ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.201.2004.1
sp. zn. 4 Tz 201/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného O. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 To 111/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 21/1999, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný O. B. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 11 T 21/99, pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se dopustil od přesněji nezjištěné doby v roce 1993 do konce roku 1998 ve Z. jako ředitel a jednatel obchodní společnosti G. Z., s. r. o. se sídlem N., Z., tím, že odčerpal z jednotlivých účtů této obchodní společnosti různé finanční částky v celkové výši 6 747 681,- Kč, které použil bez vědomí ostatních společníků na jiný účel než ku prospěchu společnosti a způsobil tak poškozené obchodní společnosti G. Z., s. r. o. se sídlem N., Z., škodu ve výši 6 747 681,- Kč.
Za tento trestný čin a sbíhající se dva trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 1999 sp. zn. 4 T 44/99 a rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. 4 T 160/99, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti G. Z. s. r. o. se sídlem N., Z. částku ve výši 6 747 681,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí si podal obviněný odvolání prostřednictvím obhájce. Ve věci následně rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 To 111/2002, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému O. B. byl uložen za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 4 T 44/99, a za další sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 4 T 160/99, podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. K jeho výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 4 T 160/99. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit Ing. M. K., Z. – P., správci konkurzní podstaty G. Z. s. r. o., se sídlem N., Z., částku ve výši 6 747 681,- Kč.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 To 111/2002 podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného O. B. Uvedeným rozsudkem byl podle názoru ministra spravedlnosti porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že se v odůvodnění svého rozsudku omezil na závěr o tom, že obviněný formou zpronevěry odčerpal z bankovních účtů G. Z., s. r. o. celkovou částku ve výši 6 747 681,- Kč aniž uvedl, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl i v případě počáteční částky 3 000 000,- Kč, ohledně níž pouze obecně konstatoval, že tak učinil na základě provedeného dokazování, a tudíž bližší okolnosti jednání obviněného s uvedenou částkou nejsou z odůvodnění rozsudku zřejmé a nevyplývají ani z žádného přímého či nepřímého důkazu. Vzhledem k nedostatečným skutkovým zjištěním ohledně toho, zda byla skutečně společnost G. Z., s. r. o. poškozena ke dni 31. 12. 1994 o částku 3 mil. Kč, není možné u obviněného spolehlivě dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k této částce, která v konkrétním případě podmiňuje aplikaci ustanovení §248 odst. 4 tr. zák. Soudy obou stupňů proto ani nemohly učinit odpovídající úvahy směřující k odůvodnění okolností rozhodných pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle §248 odst. 4 tr. zák.
Provedené důkazy podle ministra spravedlnosti mohou vést k závěru, že finanční prostředky v částce 6 747 681,- Kč byly skutečně z bankovních účtů G. Z., s. r. o. vybrány. Nelze však tvrdit, že celá uvedená částka nebyla postupně vložena do pokladny, neboť bylo zjištěno, že částka 3 mil. Kč tvořila v prosinci 1994 manko na pokladně, což znamená, že se podle účetnictví původně fyzicky měla tato částka na pokladně nacházet, ačkoliv tomu tak nebylo. Přitom toto manko bylo v účetním období roku 1994 jednorázově na radu daňové poradkyně účetní společnosti proúčtováno na účet, jako pohledávka za obviněným společníkem O. B., což on osobně odsouhlasil, neboť se domníval, že do budoucna nebude problém v případě vzestupu společnosti převést zmiňovanou částku zpět na pokladnu, k čemuž však vzhledem k následnému vývoji ekonomické situace společnosti nedošlo. Sám obviněný doznal, že z účtů společnosti vybíral různé finanční částky, které z části nepředal na pokladnu a těmito penězi financoval blíže nespecifikované obchodní transakce, jimiž se snažil zajistit finanční prostředky na provoz a rozvoj společnosti, avšak tyto aktivity byly prodělečné, ostatní společníci o nich nevěděli a obviněný z těchto aktivit žádné finanční prostředky zpět do pokladny společnosti G. Z., s. r. o. nepředal. Obviněný však od počátku odmítal, že by svým jednáním zpronevěřil téměř 7 mil. Kč a je přesvědčen, že se jednalo o částku výrazně nižší, přičemž opakovaně zpochybnil počáteční částku 3 mil. Kč, od níž se pak výsledná částka odvíjela. K tomu též uvedl, že shora uvedené manko na pokladně mohlo vzniknout např. chybným zaúčtováním při převodu majetku a pohledávek firmy A. Z., z níž společnost G. Z., s. r. o. vznikla, popř. i trestnou činností jiných osob. K dokreslení situace ohledně vedení účetnictví společnosti pak stěžovatel poukázal na skutečnost, že od účetního období roku 1995 si vedla účetní společnosti vedle oficiálního účetnictví i vlastní záznamy dokládající rozdíl mezi finančními částkami, které obviněný vybral z účtů společnosti, a částkami, které skutečně fyzicky předal do pokladny společnosti, které pak byly soudem hodnoceny jako průkazné a věrohodné, přičemž soud o tyto záznamy opřel zjištění způsobené škody ve výši 3 747 681,- Kč.
