ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.34.2005.1
sp. zn. 4 Tz 34/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Š., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 T 212/2003, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný J. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 T 212/2003, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 11. 5. 2003 kolem 11.30 hod. v B., okres K., na ul. Š., u restaurace S., po projednání přestupku v silničním provozu Městskou policií B. ve složení strž. S. a strž. P. následně nasedl do osobního motorového vozidla tov. zn. Honda na místo řidiče a odjel, přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města O. ze dne 16. 1. 2003, čj. OD/1/121960/02/SŘ, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2003, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu 1 roku. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Karviné ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 2 Zt 370/2003, pro skutek spočívající v tom, že dne 14. 5. 2003 kolem 12. 30 hod. v B., okres K., na křižovatce ulic Š. a tř. E. B. po projednání přestupku v silničním provozu Městskou policií B. ve složení strž. K. a strž. L. následně nasedl do osobního motorového vozidla tov. zn. Honda na místo řidiče a odjel, přestože mu byl rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 16. 1. 2003, čj. OD/1/121960/02/SŘ, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2003, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku si obviněný podal odvolání, které směřovalo do výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 6 To 151/2004, podle §253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané zamítl. Rozsudek Okresního soudu v Karviné tak nabyl právní moci dne 5. 3. 2004.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. proti němu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. Š. Napadeným rozsudkem byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že Okresní soud v Karviné měl v hlavním líčení konaném dne 5. 2. 2004 k dispozici pouze rozhodnutí Magistrátu města O. ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. OD/1/21960/02 – SŘ – FB, které bylo sice opatřeno doložkou nabytí právní moci, jež nastala dne 8. 2. 2003, avšak z příslušného přestupkového spisu nebylo soudem zjištěno, že předmětné správní rozhodnutí bylo obviněnému doručeno toliko uložením podle §24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., takže přestupce předmětné rozhodnutí osobně neobdržel a nebylo mu tudíž známo, že mu byla uložena sankce – zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
V této souvislosti ministr spravedlnosti zdůraznil, že odpovědnost v trestním právu je založena na odpovědnosti za zavinění a tudíž o trestný čin může jít pouze tehdy, jednal-li pachatel úmyslně nebo z nedbalosti. Zavinění je pak jako jeden z atributů trestní odpovědnosti založeno na složce vědění a složce vůle. Vědění znamená, že pachatel chápe význam svého protiprávního jednání, volní složka pak vychází z toho, že pachatel chce svým jednáním způsobit protiprávní následek. Úmysl jako jedna z forem zavinění je založena jak na složce vědění, tak na složce vůle.
Vzhledem k výše uvedenému je ministr spravedlnosti přesvědčen, že obviněný nevěděl, že jedná protiprávně a nemohl tudíž ani chtít způsobit protiprávní následek ve formě maření rozhodnutí správního orgánu. Proto je v tomto případě vyloučeno zavinění ve formě úmyslu. Pokud obviněný spáchal skutek dne 11. 5. 2003, aniž mu byla známa skutečnost, že řídí motorové vozidlo v době zákazu řízení uloženého správním orgánem, nemohl spáchat trestný čin, za který byl odsouzen, a to pro absenci zavinění. Jestliže pak byl obviněný shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Karviné uznán vinným trestným činem podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., byl porušen zákon v jeho neprospěch.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 T 212/2003, byl porušen zákon v ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu, a aby bylo následně postupováno podle §270 odst. 1 tr. ř. nebo podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je tedy obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné, z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Z uvedeného kromě jiného vyplývá, že i výpověď obviněného je jedním z důkazních prostředků. Ta je zároveň nástrojem vlastní obhajoby obviněného, a proto má stěžejní význam pro objasnění věci, neboť právě obviněný, pokud skutek spáchal, o něm může podat nejúplnější a nejpravdivější informace. Pokud se obviněný dozná, v žádném případě to nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu, z čehož plyne, že doznání obviněného nemůže být jediným osamoceným důkazem ve věci. Obviněný má rovněž právo být podle ustanovení §214 tr. ř. po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.
V odůvodnění napadeného rozsudku se konstatuje, že ze spáchání trestného činu pod bodem 1) obžaloby je obviněný usvědčován výpovědí svědka O. S., strážníka Městské policie B., který potvrdil, že uvedeného dne projednával spolu se strážníkem P. přestupek v dopravě u špatně zaparkovaného vozidla obviněného značky Honda. K vozidlu přišel obviněný, došlo k projednání přestupku, poté obviněný nastoupil do vozidla jako řidič a s vozidlem odjel. Druhý muž, který obviněného doprovázel, nasedl do vozidla jako spolujezdec. V té době ještě strážníci nevěděli, že obviněný má uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Toto zjistili až později při projednávání přestupku. K uvedenému skutku byl vyslechnut obviněný a také svědek D. U., který měl podle výpovědi obviněného dne 11. 5. 2005 po projednání přestupku se strážníky Městské policie s vozidlem z místa odjet. Jmenovaný svědek tyto skutečnosti potvrdil, když uvedl, že společně s obviněným odjeli z místa jeho bydliště v jeho vozidle k restauraci H. (S.), kde se rozdělili, když obviněný šel za svou manželkou do sázkové kanceláře a on sám se z restaurace vrátil zpět k vozidlu. Obviněný již seděl ve vozidle, když mu obviněný oznámil, že dostal pokutu za porušení zákazu stání. Svědek se osobně s žádným strážníkem městské policie nesetkal. Společně pak z místa odjeli, když svědek vozidlo řídil.
