřízl původní fotografii majitele a nalepil na její místo svou fotografii, dokreslil kružnici státního znaku a takto padělaný doklad následně použili pro zřízení běžných účtů v Č. s., a. s., P., za účelem peněžního podvodu. Trestného činu ad II. se obvinění dopustili tím, že dne 22. 3. 1993 v 7.59 hod. v P., V. n., v pobočce Č. s., a. s., nejprve obviněný J. B. jako zaměstnanec ve funkci likvidátora po vzájemné domluvě s obviněným P. N. svévolně založil běžný účet na jméno J. Š. s nulovým vkladem, natipoval jej do počítače a v 9.11 hod. na tento zřízený účet převedl z účtu majitele U. s. k. se sídlem v P., N. F., neoprávněně částku ve výši 2.200.000,- Kč a v 9.27 hod. dal příkaz k výběru této částky ve prospěch R. K., který v pokladně vyzvedl částku 2.000.000, Kč, ve vestibulu ji předal obviněnému N. v igelitové tašce, který tento obnos dne 23. 3. 1993 ve 14.00 hod. uložil na svůj účet, který si téhož dne zřídil u pobočky v P., J., na jméno ing. B. na základě „dohody o vydání věci na základě zákona č. 87/91 Sb. o mimosoudních rehabilitacích“, kterou odcizil a padělal obviněný J. B. a současně při ukládání peněz vystavil písemný příkaz k převodu této částky na účet, který si zřídil dne 11. 2. 1993 v 8.30 hod. v pobočce v P., P., na základě padělaného občanského průkazu na jméno ing. B.; následujícího dne 24. 3. 1993 v 8.30 hod. v pobočce v P., J., si částku 2.000.000,- Kč vyzvedl z účtu a pracovnici u přepážky úmyslně neuvedl, že předchozího dne vystavil písemný příkaz k převodu této částky na účet v pobočce v P., P., tentýž den částku 2.000.000,- Kč předal opět R. K., který ji předal obviněnému B. a tento ji uložil zpět na účet na jméno J. Š. a poté vystavil písemný příkaz k vrácení částky 2.200.000,- Kč na účet majitele této finanční částky U. s. k. a následující den si obviněný P. N. přišel do pobočky v P., P., vyzvednout částku 2.000.000,- Kč, avšak byl zadržen orgány policie ČR a pracovníky Č. s., a. s. Za to byl obviněný J. B. podle ustanovení §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, podle §39a odst. 3 tr. zák. byl zařazen do věznice s dohledem a dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti pracovníka v peněžnictví na dobu pěti let. Obviněný P. N. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl zařazen do věznice s dohledem.
Odvolání obviněných J. B. a P. N. proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. června 1995, čj. 11 To 105/94-314, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou obviněných s tím, že jím byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §256 tr. ř. a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1994, čj. 4 T 29/93-277, též v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V odůvodnění stížnosti uvedl, že lze mít námitky, pokud soudy jednání obou obviněných kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Obviněný J. B. se trestné činnosti dopustil jako pracovník Č. s., a. s., ve funkci likvidátora, a na základě pracovní smlouvy bylo nepochybně jeho povinností chránit finanční prostředky klientů, které byly svěřeny peněžnímu ústavu a tedy i obviněnému J. B. Svým jednáním si tedy přivlastnil věc, která mu byla svěřena, a dopustil se trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a nikoliv podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. K dokonání tohoto trestného činu došlo v okamžiku, kdy se částka 2.000.000,- Kč dostala mimo dispozici Č. s., a. s., což se stalo tehdy, když obviněný J. B. založil běžný účet s nulovým vkladem, vložil jej do počítače a převedl na něj částku 2.200.000,- Kč z účtu U. k. a dal příkaz k výběru této částky ve prospěch R. K., který částku 2.000.000,- Kč vyzvedl a předal ji obviněnému P. N. Trestný čin byl tedy dokonán okamžikem, kdy R. K. peníze vyzvedl. Za tohoto skutkového stavu jednání obviněného P. N. směřovalo pouze k utajení trestného činu, které mělo zabránit jeho odhalení, a proto jeho jednání mělo být posouzeno jako pomoc k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., nikoliv jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ministr spravedlnosti dále namítl, že k pochybení došlo i při kvalifikaci jednání obviněných jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. (u P. N.) a jako pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (u J. B.). Pozměnění občanského průkazu obviněnými bylo pouze součástí přípravného jednání směřujícího ke spáchání daleko závažnějšího trestného činu. Z hlediska faktické konzumpce se jeví nedůvodným použití §176 odst. 1 tr. zák., proto byl porušen zákon v neprospěch obou obviněných i v tomto směru. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 1995, čj. 11 To 105/94-314 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1994, čj. 4 T 29/93-277, byl porušen zákon v neprospěch obviněných P. N. a J. B. v ustanoveních §2 odst. 6, §254 odst. 1 a §256 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, včetně dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedlo, že námitky stížnosti pro porušení zákona nepovažuje za důvodné. Jednání obviněného B. bylo správně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Ze skutečnosti, že obviněný B. byl zaměstnancem Č. s., a. s., nelze bez dalšího dovozovat, že mu byly svěřeny finanční prostředky tohoto ústavu, tj. že mu byly odevzdány do faktické moci, aby s nimi nakládal určitým způsobem. Trestná činnost byla nepochybně spáchána ke škodě majetku Č. s., a. s., nikoli ke škodě jejich jednotlivých klientů. Podstata protiprávního jednání tohoto obviněného nespočívala v tom, že by provedl s finančními prostředky dispozici v rozporu s účelem svěření, ale v tom, že podvodnými machinacemi umožnil vyzvednutí částky 2.000.000,- Kč obviněným R. K. Jednání obviněného N. bylo hraničním případem z hlediska rozlišení spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., když některé formální momenty by nasvědčovaly spíše pro použití kvalifikace pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření konstatuje, že trestný čin byl vskutku formálně dokonán momentem, kdy R. K. vyzvedl částku 2.000.000,- Kč v pobočce Č. s. na V. n., když na machinacích předcházejících výběru peněz se obviněný N. nepodílel, nelze však přehlédnout, že obviněný N. se účastnil plánování a příprav trestné činnosti (pozměnění občanského průkazu) a měl z ní mít majetkový prospěch, když i podle jeho vlastních vyjádření měly být peníze použity k jeho obchodní činnosti. Obviněný N. tak realizoval svůj vlastní zištný úmysl, nikoli toliko úmysl podporovat hlavního pachatele trestného činu. Ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. proto plně nevystihuje charakter jeho jednání a jeho činnost lze považovat za článek řetězu, jehož jednotlivé články směřují k přímému vykonání trestného činu, a proto lze jeho jednání akceptovat jako spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. K námitce, že z hlediska faktické konzumpce nebylo důvodné použití §176 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že použití padělané nebo pozměněné veřejné listiny při páchání závažné majetkové trestné činnosti nelze považovat za málo významný prostředek základního trestného činu a ani rozhodovací praxe takovéto jednání za případ tzv. faktické konzumpce nepovažuje. Nejvyšší státní zastupitelství pak dodalo, že ustanovení §268 tr. ř. sice výslovně neupravuje možnost zamítnutí stížnosti pro porušení zákona z důvodů její neúčelnosti, přesto však nelze zcela přehlédnout skutečnosti zpochybňující účelnost postupu podle §266 a násl. tr. ř. v předmětné trestní věci. Sazby trestu odnětí svobody uvedené v ustanovení §248 odst. 4 a §250 odst. 4 tr. zák. jsou naprosto shodné (tak tomu bylo i podle právní úpravy platné v době spáchání trestné činnosti a v době rozhodování soudů). Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka na trestném činu, tj. i pomocníka podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., se ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 tr. zák. použije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele. Stížností pro porušení zákona vytýkaná pochybení – i kdyby k nim skutečně došlo – by tudíž nemohla mít praktický dopad na postavení obviněných, a to též s přihlédnutím ke skutečnosti, že jim v rozporu s konstantní judikaturou byly tresty odnětí svobody mimořádně sníženy za použití §40 odst. 1 tr. zák. při současné aplikaci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Za situace kdy od spáchání trestné činnosti uplynula doba téměř dvanácti let a od pravomocného skončení trestního stíhání doba téměř deseti let, by zájem na stabilitě a neměnnosti pravomocného soudního rozhodnutí zcela jednoznačně převažoval nad zájmem na jeho absolutním souladu se zákonem i v případě, že by soudní rozhodnutí skutečně trpěla vadami vytýkanými stížností pro porušení zákona nebo některými z těchto vad. Navrhlo proto, aby Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, protože není důvodná.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a soudního spisu Nejvyšší soud vytýkaná porušení zákona nezjistil. S námitkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona se již vypořádaly soudy prvního a druhého stupně, které ve svých rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě vysvětlily proč neakceptovaly názory obhajoby týkající se okamžiku dokonání trestného činu podvodu a právní kvalifikace tohoto trestného činu. Vzhledem k tomu, by stačilo na tato rozhodnutí odkázat. Nicméně Nejvyšší soud považuje za nutné na některé podstatné skutečnosti a závěry uvedené v obou rozhodnutích, s nimiž se ztotožňuje, poukázat.
V odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 19 je vysvětleno proč jednání obviněných vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a nikoliv trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., i když v určité fázi jednání obviněných znaky tohoto trestného činu nese. S touto kvalifikací trestného činu se správně ztotožňuje i soud odvolací, který shodně se závěrem soudu I. stupně uvádí, že jednání obviněných je třeba posuzovat v jeho souhrnu, kdy jejich vůdčím a jednotícím úmyslem předem domluveným bylo podvodnými machinacemi obohatit se na úkor Č. s., a. s., o částku 2.000.000,- Kč. Tento úmysl obvinění po vzájemné dohodě a pod nesporným vedením obviněného J. B. jednotlivými kroky, popsanými pod bodem II.) výroku rozsudku soudu I. stupně postupně uskutečňovali, a to s tím výsledkem, že získali tuto částku do své dispozice nejprve fyzicky a posléze i dokladově na svých falešných účtech.
Skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. předpokládá prosté přisvojení si cizí věci, která byla pachateli tohoto trestného činu svěřena zatímco trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl. Soudní praxe i před novelou trestního zákona provedenou zák. č. 265/2001 Sb., kterou bylo do trestního zákona zařazeno ustanovení §89 odst. 18 tr. zák., připouštěla, aby uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu bylo realizováno provedením počítačové operace. Nejvyšší soud souhlasí s výše uvedeným názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že ze skutečnosti, že obviněný B. byl zaměstnancem Č. s., a. s., nelze dovozovat, že mu byly odevzdány do faktické moci finanční prostředky tohoto ústavu, aby s nimi nakládal určitým způsobem. Obvinění začali s podvodnými machinacemi, tedy s uváděním někoho v omyl již řadu týdnů před samotným výběrem částky 2.000.000,-Kč svědkem R. K. a jejím podvodným převedením na účet svědka J. Š. Je proto třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že všechny uvedené kroky obviněných směřovaly zcela zřejmě k úmyslu podvodného obohacení a vylučovaly úmysl pouhého přisvojení si cizí svěřené věci. Lze rovněž souhlasit s názorem odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu I. stupně konstatuje (ten považoval za okamžik dokonání trestného činu podvodu, když obviněný P. N. po dohodě s obviněným J. B. a na jeho návod dal příkaz k převodu částky 2.000.000,- Kč, kterou uložil v pobočce Č. s., a. s., v J. ulici do pobočky v P. ulici a následně druhý den šel tyto peníze v hotovosti vybrat), že k dokonání trestného činu podvodu došlo již tehdy, kdy obviněný J. B. po dohodě s obviněným P. N. provedl podvodné účetní machinace, popsané pod