Vzhledem k tomu, že v předmětné věci byly provedeny veškeré dostupné důkazy, a přesto trvají důvodné pochybnosti ohledně výše uvedené otázky, které nelze ničím vyvrátit, bylo v projednávaném případě podle stěžovatele zcela na místě postupovat co do částky 3 mil. Kč v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, což by se následně odrazilo nejen ve výroku o vině, ale především ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 To 111/2002, byl porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §248 odst. 1, 4 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 11 T 21/1999, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc byla přikázána Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Ustanovená obhájkyně obviněného se v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona plně ztotožnila s jejím obsahem, t. j. s důvody i jejím petitem a navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s konečným návrhem formulovaným ministrem spravedlnosti.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil následující.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je ohledně skutkového zjištění konstatováno, že obviněný měl dispoziční právo k účtům společnosti a v přesně nezjištěné době od roku 1993 do konce roku 1998 vybral z těchto účtů různé částky v celkové výši 6 747 681,- Kč, které použil na jiný účel, než ku prospěchu společnosti, když tyto peníze neodvedl na pokladnu společnosti a způsobil tak škodu v uvedené výši. Pokud jde o vlastní výpověď obviněného, tak ten v přípravném řízení uvedl, že předmětné peníze použil na zajišťování dalších finančních prostředků pro společnost. Snažil se podnikat i v obchodní oblasti, např. týkající se cukru, kam došlo k vložení finančních prostředků. O jakou částku se za období od poloviny roku 1993 do roku 1998 jednalo ale přesně neví. Podrobněji se k těmto aktivitám nechtěl vyjádřit. Pokud obviněný podepsal potvrzení, že si vypůjčil částku 6 747 681,- Kč bez vědomí společníků a podepsal k tomu více dokladů, kde se postupně upravovala částka, tak to bylo proto, aby účetní společnosti neměla problémy. Podle svého tvrzení obviněný tyto peníze nepoužil pro vlastní potřebu, ale vše investoval do aktivit, které měly společnosti přinést peníze, což se však nestalo. O těchto obchodních případech ve společnosti žádné doklady vedeny nebyly. V hlavním líčení obviněný vyslovil o celkové částce určité pochybnosti. V průběhu doby se totiž částka na jím podepsaných papírech měnila a to během jednoho týdne i o 700 tis. až 1 mil. Kč. Nakonec podepsal čistý papír, aby si na firmě škodu dopsaly podle toho, co zjistí z účetnictví. Opakovaně potvrdil, že peníze z bankovních účtů vybíral v hotovosti sám, přičemž si je vědom kam směřovaly, ale neví na co byly užity. O celkové částce však přehled nemá. Připustil, že toto jeho nakládání s finančními prostředky společnosti bylo nestandartní podnikatelskou činností.
