ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.207.2004.1
sp. zn. 4 Tz 207/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 18. ledna 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. G., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 3 T 49/2003, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 3 T 49/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. a §125 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného P. G.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku o trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání a zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve všech typech obchodních společností na dobu tří roků.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 3 T 49/2003, byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 12. 3. 2002 v O., v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele – společnosti H. s. A., se sídlem D. S., M., S., jako společník firmy C., s.r.o., se sídlem O. – M., Š., uzavřel jako převodce „Smlouvu o převodu obchodního podílu“ s nabyvatelkou J. Ch., na kterou převedl vlastní obchodní podíl ve společnosti C., s.r.o., odpovídající vkladu ve výši 50.000,- Kč k celkovému základnímu kapitálu společnosti ve výši 100.000,- Kč za cenu ve výši 1,- Kč, ačkoliv věděl, že je na základě pravomocného rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 4 Cm 27/97, povinen zaplatit společnosti H. s. A. částku 50.000,- Kč s příslušenstvím, čímž tímto jednáním zmařil možnost uspokojení pohledávek svého věřitele – H. s. A. výkonem rozhodnutí postižením obchodního podílu ve společnosti C., s.r.o., když jiný movitý či nemovitý majetek nevlastnil.
Za to byl obviněnému v sazbě §256 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve všech typech obchodních společností na dobu tří roků.
Rozsudek byl obviněnému doručen dne 24. 11. 2003, státnímu zástupci dne 10. 10. 2003, a vzhledem k tomu, že žádná z oprávněných osob nepodala odvolání, nabyl právní moci dne 3. 12. 2003.
Proti citovanému rozsudku, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. G. Vytýká v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních §23 odst. 1, §31 odst. 1, §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák.
Ve svém mimořádném opravném prostředku ministr spravedlnosti napadl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 3 T 49/2003, ve výroku o trestu zákazu činnosti. Podle jeho názoru byly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, avšak vymezení předmětu a rozsahu trestu zákazu činnosti bylo formulováno příliš široce a neurčitě, zejména když obviněnému bylo zakázáno jakékoliv podnikání. Obviněný se trestné činu dopustil jako společník firmy C., s.r.o., nikoliv jako statutární orgán této společnosti, nebylo proto nutné obviněnému zakazovat výkon ve funkce statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. G. v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí (správně na zrušený výrok o trestu zákazu činnosti) obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1, případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Z trestního spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 3 T 49/20003, Nejvyšší soud zjistil, že po nápadu obžaloby dne 8. 4. 2003 vydal samosoudce ve věci nejprve dne 17. 4. 2003 trestní příkaz, jímž při shodném výroku o vině v souladu s podanou obžalobou a užitím totožné právní kvalifikace činu, uložil obviněnému P. G. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Obviněný P. G. podal proti trestnímu příkazu v zákonné lhůtě odpor, v důsledku čehož byl trestní příkaz zrušen a samosoudce ve věci nařídil hlavní líčení.
V hlavním líčení, které bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, okresní soud provedl dokazování v rozsahu, který byl potřebný a dostačující pro objektivní posouzení věci. Správně kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. V souladu se zákonem byl shledán výrok o trestu odnětí svobody a také odložení jeho výkonu na zkušební dobu třiceti měsíců. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 3 T 49/2003, vyplývá, z jakých skutečností soud vycházel při stanovení druhu trestu, a to trestu odnětí svobody a jeho výše. Stejně tak je odůvodněn závěr soudu o tom, že účelu trestu lze dosáhnout i bez přímého výkonu trestu odnětí svobody, když soud vyložil také úvahy jež ho vedly k podmíněnému odkladu výkonu trestu a stanovení délky zkušební doby. Odůvodnění postrádá argumentaci proč došlo k prodloužení délky zkušební doby oproti původně vydanému trestnímu příkazu, když původně shledával soud přiměřenou tuto dobu v trvání dvou roků, posléze v trvání třiceti měsíců, obecně však stanovení délky zkušební doby má oporu v ustanovení §58 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud však současně konstatuje, že rozsudek okresního soudu naopak zcela postrádá odůvodnění výroku o trestu zákazu činnosti, který byl uložen vedle trestu odnětí svobody.
Podle ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit.
Porovnáním citace tohoto zákonného ustanovení a odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že okresní soud své zákonné povinnosti jež mu z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyplývá nedostál, neboť odůvodnění nejenže neobsahuje rozbor úvah, které samosoudce k uložení trestu zákazu činnosti vedly, ale ostatně ani zmínku o tom, že takovýto druh trestu byl vůbec obviněnému uložen.
Tato skutečnost byla také podnětem pro dotaz, který byl okresnímu soudu položen vedoucí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, krajského živnostenského úřadu v Ostravě ( viz č. l. 161 spisu ), kde uvedla, že rozsudek sp. zn. 3 T 49/2003 se stal podkladem pro rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, živnostenského úřadu, jímž bylo obviněnému zrušeno živnostenské oprávnění podle zákona č. 455/1991 Sb. Protože proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání ke krajskému živnostenskému úřadu, činil úřad dotaz jak uložený trest zákazu činnosti vlastně vykládat, zda jako zákaz podnikání obecně či zákaz podnikání v obchodní společnosti.
