ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.202.2004.1
sp. zn. 4 Tz 202/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 12. ledna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného D. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 5 To 389/2004, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 2 T 111/2004, byl obviněný D. B. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (bod 1. výrokové části rozsudku), kterých se dopustil tím, že dne 20. 9. 2003 v ranních hodinách v silně podnapilém stavu v Ž., okres L., v M. ulici kopal do vchodových dveří domu, kde bydlí rodiče jeho manželky M. B., která k těmto uprchla ze strachu před ním, dveře vykopl a vykřikoval, že manželku podřízne, po příchodu policistů odešel do svého bytu ve vedlejším vchodu, kam přišla jeho manželka kolem 9.00 hodin pro oblečení dětí, v bytě ji však povalil, kopal do ní, kopy vedl do trupu a pasu a udeřil ji pěstmi do hlavy, přičemž jí vyhrožoval podříznutím a tato v důsledku napadení utrpěla zhmoždění levé temenně-tylní krajiny, prokrvácení podkoží v levé bederní krajině dosahující až k hraně lopaty kyčelní kosti s podezřením na zlomení desátého žebra na levé boční straně hrudníku, pracovní neschopnost poškozené trvala 15 dní a byla ukončena na její žádost, přičemž obvykle bývá dva až tři týdny. Za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. uvedené v bodě 1. výrokové části rozsudku a za sbíhající se trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., trestný čin hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle §198a odst. 1 písm. a) tr. zák., trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 12. 2003, sp.zn. 2 T 568/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 6 To 135/2004, byl obviněnému D. B. uložen podle §155 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §39a odst. 2 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 12. 2003, sp.zn. 2 T 568/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 6 To 135/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný D. B. byl dále rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 2 T 111/2004, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (bod 2. výrokové části rozsudku), kterého se dopustil tím, že dne 9. 12. 2003 kolem 17.30 hodin v jejich bytě požadoval po své manželce M. B. částku 5.000,- Kč, což měla být jeho výplata, s tím, že peníze potřebuje na advokáta, donutil poškozenou odejít s ním k bankomatu, kde se přesvědčil, že na účtu žádné peníze nejsou, po návratu do bytu v podnapilém stavu manželce počal vyhrožovat podříznutím v případě, že nevezme zpět oznámení na něho, škrtil ji a této se nakonec podařilo utéci do sousedního vchodu k rodičům, odkud přivolala policisty, obviněný předtím u vchodu do domu, kde rodiče bydlí, vykopl dveře a na chodbě jí vyhrožoval zabitím a požadoval vydání peněz. Za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. byl obviněnému D. B. uložen podle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 2 T 111/2004, podal obviněný D. B. v zákonné lhůtě odvolání směřující proti výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (bod 2. výrokové části rozsudku) a proti výroku o trestu, který mu byl uložen za tento trestný čin.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 5 To 389/2004, byl výše uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o uložení samostatného trestu odnětí svobody a ve způsobu jeho výkonu. Krajský soud v Ústí nad Labem podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný D. B. byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 9. 12. 2003 kolem 17.30 hodin, ve společném bytě v M. ulici v podnapilém stavu vyhrožoval M. B., zabitím pro případ, že nevezme zpět trestní oznámení, které na něho učinila v souvislosti se skutkem z 20. 9. 2003, škrtil ji a té se nakonec podařilo utéci do bytu jejích rodičů v sousedním domě, odkud přivolala policii. Za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. byl obviněnému D. B. odvolacím soudem uložen samostatný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že při zjišťování skutkového stavu v bodu 2. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 5. 2004, sp.zn. 2 T 111/2004, zcela správně vycházel soud prvního stupně z výpovědi poškozené M. B., která prakticky koresponduje i s výpovědí obviněného. Sám obviněný totiž podporuje výpověď poškozené, když shodně jako ona popisoval, jak přišel kritického dne domů, požadoval peníze na advokáta, šli se společně přesvědčit k bankomatu o stavu účtu, jakož i to, že po návratu došlo mezi nimi k hádce, při níž se ptal, jak to bylo s trestním oznámením, které na něho učinila a které mu bylo téhož dne, tj. 9. 12. 2003, doručeno. Popsal rovněž, jak byl rozčilený a přitom bral poškozenou do tzv. kravaty. Popřel pouze výhrůžky vůči poškozené. Krajský soud v Ústí nad Labem dále uvedl, že v rámci odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by věrohodnost výpovědi poškozené jakkoli zpochybňovalo. Soud prvního stupně vzal tedy správně za základ skutkových zjištění v případě výroku o vině pod bodem 2. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 2 T 111/2004, výpověď poškozené M. B. V rozporu s touto výpovědí, ale i s odůvodněním napadeného rozsudku vztahujícím se k výše uvedenému výroku o vině, však vzal soud prvního stupně za prokázané, že obviněný D. B. „v podnapilém stavu manželce počal vyhrožovat podříznutím“ pro případ, že nevezme zpět trestní oznámení, které na něho učinila. Nic takového totiž poškozená ve své výpovědi neuvedla a citované zjištění nemělo oporu ani v žádném dalším k tomuto skutku provedeném důkazu. Dne 9. 12. 2003, tj. v případě skutku pod bodem 2. napadeného rozsudku, jak vyplývá z výpovědi poškozené, jí však pro případ, že nevezme zpět trestní oznámení, vyhrožoval obviněný „zabitím“ a zároveň ji škrtil, když ji vzal do tzv. kravaty. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2. a v důsledku toho i ve výroku o samostatném trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, jak je uvedeno výše.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 5 To 389/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného D. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a v řízení předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 5. 2004, sp.zn. 2 T 111/2004, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že řízení, které předcházelo vydání rozsudku soudu prvního stupně, bylo provedeno náležitým způsobem bez procesních vad či nedostatků a za respektování práv obhajoby. Dále lze podle ministra spravedlnosti České republiky akceptovat, že nalézací soud jako věrohodnou vyhodnotil právě výpověď poškozené M. B., neboť byla přesvědčivá a byla nepřímo podporována i dalšími provedenými důkazy. Při formulaci popisu skutkových zjištění ve výroku o vině však nalézací soud dostatečně nezvážil, které skutkové okolnosti jsou pro posouzení trestnosti jednání obviněného rozhodné. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je nutno, aby pachatel spáchal čin uvedený v §235 odst. 1 tr. zák. na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Nelze pochybovat, že poškozená byla v postavení svědka v trestním řízení, iniciovaném jejím trestním oznámením proti obviněnému D. B. pro skutek spáchaný dne 20. 9. 2003, neboť jí byly známé skutkové okolnosti činu obviněného ze dne 20. 9. 2003 významné pro rozhodnutí příslušných orgánů; navíc ve večerních hodinách dne 9. 12. 2003, kdy obviněný uplatnil výhrůžky proti poškozené, bylo již i formálně vedeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. proti jeho osobě a poškozená v tomto řízení měla jako svědkyně následně vypovídat. Stran další skutkové okolnosti, že uvedený čin byl spáchán v souvislosti s výkonem její zákonné povinnosti svědka, je ve skutkové větě tato povinnost shledána ve vynucovaném jednání poškozené, které mělo spočívat ve „zpětvzetí trestního oznámení“. Při posuzování otázky, zda konání, ke kterému měla být poškozená jednáním obviněného nucena, lze posoudit jako konání v souvislosti s výkonem povinností svědka, však nelze než konstatovat, že pojem „zpětvzetí trestního oznámení“ bez bližšího vyjádření ve skutkových zjištěních, v čem konkrétně mělo toto jednání spočívat, nedává dostatečný podklad pro právní kvalifikaci jednání obviněného použitou nalézacím soudem. Odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti sice správně zjistil, že výhrůžka obviněného vůči poškozené nespočívala ve výhrůžce „podřezáním“, nýbrž „zabitím“ a skutková zjištění soudu nalézacího v tomto směru odpovídajícím způsobem upravil, avšak na druhou stranu namítanou nejasnost skutkových zjištění bez dalšího akceptoval. Z výše uvedeného ministr spravedlnosti dovozuje, že odvolací soud kvalifikoval jednání obviněného D. B. v rozporu se zákonem jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 5 To 389/2004, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud zjistil, že v případě projednávané trestní věci při zjišťování skutkového stavu vycházel správně Okresní soud v Lounech i Krajský soud v Ústí nad Labem z výpovědi poškozené M. B., kterou vzal za základ svých skutkových zjištění a která prakticky koresponduje i s výpovědí obviněného D. B. Dále bylo Nejvyšším soudem ze spisového materiálu zjištěno, že Okresním soudem v Lounech byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného D. B. V odůvodnění rozsudku okresní soud podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku také vyplývá, jak se okresní soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo strpěl, a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Z povahy věci vyplývá, že v posuzovaném případě přichází v úvahu pouze spáchání činu na svědkovi.
Pro posouzení výše uvedených námitek ministra spravedlnosti je nutné zabývat se pojmy „svědek“ a „spáchá čin v souvislosti s výkonem povinností svědka“. Trestní zákon ani trestní řád pojem svědka nedefinují. Trestní řád vymezuje v ustanoveních §97 až §104 pouze povinnosti a práva svědka a postup při provádění důkazů jeho svědeckou výpovědí. Svědek je osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o tom, co je jí známo o trestném činu, jeho pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení, přesněji řečeno o okolnostech, které viděla, slyšela nebo jinak vnímala svými smysly.
Pro úplnost je třeba dodat, že za svědka ve smyslu §235 odst. 2 písm. e) tr. zák. je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činným v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že proti obviněnému D. B. již bylo dne 9. 12. 2003 vedeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro skutek spáchaný dne 20. 9. 2003 a poškozená měla v trestním řízení jako svědkyně následně vypovídat, není pochyb o tom, že poškozená M. B. byla v postavení svědka.
Pokud jde o druhý pojem, tj. „spáchá čin v souvislosti s výkonem povinností svědka“, je třeba nejprve uvést, co jsou povinnosti svědka v trestním řízení. Těmito povinnostmi svědka jsou: na předvolání se dostavit a vypovídat o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§97 tr. ř.); při výslechu zachovávat státem uloženou nebo uznanou mlčenlivost (§99 odst. 2 tr. ř.); při výslechu vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet (§101 odst. 1 tr. ř.), v rámci výslechu se podrobit příkazu napsat potřebný počet slov, je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu (§101 odst. 4 tr. ř.), pokud používá při výslechu písemných poznámek, na požádání je předložit vyslýchajícímu k nahlédnutí (§93 odst. 1 tr. ř. a §103 tr. ř.), při rekognici na výzvu vyslýchajícího nejprve popsat osobu nebo věc, o jejíž znovupoznání jde (§93 odst. 2 tr. ř., §103 tr. ř.).
Pojem „spáchá čin v souvislosti s výkonem povinností svědka“ je podle názoru Nejvyššího soudu široký a zahrnuje i jednání vůči svědkovi v období, kdy svědek ještě své povinnosti neplní, ale jednání má k tomuto plnění povinností určitý vztah. Jelikož jde o souvislost činu záležícího ve vydírání s výkonem povinností svědka, zákonnou podmínkou pouze je, že musí jít o vztah záležící v ovlivňování výkonu uvedených povinností.
Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. tedy je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi z pohnutky zde uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem v souvislosti je širší než pojem pro výkon (srov. §221 odst. 2 písm. a), §222 odst. 2 písm a) tr. zák.). Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost. Nejčastěji půjde o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď. Z hlediska zavinění musí pachatel o těchto okolnostech vědět, a to nejen, že čin je páchán na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi, ale též že se tak děje „v souvislosti“ s výkonem jejich povinnosti.
V případě projednávané trestní věci se pojem „zpětvzetí trestního oznámení“ nevztahuje bezprostředně k určité konkrétní povinnosti svědka, ale v širší souvislosti znamená nejen stažení trestního oznámení, ale také ovlivňování svědecké výpovědi poškozené a podání nepravdivé svědecké výpovědi poškozenou M. B. Ve své výpovědi poškozená M. B. mimo jiné uvedla, že obviněný D. B. „řekl, že mu přišlo předvolání kvůli těm žebrům a já že jsem mu řekla, že jsem to stáhla. Já jsem řekla, že to není pravda a naopak, že jsem na něho podala trestní oznámení. Došli jsme tak až domů. Doma mi začal říkat, že jestli „to nestáhnu“, že mě zabije, začal do mě strkat a sprostě mi nadávat.“
Z výpovědi samotného obviněného D. B. vyplývá, že připustil slovní i fyzický konflikt mezi ním a poškozenou v souvislosti s řešením otázky, jak hodlá poškozená postupovat v souvislosti s jeho trestním stíháním, přičemž připustil i výhrůžky zabitím poškozené.
Z uvedeného vyplývá, že obviněný D. B. se výše popsaného skutku dopustil v souvislosti se svědeckou výpovědí poškozené, kdy se ji snažil přinutit pohrůžkou násilí a následně i násilím, aby vypovídala v jeho prospěch.
Z uvedeného lze dovodit, že se jednání, kterého se obviněný D. B. dopustil dne 9. 12. 2003, dotýká konkrétní povinnosti svědka, a to povinnosti při výslechu vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet (§101 odst. 1 tr. ř.). Obviněný D. B. se výše citovaného výhružného jednání dopustil s úmyslem odradit poškozenou od řádného plnění jejích povinností svědka, svým jednáním ji chtěl přimět, aby vypovídala nepravdu a svědčila tak v jeho prospěch, ve snaze zabránit svému trestnímu postihu.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že Okresní soud v Lounech ani Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybily, pokud kvalifikovaly jednání obviněného D. B. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 2 písm. e) tr. zák.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného D. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 5 To 389/2004, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Pro úplnost zbývá dodat, že i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnout stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.