Krajský soud dále konstatoval, že doznání obviněného, týkající se jeho manipulace s peněžními prostředky společnosti, koresponduje s výpověďmi vyslechnutých svědků. Účetní společnosti v této souvislosti uvedla, že na pokladně byl vykazován fiktivní stav, který se musel nějakým způsobem likvidovat. Proto na radu daňové poradkyně Ing. M. tento fiktivní stav pokladny převáděla na účet pohledávek za společníky, jmenovitě za obviněným, přičemž k prvnímu přeúčtování došlo ohledně částky cca 3 mil. Kč v účetním období roku 1994. Následně tato pohledávka postupně narostla až na částku přes 6 a půl mil. Kč, přičemž k této částce došla tak, že na formuláři „souhrn příjmů a vydání“ evidovala ručně stav pokladny a na základě těchto dokladů si udělala rozpis na formuláři „opis pohybu účtu 261.“ Do roku 1994 si vedla poznámky informativně, pak už ovšem řádně, aby se v tom vyznala. Do pokladní knihy zapisovala částku, kterou jí obviněný předal. Když z výpisu z účtu zjistila, že bylo vybráno více, požadovala po obviněném výdajový doklad z banky, ten ale nikdy nedostala. S obviněným o vzniklé situaci hovořila, on na to reagoval v tom smyslu, že se to srovná.
Reakcí na výpověď obviněného v hlavním líčení bylo přibrání znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, jehož úkolem bylo odpovědět na otázky, zda je možné ze zajištěných dokladů stanovit, jakou finanční částku v hotovosti obviněný z účtů společnosti vyzvedl a neodevzdal na pokladnu, a zda odpovídají doklady vyhotovené účetní ostatním účetním dokladům, pokud se týká neodvedení peněz na pokladnu obviněným. Jak soud prvního stupně ve svém rozsudku poznamenává, znalec v písemném posudku uvedl a ve výpovědi učiněné v hlavním líčení potvrdil, že účetnictví společnosti je celkově neprůkazné, zejména postrádá řádnou inventarizaci majetku, zejména stavu peněz na pokladně. Účetní doklady k účtům pak nemají požadované náležitosti. Z předložených výpisů z účtů lze pak s jistotou tvrdit, že obviněný peníze z bankovních účtů vybral. Nelze však zjistit, zda byla celá částka vložena do pokladny, neboť není možno hodnověrně ověřit částku 3 mil. Kč tvořící údajné manko na pokladně v roce 1993 a 1994, neboť tato částka byla jednorázově proúčtována na účet – pohledávky za společníky. Žádnými zajištěnými doklady pak nelze prokazatelně doložit příjem na pokladnu vzhledem k chybějícím fyzickým inventurám. Účetní doklady pak z hlediska účetních předpisů nesplňují předepsané náležitosti, nejsou ani podepsané odpovědnými osobami.
Krajský soud však přesto považoval za nepochybné, že obviněný peníze z účtů společnosti v hotovosti vybral a část z nich použil bez vědomí ostatních společníků na jiný účel než ku prospěchu společnosti. To nakonec obviněný v obecné poloze opakovaně sám doznal. Obviněný taktéž podepsal potvrzení o tom, že si prostředky v konkrétní výši 6 747 681,- Kč vypůjčil pro vlastní potřebu bez vědomí ostatních společníků. O výši této částky pak hovoří i zápisy z valných hromad společnosti z 8. 12. 1998 a ze 17. 12. 1998. Potvrdila jí i svědkyně P., když podrobně popsala, jakým způsobem evidenci chybějící částky vedla. Její výpověď podpořila i svědkyně daňová poradkyně Ing. J. M., která jmenované po zjištění manka na pokladně doporučila vést chybějící částku, jako pohledávku za společníkem. Krajský soud taktéž poukázal na to, že pokud obviněný hodlal takovýmto způsobem pro společnost získat další finanční prostředky, pak mu nic nebránilo v tom, aby o těchto transakcích vedl řádné doklady a taktéž o nich uvedl bližší podrobnosti. Pokud obviněný používal peníze společnosti podle jeho označení k takovýmto nestandartním podnikatelským aktivitám a to dlouhodobě, musel být podle soudu prvního stupně srozuměn i s tím, že takto odčerpané finanční prostředky nebude moci do pokladny obchodní společnosti vrátit, čímž může společnosti způsobit škodu. Podle krajského soudu tudíž bylo dostatečně prokázáno, že obviněný předmětnou sumu peněz z účtů společnosti vybral a použil je na jiný účel než k jejímu prospěchu a způsobil tak společnosti škodu v uvedené výši. Tím naplnil po subjektivní i objektivní stránce zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Obviněný ve svém odvolání v podstatě zopakoval svoji obhajobu s tím, že vybrané peníze investoval do různých obchodů, které ale nevyšly. O těchto aktivitách však ostatní společníci věděli, neboť měli možnost se pravidelně seznamovat se stavem účetnictví a celkovou ekonomickou situací společnosti. S penězi se snažil získat nové obchody, pro svoji potřebu si nic neponechal a peníze si tak nepřisvojil. Zpochybňoval výši způsobené škody zejména s ohledem na již vypracovaný znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, jenž označuje účetnictví společnosti za neprůkazné, a tudíž má značné pochybnosti o tom, jak vysokou částku vlastně z majetku společnosti odčerpal. Z těchto důvodů pak žádal, aby odvolací soud odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a aby byl obžaloby zproštěn.
Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného projednal ve veřejném zasedání, v němž obviněného znovu vyslechl a poté rozhodl rozsudkem, který byl již výše citován. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů a konstatoval, že nalézací soud těmto zásadám a z nich vyplývajícím povinnostem dostál, neboť ve věci se důvodné pochybnosti nevyskytují a obhajoba obviněného byla dokazováním vyvrácena. Vrchní soud se v otázce viny plně ztotožnil s nalézacím soudem, neboť i podle něj bylo možné spolehlivě vyjít při prokazování výše odčerpané částky z provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi svědkyně P., která podrobně popsala způsob, jak evidenci vedla, přičemž její věrohodnost zpochybněna nebyla. Proto podle odvolacího soudu nalézací soud nepochybil, když ustálil výši způsobené škody na částce 6 747 681,- Kč.
Obviněný podle vrchního soudu jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť jeho úmysl vrátit do pokladny společnosti peníze, které odčerpal z účtů, byl závislý na budoucí nejisté události, k níž mohlo, ale také nemuselo dojít. Jak to označil sám obviněný, předmětné peněžní prostředky investoval do „ neobvyklého podnikání,“ ale sám další finanční prostředky neměl. Jednal tedy s vědomím, že může porušit zájem na ochraně majetku chráněný trestním zákonem v ustanovení §248 odst. 1 tr. zák. a pro případ, že tak učiní s tím byl srozuměn.
Odvolací soud taktéž konstatoval, že účel, pro který obviněný finanční prostředky z účtu obchodní společnosti odčerpával, byl jiný než společnosti prospěšný a navíc o použití těchto peněz obviněný nedoložil žádné doklady k zaúčtování a odmítl jejich užití blíže konkretizovat. Zůstává proto nezodpovězenou otázka, zda obviněný neužil vzhledem ke svým osobním poměrům část těchto prostředků k uspokojování potřeb své rodiny. Přisvojení věci podle §248 odst. 1 tr. zák. pak podle odvolacího soudu spočívalo v tom, že obviněný naložil s penězi v rozporu s účelem, pro který mu byly dány do opatrování či dispozice, jenž mařil účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstaral z věci trvalý prospěch.
Obviněný se tak podle odvolacího soudu nepochybně dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., což je pro obviněného z hlediska výše způsobené škody a tím i společenské nebezpečnosti jím spáchaného jednání příznivější posouzení.
