ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.30.2005.1
sp. zn. 4 Tz 30/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch J. S., ve věci obviněného D. J., vedené Policií České republiky, Okresním ředitelstvím Sokolov, pod sp. zn. ČTS: ORSO - 1112/OK - 2004, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. Zt 912/2004, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. Zt 912/2004, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch J. S.
Odůvodnění:
Proti obviněnému D. J. bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Okresním ředitelstvím Sokolov, ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. ČTS: ORSO - 1112/OK-2004, které bylo v souladu s ustanovením §160 odst. 1, 5 tr. ř. rozšířeno usnesením ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. ČTS: ORSO - 1112/OK-2004, pro skutek spočívající v tom, že obviněný v době kolem 14. 00 hod. dne 21. 7. 2004 převzal od poškozeného J. K. osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 406, společně s osvědčením o technickém průkazu, technickým průkazem k vozidlu, dokladem o pojištění, dokladem o emisích, 2 ks klíčů od vozidla s plnou mocí opravňující obviněného J. vozidlo prodat, převzít kupní cenu a převést vozidlo na jinou osobu, kdy vozidlo převzal za účelem směny tohoto vozidla za byt v S., ul. J. o velikosti 2 + 1 s dispozičním právem a následného získání finanční hotovosti za uvedený obchod prodeje bytu třetí osobě, kdy vzhledem ke svému majetkovému uspořádání, tj. že není majitelem směňovaného bytu, musel předem vědět, že ke směně bytu nedojde, dne 23. 7. 2004 vozidlo prodal náhodnému zájemci za částku 260 000,- Kč, ke směně nedošlo a peníze užil pro svoji potřebu, kdy tímto svým jednáním způsobil škodu poškozenému J. K. v oznámené výši 300 000,- Kč
Usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství Sokolov, ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. ČTS: ORSO - 112/OK – 2004, bylo podle §80 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o vrácení věci, a to osobního vozidla zn. Peugeot, s klíčem k vozidlu J. K.
Proti uvedenému usnesení si podal prostřednictvím svého právního zástupce stížnost J. S., o níž rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově usnesením ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. Zt 912/2004, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost J. S. jako nedůvodnou zamítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti výše citovanému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově stížnost pro porušení zákona ve prospěch poškozeného J. S. Tímto usnesením byl podle stěžovatele porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b), §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch poškozeného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona je poukazováno na skutečnost, že J. S. nabyl předmětný automobil od J. K. na základě kupní smlouvy, kterou jménem J. K. uzavíral obviněný D. J., aniž byl informován o navazující podmínce směny za byt. D. J. pak měl J. S. současně předložit veškeré písemnosti o koupi předmětného auta zn. Peugeot včetně kupní smlouvy, notářsky ověřenou plnou moc ze dne 21. 7. 2004 vystavenou J. K., jenž obviněného opravňovala disponovat s předmětným automobilem. J. S. pak obviněnému předal před svědky kupní cenu za předmětný automobil ve výši 260 000,- Kč, přičemž před zaplacením mu D. J. předal veškeré doklady k vlastnictví a provozu vozidla v originále a sdělil mu, že on je jenom zprostředkovatelem prodeje.
J. S. byl následně předmětný automobil odňat postupem podle §79 odst. 1 tr. ř. Ihned po tomto úkonu požádal J. S. prostřednictvím svého právního zástupce o vrácení vozidla jako věci odňaté podle §80 odst. 1 tr. ř. O této žádosti pak nebylo výslovně rozhodnuto.
Ve věci bylo opatřeno i vysvětlení J. K. podle §158 odst. 5 tr. ř., který popsal svoji dohodu s obviněným J., dosvědčil, že mu předal plnou moc opravňující obviněného předmětný automobil prodat a rovněž rozvedl podmínky, které se týkaly jeho prodeje v souvislosti se směnou bytu. J. K. byl rovněž orgány činnými v trestním řízení poučen o jeho právech poškozeného v trestním řízení, přičemž tento se k trestnímu stíhání připojil s náhradou škody ve výši 300 000,- Kč. Do protokolu rovněž uvedl, že zajištěný automobil viděl, ví, že se nachází v areálu Policie, ale o vydání vozidla nepožádal a neučinil tak ani nikdy později.
