ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.26.2005.1
sp. zn. 4 Tz 26/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného MUDr. J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 8 To 463/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 7/2004, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. 42 T 7/2004 byl obviněný MUDr. J. B. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který měl spáchat tím, že dne 3. 9. 2003 v době od 21.00 hod. do 22.30 hod. v P., U P. m., v restauraci L. d., v době zasedání L. k., odcizil JUDr. PhDr. O. Ch., z volně odložené aktovky osobní pracovní diář pro rok 2003 v ceně 40,- Kč, spis klienta společnosti T. a finanční hotovost uloženou v diáři ve výši 30.000,- Kč, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 30.040,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 1, které bylo podáno v neprospěch obviněného, bylo ve veřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2004 usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 463/2004 zamítnuto podle §256 tr. ř., jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného MUDr. J. B. Podle jeho názoru byl uvedeným usnesením odvolacího soudu porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti ve svém podání poukázal na okolnost, že v pořadí první zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 v této věci ze dne 25. 2. 2004 sp. zn. 42 T 7/2004 byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2004 sp. zn. 8 To 227/2004 zrušen a věc byla soudem prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud však přes výtky, které byly ve zrušujícím rozhodnutí obsaženy, řízení nijak nedoplnil a rozhodl shodně, přičemž svůj nový rozsudek doplnil jen o některé stručné úvahy, aniž by se vypořádal s jedinou okolností, na kterou upozornil odvolací soud. Městský soud pak v pořadí druhé odvolání státního zástupce zamítl, přičemž konstatoval, že jeho víra v nezaujatost a objektivitu svědecké výpovědi P. L. byla narušena zjištěním, že jmenovaný byl trestán pro majetkovou trestnou činnost a nelze ho tak považovat za věrohodnou osobu. O jedinou existující usvědčující výpověď takového svědka pak není možné opřít výrok o vině obviněného.
Stěžovatel označil tento postup soudu v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, která neumožňuje soudům jakoukoli libovůli při hodnocení důkazů, neboť toto hodnocení musí být v souladu se zásadami formální logiky. Nelze rozhodně souhlasit se změnou hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka L. na základě jeho odsouzení z roku 1997, když je nutné i zdůraznit, že jmenovaný se osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, takže se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen. Závěr městského soudu vlastně znamená, že svědek L. by byl navždy diskvalifikován, jako případný věrohodný svědek k prokázání trestné činnosti jiných osob, což by byl neakceptovatelný princip. Pokud jde o náznak možnosti, že i svědek L. mohl vědět, že poškozený JUDr. Ch. má v diáři finanční prostředky, tak tato úvaha městského soudu nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Stále zde zůstává základní otázka, z jakých důvodů byl odcizen diář a klientský spis a ne peněženka s mobilním telefonem. Není pravdou, že jediným svědkem usvědčujícím obviněného je P. L. Jeho výpověď je totiž do značné míry podporována i výpovědí Bc. V. B., který potvrdil, že obviněnému přikopával pod stolem diář. Soudy také podle stěžovatele nevěnovaly náležitou pozornost tomu, kde byla aktovka poškozeného umístěna. Ležela na lavici, dobře viditelná, asi dva metry od místa, kde seděl obviněný a byl to právě obviněný, který v sále restaurace setrvával a měl tedy příležitost s taškou nerušeně manipulovat.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůraznil, že nic z výše uvedeného nemůže ovlivnit existenci vad, které byly Městským soudem v Praze vytýkány v prvním zrušujícím rozhodnutí, a které nebyly nalézacím soudem odstraněny. Tím, že městský soud v pořadí druhý zprošťující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, porušil zákon ve prospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. akademickým výrokem vyslovil vytýkané porušení zákona, k němuž došlo napadeným usnesením odvolacího soudu i v řízení, které jeho vydání předcházelo.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal, že je postavena na výtce chybného hodnocení důkazů, zejména svědecké výpovědi P. L. Je však zřejmé, že soudy obou stupňů hodnocení této svědecké výpovědi věnovaly dostatečnou pozornost, přičemž v rámci hodnotícího procesu dospěly k logickému závěru, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal obviněný MUDr. B. Lze přisvědčit názoru soudu, že pro rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích, jakož i nižší stupeň věrohodnosti svědka L., nelze učinit jednoznačný závěr svědčící o vině obviněného, byť jej obecně nelze vyloučit. V závěru vyjádření se pak uvádí, že Nejvyšší státní zastupitelství se ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V prvé řadě je nezbytné uvést některé obecné principy, které nelze opomínat, a to tím méně v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Je třeba zdůraznit, že ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).