Podstata jediné, přesto zásadní námitky obsažené ve stížnosti pro porušení zákona spočívá v tom, že ministr spravedlnosti nepovažuje za dostatečně prokázané jednání obviněného, kterým se měl dopustit zpronevěry počátečních 3 mil. Kč. Zpronevěra této částky podle jeho názoru není podložena jediným přímým či nepřímým důkazem. Z výpovědi svědkyně P. a ze závěrů vyžádaného znaleckého posudku znalce Ing. K. nevyplývá žádná okolnost, z níž by bylo možné usuzovat, že obviněný ke škodě společnosti zpronevěřil i částku 3 mil. Kč, která byla v prosinci roku 1994 zjištěna, jako manko pokladny a byla jednorázově proúčtována jako pohledávka za společníkem. Soudy se podle jeho mínění v odůvodnění svých rozhodnutí omezily pouze na konstatování, že částka byla zpronevěřena, ale neuvedly, z čeho je tento závěr dovozován. V důsledku této skutečnosti je zpochybněna i celková výše škody, jenž je rozhodná pro právní kvalifikaci jednání obviněného.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na některá ustanovení trestního řádu a na to, co je třeba z jejich obsahu vyvozovat.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V tomto ustanovení je tedy obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Z uvedeného kromě jiného vyplývá, že i výpověď obviněného je jedním z důkazních prostředků. Ta je zároveň nástrojem vlastní obhajoby obviněného a proto má stěžejní význam pro objasnění věci, neboť právě obviněný, pokud skutek spáchal, může o něm podat nejúplnější a nejpravdivější informace. Pokud se obviněný dozná, v žádném případě to nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu ( viz ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ), z čehož plyne, že doznání obviněného nemůže být jediným osamoceným důkazem ve věci.
V konkrétním případě obviněný O. B. doznal, jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení, že již od roku 1993 vybíral z účtů společnosti finanční prostředky, jenž investoval do blíže nekonkretizovaných obchodních aktivit, které měly společnosti zajistit další peníze, o nichž se podrobněji odmítl zmiňovat. V hlavním líčení měl o celkové částce určité pochybnosti, které však nedokázal přesněji vyjádřit. Ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání obviněný tvrdil, že o celkové zpronevěřené částce již nemá bližší přehled, ale podle jeho názoru se mohlo jednat asi tak o 4 mil. Kč.
Z ostatních důkazů vyplynulo, že společnost měla v kritickém období roku 1993 a 1994 dva bankovní účty, a to u E., a. s. a u A. P., a. s. K účtu u E., a. s. měl obviněný podpisové právo a podle výdajových pokladních dokladů podepsaných obviněným založených ve spise, jimiž byl v hlavním líčení proveden důkaz, obviněný osobně vybral z účtu společnosti v roce 1993 částku 1 935 599,- Kč a v roce 1994 částku 6 616 243,- Kč. Z účtu vedeného u A. P., a. s. pak obviněný vybral finanční hotovost pomocí jemu hotovostně proplácených šeků, a to v roce 1993 ve výši 6 636 140,- Kč a v roce 1994 ve výši 2 082 349,- Kč, přičemž i těmito doklady byl u hlavního líčení proveden důkaz. Z těchto dokladů lze tedy jednoznačně dovodit, že obviněný měl v kritickém období ve své dispozici částku podstatně vyšší než jsou uvedené 3 mil. Kč., přičemž tento závěr je podporován vyžádaným znaleckým posudkem, z něhož vyplývá, že obviněný finanční prostředky z účtů společnosti skutečně vybral.