Přestože J. K. právo na předmětný automobil neuplatnil a připojil se k trestnímu stíhání částkou požadovanou jako náhrada škody, rozhodl policejní komisař usnesením ze dne 11. 10. 2004, ČTS: ORSO - 1112/OK – 2004, tak, že vrátil poškozenému J. K. uvedený automobil včetně klíče. Své rozhodnutí pak odůvodnil tím, že této věci již není pro trestní řízení třeba a že J. K. je v registru vozidel evidován jako držitel tohoto automobilu. Tímto usnesením nedostál policejní orgán své povinnosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a chybně aplikoval ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., na jehož znění i výklad ministr spravedlnosti upozornil, když zdůraznil, že podle dikce zákona bylo nutné vydat předmětný automobil tomu, komu byl odňat, pokud na něj neuplatnila nárok další osoba, o jejímž právu na věc nebylo pochyb. Dále stěžovatel poukázal na to, že i kdyby v konkrétním případě J. K. na uvedený automobil právo uplatnil, bylo by potřeba se zabývat tím, zda o jeho právu na věc je nebo není pochyb, neboť z vedlejších podmínek prodeje smluvených mezi obviněným a J. K., jež v plné moci nebyly uvedeny, nemohly vzniknout vůči J. S. žádné právní účinky, a to vzhledem k ustanovení §32 odst. 2 obč. zák., které se týká závaznosti pokynů daných mimo plnou moc.
Z výše uvedených důvodů byla úvaha policejního orgánu o tom, že podmínky k vydání osobního automobilu J. K. byly splněny, chybná, neboť J. K. právo na věc neuplatnil, ale učinil tak naopak J. S. nehledě na okolnost, že není úkolem policejního orgánu řešit vlastnické právo k vydávanému automobilu. Státní zástupce okresního státního zastupitelství následně pochybení policejního orgánu nenapravil, když stížnost J. S. jako nedůvodnou zamítl, ačkoliv měl správně podle stěžovatele rozhodnout tak, že se předmětný automobil vydává J. S.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud v dané věci rozhodl akademickým výrokem, tj. aby podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. Zt 912/2004, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch poškozeného J. S.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §80 odst. 1 tr. ř. není-li věc, která byla podle §78 vydána nebo podle §79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.
Z citované zákonné úpravy jsou patrné tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle §78 a §79 tr. ř., pokud ji k dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují. Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy ani situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu věc vrátit. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, i tehdy, když není o jeho právu na věc pochyb, přestože na ni uplatnila právo osoba jiná. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Konečně třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu třetí alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. ř. o uložení věci do úschovy a vyzvat všechny osoby, které si na věc činí nárok, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování. Orgán činný v trestním řízení postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. totiž neřeší otázku vlastnického či jiného práva k věci (srov. rozhodnutí pod č. 2/1970 Sb. rozh. tr.), jelikož osoba, která uplatňuje určité právo na věc, se může i po jejím vrácení podle §80 odst. 1 tr. ř. jiné osobě domáhat vůči ní vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních. Proto důkazy, které má orgán činný v trestním řízení k dispozici, hodnotí jen z toho hlediska, zda umožňují vydanou nebo odňatou věc vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda na ni někdo jiný uplatnil právo, o němž není pochyb, a proto lze vydat věc jemu, anebo konečně zda důkazní situace vyvolává takové pochybnosti o právu na věc, že je třeba řešit je v řízení ve věcech občanskoprávních a věc zatím uložit do úschovy. Z toho tedy plyne, že orgán činný v trestním řízení sám nemůže postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. odstraňovat pochybnosti vzniklé o právu na věc a provádět dokazování zaměřené jen na tuto otázku. Je tomu tak též proto, že v mezidobí po spáchání trestného činu (skutku), který je předmětem dokazování prováděného orgány činnými v trestním řízení, mohlo dojít např. ke změnám v právních vztazích týkajících se vydané nebo odňaté věci, které z hlediska trestní odpovědnosti nemají právní význam a jejichž objasňování by přesahovalo potřeby trestního stíhání.