Samosoudce okresního soudu podal tazateli písemně tzv. „Výklad ustanovení o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě “ (viz č. l. 164 spisu). V tomto přípisu odůvodnil úvahy okresního soudu o důvodech uložení trestu zákazu činnosti, jeho rozsahu a délce, čímž sice tazateli poskytnul podklad pro jeho další procesní postup, v žádném případě však nekonvalidoval napadený rozsudek potud, že tento výrok v něm zůstal neodůvodněn. Rozsudek tak je zatížen takovou procesní vadou, že v této části je nepřezkoumatelný.
Nejvyšší soud se ztotožnil se stížností pro porušení zákona potud, pokud stěžovatel namítá, že trest zákazu činnosti byl vymezen široce a posuzované trestní věci neadekvátně. Naopak se s argumentací ministra spravedlnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona neztotožnil v tom, že úžeji vymezený a pregnantněji specifikovaný trest zákazu činnosti by byl v posuzované trestní věci uložen důvodně.
Podmínkou pro uložení trestu zákazu činnosti je podle ustanovení §49 odst. 1 tr. zák., aby se pachatel právě v souvislosti s touto činností dopustil trestného činu. Účelem trestu zákazu činnosti je znemožnit pachateli trestného činu, jehož se dopustil v souvislosti s výkonem určitého povolání nebo funkce, aby takový trestný čin v budoucnu opětovně spáchal. Soud proto může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu; to znamená zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu. Přitom souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá a bezprostřední. Souvislost v tomto smyslu existuje, pokud byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila.
Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 3 T 49/2003, obviněný P. G. se dopustil trestného činu poškozování věřitele tím, že „… uzavřel jako převodce „Smlouvu o převodu obchodního podílu“…“, tedy tím, že prodejem odstranil část svého majetku, čímž způsobil, že jeho věřitel, společnost H. nemohla být uspokojena z výtěžku prodeje tohoto obchodního podílu, tudíž částečně zmařil uspokojení svého věřitele.
Podle ustanovení §114 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku, představuje obchodní podíl účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti. Jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Obchodní podíl představuje nejenom majetková práva, ale také nemajetková práva společníka a jeho povinnosti. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v možnosti převodu obchodního podílu, v podílu na případném zisku obchodní společnosti, v nároku na vypořádací podíl při zániku účasti společníka ve společnosti, v podílu na likvidačním zůstatku při zrušení společnosti s likvidací. Obchodní podíl je dle terminologie současného českého občanského a obchodního práva tzv. jinou majetkovou hodnotou.
Svého jednání, které bylo správně Okresním soudem v Ostravě kvalifikováno jako trestný čin poškozování věřitele, se tedy obviněný nedopustil nejen při provozování podnikatelské činnosti, ale ani při výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti. Nebyla tak splněna obecná zákonná podmínka uvedená v ustanovení §49 odst. 1 tr. zák., podle níž je nutné, aby se pachatel dopustil trestného činu právě v souvislosti s touto činností, trest zákazu činnosti proto nemohl být uložen.
Podle ustanovení §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis. Tedy ta činnost, na kterou se má vztahovat zákaz činnosti, musí spadat do některé z uvedených kategorií, pachateli tedy nelze zakázat jakoukoliv aktivitu. Toto ustanovení tedy obecným způsobem vymezuje rozsah pojmu činnosti, která může být předmětem trestu zákazu činnosti. Pokud tedy jsou shledány podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti, je třeba výše popsaným způsobem určit vymezení předmětu a rozsahu činnosti, jejíž výkon by měl být zakázán ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 tr. zák.
Při vymezení rozsahu zákazu činnosti je nutno vycházet především z účelu tohoto druhu trestu a ze souvislosti se spáchaným trestným činem. Má-li být zakázaná činnost, která má znaky podnikání podle §2 odst. 1 obchodního zákoníku, je třeba při vymezení obsahu a rozsahu zakázané činnosti vycházet z toho, podle jakých právních předpisů je taková činnost vykonávána. Příliš široké určení zákazu činnosti může totiž bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Nelze proto trest zákazu činnosti, a to i v případě, že obecná podmínka jeho uložení je splněna, uložit jako trest „zákaz podnikání“. Nejvyšší soud tak z těchto důvodů uzavírá, že pro uložení trestu zákazu činnosti nebyly v posuzované trestní věci splněny zákonné podmínky.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003, sp. zn. 3 T 49/2003, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. G. v ustanoveních §49 odst. 1, §50 odst. 1tr. zák. a §125 odst. 1 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání a zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve všech typech obchodních společností na dobu tří roků. Rozsah zrušení je možný vzhledem k tomu, že jde o oddělitelný výrok. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á