Již na samém počátku je třeba konstatovat, že podaná stížnost pro porušení zákona ve své podstatě napadá pouze hodnocení důkazů, jak je v dané věci nejprve provedl soud prvního stupně a po něm soud odvolací. Je také skutečností, že to byl nejdříve městský soud, který ve svém zrušovacím usnesení ze dne 7. 6. 2004 sp. zn. 8 To 227/2004 obvodnímu soudu pouze vytknul způsob, jakým hodnotil v hlavním líčení provedené důkazy, přičemž současně prohlásil, že ve věci byly provedeny všechny potřebné důkazy a v důsledku toho také obvodnímu soudu nepřikázal, aby dokazování doplnil o nějaký nový důkaz, či již existující důkaz provedl znovu. Odvolací soud tedy tímto svým rozhodnutím postupoval mj. v rozporu s ustanovením §259 odst. 1 tr. ř., které připouští vrácení věci soudu prvního stupně pouze tehdy, nelze-li zjištěnou vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění natolik nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování. Nic takového ale městský soud ve svém rozhodnutí nezmínil.
V dané situaci pak soud prvního stupně ani nemohl učinit nic jiného, než to co učinil, tedy nařídil hlavní líčení, v němž vlastní dokazování doplnil pouze o přečtení aktuálního opisu rejstříku trestů obviněného a po zamítnutí návrhu obhájce obviněného směřujícího ke zjištění obecné věrohodnosti svědka L. a to zejména opatřením opisu z jeho rejstříku trestů a výpisem z policejní evidence, a po přednesení závěrečných návrhů stran vydal opětovný zprošťující rozsudek, neboť za daného důkazního stavu neměl důvod ke korigování svého již dříve zastávaného názoru. Tento rozsudek pak zákonitě odůvodnil shodně jako jím v pořadí první vydaný rozsudek, pouze jej doplnil o závěrečnou pasáž, v níž reaguje na některé výtky soudu odvolacího, obsažené v odůvodnění jeho předchozího zrušovacího usnesení. Samotný obsah odůvodnění rozsudku obvodního soudu koresponduje s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., neboť je v něm uveden jak výčet provedených důkazů, tak i úvahy, jimiž se soud při jejich hodnocení řídil, včetně rozporů, které z nich vyplývaly, jakož i opodstatněný závěr, že provedené důkazy neumožňují vyslovit vinu obviněného MUDr. B. ve vztahu k zažalovanému skutku.
V novém odvolacím řízení, které se ve věci konalo opět z podnětu odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 1, již odvolací soud naznal, že v situaci, kdy ve věci byly provedeny všechny podstatné důkazy, tyto byly logicky zhodnoceny soudem prvního stupně, kdy při absenci většího počtu přímých důkazů a rozpornosti opatřených důkazů nepřímých, nelze v dané věci dospět k jinému závěru, než k jakému dospěl prvostupňový soud při důsledném respektování trestněprávní zásady in dubio pro reo. Nedostatečná průkaznost provedených důkazů ve vztahu k usvědčení obviněného MUDr. B. ze spáchání skutku, z něhož byl obžalován pak ještě umocnilo zjištění, které odvolací soud získal v průběhu odvolacího řízení ohledně P. L., jediného svědka, který obviněného přímo usvědčoval. Jednalo se o poznatek vyplývající z opisu rejstříku trestů jmenovaného, z něhož bylo patrné, že byl v minulosti soudně trestán pro trestný čin vydírání. Odvolací soud si předmětný trestní spis vyžádal a odsuzující rozsudek jako listinný důkaz přečetl ve veřejném zasedání. Pokud pak odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, jímž odvolání státního zástupce, jako nedůvodné zamítl, poukazuje na odsouzení P. L. za trestnou činnost, která měla za cíl získat protiprávním způsobem od jiné osoby větší částku peněz a činí z toho pro sebe závěr, že tato okolnost jmenovaného, jako svědka, v projednávané věci znevěrohodňuje, nelze k tomu zaujmout nesouhlasné stanovisko.