Okresní soud dále uvádí, že s ohledem na výpověď svědka U., která je zcela v rozporu s výpovědí svědka S., bylo nezbytné se v rámci hodnocení důkazů zabývat věrohodností obou těchto výpovědí, vyhodnotit je a dospět ke spolehlivému závěru o skutkovém stavu věci. Soud poté uzavřel, že právě ve výpovědi svědka U. existují takové rozpory a nesrovnalosti, které vedou k pochybnostem o jeho věrohodnosti. Svědek byl v prvé řadě podrobně dotázán na okolnosti, za kterých on spolu s obviněným z vozidla u restaurace vystoupili, zda vozidlo zamykal, případně kdo z nich si odnesl klíče, když se měli poté setkat až ve vozidle, které však mělo být otevřené a měl v něm sedět obviněný. K tomu se svědek nedovedl podrobně vyjádřit, pouze uvedl, že je pravděpodobné, že vozidlo nechal po vystoupení z místa řidiče otevřené a s klíčky vůbec nemanipuloval. Zejména se však rozpory týkají situace, kdy svědek popisoval návrat z restaurace zpět k vozidlu, a to v porovnání s výpovědí obviněného. Svědek uvedl, že z restaurace odcházel po deseti až patnácti minutách, odešel sám a k vozidlu se vrátil, přičemž v té chvíli již obviněný ve vozidle seděl. Naproti tomu obviněný uvedl, že po projednání přestupku pro svědka do restaurace došel, oznámil mu, že musel zaplatit pokutu a vyzval jej, aby již odjeli. Navíc soud vyhodnotil i skutečnost, že samotný slovní projev svědka U. u hlavního líčení nebyl vůbec přesvědčivý, svědek odpovídal váhavě a bylo zřejmé, že se s obžalovaným na této své výpovědi předem domluvil, neboť v detailech nebyl schopen základní skutečnosti popsat. Oproti této jeho výpovědi stojí jednoznačná a usvědčující výpověď strážníka S., o jehož věrohodnosti soud neměl pochybnosti. Z těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že to byl obviněný, kdo po projednání přestupku s vozidlem odjel, a proto již ani nepovažoval za potřebné vyslechnout dalšího svědka, a to zasahujícího strážníka městské policie R. P., který měl potvrdit stejné skutečnosti jako strážník S.
Okresní soud v Karviné jako soud nalézací tedy ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného J. Š. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení důkazů. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněného a svědků, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí.
Nejvyšší soud pak považuje za potřebné zdůraznit následující. Pokud ministr spravedlnosti namítá, že u obviněného nelze dovodit subjektivní stránku trestného činu (zavinění), neboť nevěděl, že v inkriminované době má vysloven administrativní zákaz řízení motorových vozidel, jelikož rozhodnutí magistrátu mu ve skutečnosti nebylo doručeno, lze poukázat na samotnou výpověď obviněného učiněnou v hlavním líčení konaném dne 5. 2. 2004 (viz č. l. 50 spisu). Z obsahu protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že obviněný ve svém vyjádření podle §214 tr. ř. ke skutku pod bodem 2 obžaloby, jehož se měl dopustit dne 14. 5. 2003, tedy pouze tři dny po svém jednání ze dne 11. 5. 2005, uvedl, že poté, co ho oslovil svědek K. (příslušník městské policie) jako řidiče, odpověděl mu, že není řidič, neboť má zákaz řízení.
Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu není rozhodující, jak se obviněný o uloženém zákazu řízení dověděl, ale je evidentní, že kdyby o něm obviněný nevěděl, jak prohlašuje stížnost pro porušení zákona, jistě by dne 14. 5. 2003 zasahujícímu policistovi netvrdil, že předmětný automobil neřídil on a to vzhledem k uloženému zákazu řízení. Navíc pokud by obviněný opravdu nevěděl o skutečnosti, že mu byl správním rozhodnutím Magistrátu města Ostravy, odboru dopravy, ze dne 16. 1. 2003, č. j. OD/1/21960/02/SŘ – FB, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci rozhodnutí, zajisté by se tímto již od počátku trestního stíhání hájil a na tuto skutečnost poukazoval.
Je proto možné prohlásit, že způsob, jímž nalézací soud v konečném důsledku důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry o vině obviněného Š., které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Soud tedy provedl ve věci v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku. Též podle Nejvyššího soudu byla vina obviněného dostatečně prokázána pokud jde o učiněné skutkové zjištění i právní kvalifikaci spáchaného jednání.
Protože v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o vině meritorního rozhodnutí byl vydán v souladu se zákonem, další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, jelikož zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval a jejich vliv na správnost výroku o vině shledán nebyl (viz §267 odst. 3, 4 tr. ř.).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného J. Š. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 9 T 212/2003, zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodnou a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c