bodem II. rozsudku soudu I. stupně, za pomoci svědka R. K. vybral částku 2.000.000,- Kč z účtu U. s. k. v P. a zajistil její předání obviněnému J. N., který s ní manipuloval podle pokynů obviněného J. B. jako se svým majetkem. Tímto okamžikem se oba obvinění podvodným způsobem, na kterém se předem domluvili a v rolích, které si předem rozdělili, obohatili na úkor Č. s., a. s., o částku 2.000.000,- Kč. Další postup obviněného P. N., řízený radami obviněného J. B., který směřoval k zakrytí tohoto činu a k zajištění beztrestnosti obou obviněných, avšak byl ukončen zákrokem policejního orgánu proti němu, je třeba posuzovat jako ukončování dokonaného trestného činu. V této souvislosti lze rovněž odkázat na výše uvedené vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které vyčerpávajícím způsobem odůvodnilo závěr, že jednání obviněného N., přestože se jednalo z hlediska rozlišení o případ hraniční, bylo správně posouzeno jako spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. a nikoliv jako pomoc podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. I s těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje, přičemž lze uzavřít, že i kdyby se připustilo (vzhledem k uvedenému to však v úvahu nepřichází), že došlo ke stížností pro porušení zákona vytýkaným pochybením, tak z hlediska trestní sazby by se postavení obviněných nezměnilo a není proto zřejmé z jakých důvodů byla stížnost pro porušení zákona, údajně ve prospěch obviněných P. N. a J. B., vůbec podána.
Nejvyšší soud neshledal porušení zákona ani ve výroku, jímž byli obvinění uznáni vinnými trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle ustanovení §176 odst. 1 tr. zák., které bylo ministrem spravedlnosti namítáno z důvodu údajné faktické konzumpce s tím, že pozměnění občanského průkazu obviněnými mělo být pouze součástí přípravného jednání směřujícího ke spáchání daleko závažnějšího trestného činu. Faktickou konzumpcí se rozumí případ, kdy porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením trestního zákona je v konkrétním případě jen bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem hlavní trestné činnosti postižené jiným ustanovením trestního zákona. Základním předpokladem faktické konzumpce je, že trestná činnost byla spáchána v jednočinném souběhu. Podle platné judikatury jsou předpoklady faktické konzumpce vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činu nebo jejich trestních sankcí (R 10/1987-II). O takový případ jde např. tehdy, když při vraždě jsou bodnutím nožem poškozeny i šaty oběti. Pachatel bude odsouzen jen pro trestný čin vraždy podle §219 tr. zák., a nikoli též pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. Vztah faktické konzumpce je nahodilý, vytváří se případ od případu podle okolností konkrétního případu. V projednávané trestní věci však jednání obviněných kvalifikované jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. nesplňuje předpoklady faktické konzumpce k trestnému činu podvodu, neboť pozměnění občanského průkazu nelze považovat za bezvýznamný prostředek hlavní trestné činnosti a z hlediska stupně společenské nebezpečnosti může vedle trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. samostatně obstát.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně, nezávisle a v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, když neúplnost případných skutkových zjištění ani nebyla stížností pro porušení zákona namítána, nemá Nejvyšší soud důvodné pochybnosti, jak bylo výše uvedeno, a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Za této situace proto Nejvyšší soud nemohl jinak než stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.
Nad rámec projednávané stížnosti pro porušení zákona je nutno pro úplnost konstatovat, že zatímco obviněný J. B. uložený mu trest odnětí svobody již v podstatě odpykal (v roce 2000 byl podmíněn propuštěn), obviněný P. N. s jeho výkonem ani nezačal; od právní moci odsuzujícího rozsudku byl neznámého pobytu a až v současné době probíhá řízení o jeho vydání z USA.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k