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázku, která z výše uvedených tří alternativ obsažených v ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu, řeší příslušný orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje o vrácení (vydání) věci, jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že J. S. nabyl předmětný automobil do dispozice na základě smlouvy označené jako kupní smlouva ze dne 23. 7. 2004 uzavřené mezi D. J. a J. S., kterou D. J. prodal J. S. uvedený automobil za dohodnutou cenu ve výši 260 000,- Kč. Obviněný pak s vozidlem předal J. S. plnou moc ze dne 21. 7. 2004, která obviněného opravňovala k prodeji automobilu jménem J. K., jež je rovněž založena ve spise. Z protokolu na č. l. 148 spisu je zjevné, že dne 31. 8. 2004 odmítl J. S. předmětné vozidlo na základě výzvy podle §78 tr. ř. vydat. Ve spise se na následujícím listě nachází protokol o vydání ( odnětí ) věci, kde je uvedeno, že J. S. s vydáním souhlasí a toto potvrzuje svým podpisem, a to na základě příkazu. Dále se ve stejném protokole uvádí, že na základě porady s Mgr. Š. podává J. S. proti odebrání vozidla protest. J. S. rovněž podáním ze dne 2. 9. 2004 žádal Okresní státní zastupitelství v Sokolově o vrácení předmětného automobilu. Doklad o tom, jak bylo o této žádosti rozhodnuto, se ve spise nenachází.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda J. K. uplatnil na předmětný automobil právo. Jmenovaný podával ve věci vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. dne 2. 8. 2004, kdy se tzv. připojil s částkou 300 000,- Kč, coby způsobenou škodou, k trestnímu řízení a následně pak opětovně podával ve věci vysvětlení ve dnech 31. 8. 2004 a 19. 8. 2004, kdy byl vyplněn formulář k odcizenému vozidlu (č. l. 106 spisu). Následně se J. K. opětovně připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení částkou 300 000,- Kč při dalším podání vysvětlení dne 2. 9. 2004, kdy se dostavil za účelem identifikace vozidla, které policie získala do dispozice. Pokud byl dotázán, zda nahlásil vozidlo jako odcizené, uvedl, že na Policii ČR OOP Sokolov pouze sdělil, že vozidlo předal spolu s doklady D. J., aby udělal výměnu vozidla za byt, ten byt pak prodal a z prodeje mu vyplatil sjednanou částku ve výši 550 000,- Kč. Obviněný J. toto neučinil a na jeho další dotazy, kde je auto, neodpověděl. V té době tedy nevěděl, kde se vozidlo nachází. Naposledy s obviněným J. hovořil dne 15. 8. 2004 a dozvěděl se, že vozidlo je pryč, že se nikdy nenajde a na dotaz ohledně prodeje mu obviněný sdělil, že automobil neprodal, nezískal za něj žádné peníze a že mu koncem srpna vyplatí 400 000,- Kč. Po té, co J. K. na policii uvedl výše uvedené skutečnosti, policejní orgán mu sdělil, že je třeba vypsat formulář k odcizenému vozidlu, což se také stalo. On však ve skutečnosti pouze nahlásil, že ho obviněný podvedl.
Usnesením policejního orgánu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. ČTS: ORSO - 1112/OK -
2004, bylo následně předmětné vozidlo spolu s klíčem vráceno J. K. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se konstatuje, že dne 31. 8. 2004 byly výše uvedené věci vydány podle §78 tr. ř. J. S. jako věci důležité pro trestní řízení vedené proti obviněnému D. J. Vzhledem k tomu, že věcí již není pro trestní řízení potřeba a jsou majetkem J. K., který je veden v centrálním registru vozidel jako držitel, právnická osoba (pozn. opsáno doslova), rozhodl policejní orgán, jak výše uvedeno.
K popsanému stavu věci Nejvyšší soud konstatuje, že shora uvedené usnesení policejního orgánu je nepřesné již v tom, že jím vyšetřovatel rozhodl o vrácení věci, ačkoli doličnou věc lze podle §80 odst. 1 tr. ř. vrátit jen osobě, která ji vydala nebo které byla odňata, což plyne i ze samotného pojmu vrácení, jenž označuje postup, kterým se obnovuje původní stav. Jiné osobě - v posuzovaném případě J. K. - tedy bylo možné takovou věc vydat, nikoli vrátit ( jak to ostatně výslovně uvádí ustanovení §80 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení policejního orgánu o vrácení věci podal J. S. stížnost, ve které zdůraznil, že správně měl policejní orgán podle §80 odst. 1 tr. ř. vrátit uvedený automobil jemu, neboť to byl on, kdo ho policii vydal. Poukázal rovněž na to, že automobil nabyl v dobré víře.
Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. Zt 912/2004, byla shora uvedená stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že k předmětnému automobilu uplatnil nárok i J. S., který jej koupil od obviněného. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že toto vozidlo obviněný J. vylákal od poškozeného J. K., přičemž proti obviněnému J. bylo zahájeno v této věci trestní stíhání. Státní zástupce poté konstatoval obsah stížnosti J. S. a uvedl, že přezkoumávané usnesení policejního orgánu je v souladu se zákonem. To proto, že je nepochybné, že toto vozidlo patřilo i patří J. K., který rovněž uplatnil právo na vrácení vozidla. Pokud pak D. J. prodal vozidlo J. S., je nutno vycházet z ustanovení občanského zákoníku, neboť tomuto právnímu předpisu podléhají všechny dispozice, jenž s odcizeným nebo jiným podobným trestným činem získaným vozidlem vykonal pachatel, který není podnikatelem, a vozidlo prodal fyzické či právnické osobě. Jakýkoli takový úkon je absolutně neplatný ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., a to proto, že osoba, která není vlastníkem, nemůže na nikoho převést vlastnictví k věci nehledě na to, že prodej odcizeného vozidla či vozidla získaného obdobným trestný činem je úkonem, který svým obsahem a účelem odporuje zákonu a dobrým mravům. Pokud tedy policejní komisař rozhodl o vrácení vozidla původnímu majiteli J. K., rozhodoval v souladu se zákonem a nezbylo proto, než podanou stížnost zamítnout. Tímto rozhodnutím však nejsou dotčeny majetkové nároky J. S. proti obviněnému D. J. ohledně vrácení kupní ceny.
Jak bylo již dříve zdůrazněno, J. K. ve skutečnosti právo na předmětný automobil neuplatil, pouze se domáhal náhrady způsobené škody, která mu měla být podvodem obviněného D. J. způsobena. Ve svém vysvětlení rovněž objasnil, za jakých okolností byl vypsán formulář k odcizenému vozidlu. Pokud pak státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětné vozidlo patřilo a stále patří J. K., který rovněž uplatnil právo na vrácení vozidla, nemá toto tvrzení oporu ve spisovém materiálu. To proto, že výslovná žádost J. K. o vydání tohoto vozidla není ve spise obsažena a nelze za ni považovat ani vyplněný formulář k odcizenému vozidlu, jelikož z dostupných důkazů vyplývá, že J. K. předal automobil D. J. za účelem jeho prodeje, k němuž ho dokonce vybavil plnou mocí s úředně ověřeným podpisem ze dne 21. 7. 2004. Tuto plnou moc odvolal až dne 5. 8. 2004, přičemž není zřejmé, zda s tímto projevem jeho vůle byl seznámen i obviněný J.. K prodeji předmětného vozidla navíc došlo již dne 23. 7. 2004.
Na základě úkonů učiněných J. K. tedy nelze dospět k závěru, že se předmětný automobil dostal do faktické dispozice obviněného D. J. trestným činem, ani že J. K. uplatnil na předmětný automobil právo ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. Proto bylo nutné postupovat podle výše uvedené první varianty ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. a vrátit automobil osobě, která jej vydala. V této souvislosti se pak nelze rovněž ztotožnit ani s občanskoprávní argumentací státního zástupce, která není případná, pokud odkazuje na ustanovení §39 obč. zák., podle něhož je právní úkon neplatný, pokud svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Orgán činný v trestním řízení totiž není oprávněn řešit občanskoprávní vztahy k vydané či odňaté věci a je povinen postupovat striktně podle trestního řádu. I kdyby J. K. uplatnil na automobil právo, nemohl by mu ho orgán činný v trestním řízení vydat, neboť jeho právo na tuto věc nebylo vzhledem k důkazům obsaženým ve spise nepochybné, a to s ohledem na kupní smlouvu a zejména plnou moc, na které je úředně ověřený podpis J. K., jíž jmenovaný D. J. výslovně zplnomocnil k převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu na jiného. Proto by v uvedeném případě, pokud by policejní orgán měl pochybnosti o platnosti uvedené kupní smlouvy, musela být aplikována třetí varianta předpokládaná ustanovením §80 odst. 1 tr. ř., na jejímž základě by bylo předmětné vozidlo uloženo do úschovy a J. K. vyzván, aby na vozidlo uplatnil nárok v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z uvedených důvodů měl tedy státní zástupce usnesení policejního orgánu zrušit a rozhodnout ve věci sám tak, že se předmětný automobil vrací J. S. Státní zástupce však pochybení policejního orgánu nezjistil a nesprávně stížnost podanou J. S. zamítl, čímž postupoval v rozporu s ustanoveními §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Sokolově ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. Zt 912/2004, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch J. S. Nejvyšší soud se ve svém rozhodování musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V daném případě však J. S., v jehož neprospěch byl zákon porušen, procesní postavení obviněného nemá a na samotné postavení obviněného D. J. napadené rozhodnutí žádný vliv nemělo. Proto nebylo možné postupovat podle §269 odst. 2 tr. ř. a násl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c