ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.211.2004.1
sp. zn. 4 Tz 211/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 8. února 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. H., proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 2 T 225/2002, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á , neboť není důvodná.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 2 T 225/2002, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 18. 9. 2000 v době od 7.00 hod. do 12.00 hod. odcizil ze skládky dříví v místech zvaných „M. š.“ v k. ú. obce L., okr. B., celkem 30,72 m3 smrkové kulatiny v kvalitě III.A a III.B majitele spol. E. s.r.o. se sídlem K., okr. B., a toto dříví na výše uvedeném místě ihned prodal na základě faktury č. 40/00 za částku ve výši 32.556,- Kč V. Ž., trvale bytem O., ul. K. J. Svým jednáním tak výše uvedenému majiteli dřevní hmoty způsobil škodu odcizením ve výši 73.570,50 Kč. Za to byl obviněný v sazbě §247 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Pro výkon trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Tento rozsudek byl obviněnému doručen dne 17. 10. 2002, právní moci nabyl dne 26. 10. 2002.
Obviněný P. H. byl na podkladě trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 2 T 115/2001, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu v podzimních měsících roku 2001 (správně jde o rok 2000) si opatřil zařízení a suroviny k výrobě tzv. pervitinu, obsahujícího látku metanfetamin, jež dle zákona č. 167/1998 Sb. patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1998 Sb.), který na tomto zařízení až do března 2001 pro svou potřebu vyráběl. Za to byl obviněný v sazbě §187 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2001, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. také trest propadnutí věcí, které jsou podrobně specifikovány v napadeném trestním příkaze pod body 1) – 19) výroku o trestu. Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 8. 6. 2001 a právní moci nabyl dne 19. 6. 2001.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. H., a to proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 2 T 225/2002. Namítá v ní, že zákon byl porušen v neprospěch tohoto obviněného v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a v řízení, kterému předcházelo také v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona vytkl ministr spravedlnosti Okresnímu soudu v Blansku, že se neřídil ustanovením §35 odst. 2 tr. zák., tedy že neuložil souhrnný trest, ačkoliv pro jeho uložení byly splněny zákonné předpoklady. Nezohlednil totiž skutečnost, že obviněnému ukládal trest za skutek, který spáchal dříve, než mu byl dne 8. 6. 2001 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 2 T 115/2001. Existence tohoto předchozího odsouzení je přitom zřejmá z opisu z rejstříku trestů, který je součástí trestního spisu vedeného pod sp. zn. 2 T 2205/2002.
Ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 2 T 225/2002, byl porušen zákon v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a současně zrušil případná další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 jako trest samostatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším
Trest stanovený na trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů v ustanovení §187 odst. 1 tr. zák. je trest odnětí svobody v sazbě od jednoho roku do pěti let.
Trest stanovený na trestný čin krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák. je trest odnětí svobody v trestní sazbě od šesti měsíců do tří let, nebo trest peněžitý.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 2 T 225/2002, Nejvyšší soud zjistil, že Okresní soud v Blansku dne 29. 8. 2002 rozsudkem pod sp. zn. 2 T 225/2002, uznal obviněného P. H. vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., za jednání ze dne 18. 9. 2000, přičemž mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. V době vydání tohoto rozsudku však již trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 2 T 115/2001, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2001, byl tomuto obviněnému za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí uvedených v citovaném rozhodnutí. Okresnímu soudu v Blansku byla existence tohoto předchozího odsouzení známa, neboť je uvedena v opisu z rejstříku trestů (č. l. 69 spisu).
Je tedy nutno souhlasit s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona, že napadeným rozsudkem měl být obviněnému P. H. uložen podle §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu uvedeného v trestním příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 2 T 115/2001, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ve výše uvedeném rozsahu tedy k pochybení okresního soudu došlo, přičemž obviněnému byly místo jediného souhrnného trestu uloženého v rámci trestní sazby nejzávažnějšího ze sbíhajících se trestných činů, jímž byl trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., uloženy dva tresty, a to trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tří let, společně s trestem propadnutí věci a nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 15 měsíců.
Je zřejmé, že podaná stížnost pro porušení zákona směřuje pouze proti výroku o uloženém trestu.
Podle ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Tyto omezující podmínky platí pro podání stížnosti pro porušení zákona proti jakémukoliv výroku o trestu, tedy i pro případy, kdy je namítáno nesprávné uložení souhrnného trestu, nebo naopak, jak je tomu v posuzované věci, nesprávné neuložení souhrnného trestu. Neuložení souhrnného trestu tedy samo o sobě nemusí odůvodnit závěr, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo že uložený trest je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. V posuzované věci by proto stížnost pro porušení zákona mohla být úspěšná jen tehdy, kdyby bylo možno dovodit, že obě samostatná odsouzení jsou ve svém souhrnu ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti posuzovaných činů pro společnost, přičemž tento zřejmý nepoměr by musel existovat v neprospěch obviněného (stížnost pro porušení zákona byla podána ve prospěch obviněného).
Situace, kdy obviněnému byly uloženy dva tresty, a to trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, podle názoru Nejvyššího soudu kritéria uvedená v ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. nesplňuje. Pokud by totiž Okresní soud v Blansku ukládal souhrnný trest podle pravidel uvedených v §35 odst. 2 tr. zák., nepochybně by takovýto trest nepředstavoval pro obviněného mírnější postih. Lze tedy konstatovat, že tyto dva uložené tresty vedle sebe obstojí. Stanovené druhy trestů, jejich výměra či způsob jejich výkonu odpovídají výslednému konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti spáchaného jednání (viz ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.), když zároveň neodporují poměrům obviněného ani účelu trestu, jak je vymezen v ustanovení §23 tr. zák.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že i když je nespornou vadou napadeného rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 2 T 225/2002, neuložení souhrnného trestu, nejedná se o takovou vadu, která by podle ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. odůvodňovala podání stížnosti pro porušení zákona pouze proti výroku o trestu z tohoto rozsudku. Nejvyšší soud proto shledal, že k porušení zákona tímto rozsudkem nedošlo v kvalitě předpokládané citovaným zákonným ustanovením. V daném případě je zájem na stabilitě soudního rozhodnutí nepochybně větší, než zájem na nápravě pochybení, které v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení postavení obviněného. Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á