Jediné, co bylo podle znaleckého posudku neověřitelné, je to, zda byly chybějící počáteční 3 mil. Kč skutečně obviněným vloženy na pokladnu, či nikoliv. Z výpovědi svědkyně P., jejíž věrohodnost nebyla nijak zpochybněna, vyplynulo, že tomu tak nebylo. Jmenovaná prohlásila, že v průběhu roku 1993 začala zjišťovat nesrovnalosti mezi výběry peněz z účtů a fyzickým stavem na pokladně. To řešila v průběhu roku 1993 a 1994 vykazováním fiktivního stavu pokladny, přičemž koncem roku 1994 tuto situaci na radu daňové poradkyně Ing. M. vyřešila vykázáním skutečného fyzického stavu na pokladně. Částku, kterou dříve fiktivně na pokladně vykazovala, jednorázově přeúčtovala jako pohledávku za společníkem obviněným B., neboť ten jí peníze, které z účtů společnosti vybíral, do pokladny všechny neodvedl ani je jinak nevyúčtoval. Obviněný B. přitom souhlasil s převodem rozdílné částky na účet, přičemž o stavu tohoto účtu mu vždy svědkyně P. během roku podávala přehled. ( viz č. l. 42 – 43 spisu ve spojení s č. l. 1465 spisu ). Výpověď svědkyně P. v tomto souhlasí s výpovědí svědkyně Ing. M. a je nepřímo podporována i citovaným znaleckým posudkem, neboť tento výslovně konstatuje, že skutečný stav pokladny nebyl ověřován fyzickou inventarizací, ačkoli to účetní jednotce ukládá zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Ostatní účetní doklady pak rovněž nemají zákonem požadované náležitosti. Proto bylo podle názoru znalce nutné, považovat účetnictví společnosti za celkově neprůkazné. V důsledku toho musely soudy vycházet při zjišťování skutkového stavu především z výpovědí obviněného, svědků a z obsahu jiných, zejména listinných důkazů. Významnou okolností rovněž bylo, že obviněný dne 30. 11. 1998 podepsal prohlášení o tom, že si v průběhu let 1993 – 1998 vypůjčil ze společnosti částku 6 747 681,- Kč - viz č. l. 17 spisu. Ve spise se pak nachází další písemné potvrzení obviněného B. ze dne 25. 2. 1998 o tom, že tuto částku, jenž je v účetnictví vedena jako pohledávka za společníkem, použil pro vlastní potřebu - viz č. l. 18 spisu. Tyto listiny by obviněný v té době nepochybně dobrovolně nepodepsal, pokud by měl minimální pochybnost o celkové výši částky, za jejíž osud nesl odpovědnost. Uvedená pohledávka společnosti za obviněným pak byla i předmětem jednání mimořádné valné hromady společnosti dne 8. 12. 1998, jak o tom svědčí ve spise založený zápis, kde byl obviněný ostatními společníky na vzniklou situaci dotazován, přičemž k věci uvedl, že si tyto peníze od společnosti od roku 1993 postupně vypůjčil, ale k jejich vrácení se odmítl vyjádřit. I těmito listinami byl v hlavním líčení proveden důkaz.
Ze shora uvedených důvodů proto nebylo možné přisvědčit názoru ministra spravedlnosti, že by závěr soudů ohledně uvedené počáteční částky 3 mil. Kč nebyl podložen žádnými důkazy.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že uvedená obchodní společnost, jako samostatná právnická osoba, měla svůj majetek odlišný od majetku svých společníků a s tímto svým majetkem podnikala a hospodařila. Společníci obchodní společnosti nejsou podílovými vlastníky majetku společnosti a jejich vztah ke společnosti je vymezen souborem práv a povinností společníka ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Přesně vymezené povinnosti má podle obchodního zákoníku i statutární orgán obchodní společnosti – jednatel, a to i ve vztahu k řádnému vedení účetnictví, za něž ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 obch. zák. odpovídá.
Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, tedy ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného O. B. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti ( §2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to rovněž v posuzovaném případě, když bylo třeba věnovat velkou pozornost provedeným důkazům, a to i za situace, kdy se obviněný B. k trestnému činu částečně doznal. I v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněného, svědků a výpovědi znalce, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry o vině obviněného B., které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto závěry pak byly ještě doplněny o argumentaci odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí reagoval zejména na námitky obsažené v podaném odvolání obviněného a tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.
Podle Nejvyššího soudu tedy byla vina obviněného v celém rozsahu dostatečně prokázána, čili správně posouzena pokud jde o učiněné skutkové zjištění i jeho právní kvalifikaci.
Obecně je pak třeba zdůraznit, že pokud ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů ( §2 odst. 6 tr. ř. ), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona argumentovala zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jako je tomu v přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů výše naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Protože v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o vině meritorního rozhodnutí byl vydán v souladu se zákonem, další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, jelikož zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval a jejich vliv na správnost výroku o vině shledán nebyl ( viz 267 odst. 3, 4 tr. ř. )
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného O. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 To 111/2002, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání ( viz §274 tr. ř. )
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c