Argumenty obsažené ve stížnosti pro porušení zákona konkrétně k této problematice jsou poněkud nadnesené, když oponují závěrům odvolacího soudu tvrzením, že P. L. je tedy navždy diskvalifikován jako případný věrohodný svědek. Zde je ale třeba si v prvé řadě uvědomit, že to nebyl P. L., kdo byl obviněným v předmětné trestní věci, ale byl jím MUDr. J. B. Soudy obou stupňů byly povinny zcela objektivně a nezaujatě posuzovat shromážděné důkazy právě a jedině ve vztahu ke skutku, z něhož byl obviněný obžalobou viněn. Pokud provedené důkazy samy o sobě byly nedostatečné k prokázání viny obviněného již v případě obvodního soudu, pak nelze vytýkat odvolacímu soudu, že na návrh obhájce obviněného provedl v odvolacím řízení důkaz, který se bezprostředně vztahoval k osobě jediného usvědčujícího svědka. Hodnocení odvolacího soudu ve vztahu k osobě P. L. se vztahuje pouze a jedině ke konkrétnímu projednávanému případu, v němž další spolehlivé usvědčující důkazy chyběly, a pouze na základě jeho svědecké výpovědi, na pozadí ostatních zcela nejednoznačných a rozporných důkazů, nebylo možné obviněného uznat vinným. V tomto je zajedno s oběma soudy i Nejvyšší soud, který pokládá jimi vyslovené závěry za opodstatněné a souladné se zákonem. V žádném případě to samozřejmě neznamená, že osoba P. L. je již jednou pro vždy diskvalifikována, coby věrohodný svědek. Bude však vždy záležet na konkrétních okolnostech daného případu, zejména pak na povaze, množství i kvalitě jednotlivých důkazů, jejichž součástí bude i svědectví jmenovaného. Vždy pak bude na odpovědnosti příslušného orgánu, který bude předmětnou věc řešit a rozhodovat, jak danou množinu důkazů vyhodnotí a to včetně svědectví P. L. Prezumovat jeho obecnou nevěrohodnost nebo naopak věrohodnost pochopitelně nelze a také to pro další budoucnost nikdo neučinil.
Pokud pak stížnost pro porušení zákona klade některé další zcela konkrétní otázky a současně na ně sama naznačuje odpovědi, k tomu lze uvést následující.
Z okolnosti, že poškozenému byl odcizen diář a klientský spis a nikoli peněženka s mobilním telefonem, nelze automaticky dovozovat, že pachatelem byl obviněný. Lze najít celou řadu jiných možných variant, proč byly z aktovky poškozeného odcizeny právě tyto věci a ne věci jiné, než pouze stěžovatelem naznačovanou variantu směřující k osobě obviněného. Lze jistě připustit, že charakter odcizených věcí může nasvědčovat tomu, že pachatelem nebyla osoba, která sledovala jako primární zištný cíl, ale vyloučit ani nelze, že k odcizení právě těchto věcí mohlo dojít pachatelem, kterému bylo známo, že poškozený v diáři mívá větší obnos peněz a klientský spis odcizil pouze pro odvrácení pozornosti od své osoby. Pokud je poukazováno na svědeckou výpověď Bc. V. B., jako na výpověď, která rovněž usvědčovala obviněného ze spáchaného jednání, konkrétně, že přikopával obviněnému pod stolem diář, je třeba k tomu poznamenat, že současně žádným důkazem nebylo prokázáno, že se jednalo o diář poškozeného a nikoli obviněného, což tvrdil MUDr. B. a nebylo mu to ničím vyvráceno. Současně je také třeba zmínit, že výpověď Bc. B. se neomezila pouze na poznámku o přikopnutém diáři, ale obsahovala i další prohlášení svědka, jímž odmítal, že by obviněný v jeho přítomnosti manipuloval s aktovkou poškozeného. Taktéž další tvrzení obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, týkající se aktovky poškozeného je mírně řečeno zavádějící a neodpovídá provedeným důkazům. Není totiž vůbec jednoznačné, že aktovka poškozeného ležela na lavici, dobře viditelná. Z výpovědi svědkyně JUDr. K. V. – S. učiněné v hlavním líčení lze naopak zjistit, že jmenovaná svědkyně při procházení uličkou mezi lavicemi zakopla o tašku ležící vedle místa, kde sedával poškozený, a proto se domnívá, že šlo právě o jeho tašku. Mohlo to být v půl desáté (večer), když odcházela, v té době tam JUDr. Ch. neviděla.
Takovýchto ale i jiných rozporů, na něž důvodně poukázaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů, je v projednávané věci celá řada, přičemž tyto rozpory nebylo reálné spolehlivě odstranit ani případným dalším dokazováním, např. opakováním již jednou provedených důkazů, když jiné důkazy k dispozici nebyly.
Je tedy možné prohlásit, že při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, Nejvyšší soud musel respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru než ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, když shledal, že Obvodní soud pro Prahu 1 a po něm i Městský soud v Praze ve věci obviněného MUDr. J. B. rozhodly v souladu se zákonem, když tento obviněný byl v konečném důsledku zproštěn obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. c) tr. ř. Podaná stížnost pro porušení zákona proto byla podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta, jako nedůvodná v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
: