ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.45.2005.1
sp. zn. 4 Tz 45/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného E. S., proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. září 2004, čj. 3 T 288/99-96, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. listopadu 2000, čj. 3 T 288/99-62, byl obviněný E. S. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. jednáním popsaným pod bodem 1) výroku tohoto rozsudku a trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. jednání popsaným pod bodem 2) výroku tohoto rozsudku. Za to mu byl podle §213 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu šesti měsíců odnětí svobody podmíněně na dobu tří let, uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. srpna 1999, sp. zn. 3 T 450/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž zrušením došlo pozbyla podkladu. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve lhůtě podmíněného odsouzení zaplatil dlužné výživné.
Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. září 2004, bylo rozhodnuto tak, že obviněný E. S. podle §330 odst. 1 tr. ř. vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců uložený mu za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Po vyhlášení tohoto usnesení, jemuž byl přítomen, se obviněný práva stížnosti vzdal. Když ani státní zástupce po doručení usnesení proti němu stížnost nepodal, vyznačil soud na něm právní moc dnem 16. 11. 2004. Přes uvedenou skutečnost obviněný dne 22. 11. 2004 proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. září 2004 podal stížnost, kterou poté Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. ledna 2005, čj. 5 To 43/2005-102, podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. září 2004, čj. 3 T 288/99-96, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. S. Okresnímu soudu v Děčíně vytýká, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a v ustanovení §60 odst. 3 tr. zák. (od 1. 1. 2002 jde o §60 odst. 2 tr. zák. – srov. zák. č. 265/2001 Sb.). Podle stěžovatele se Okresní soud v Děčíně při svém rozhodování důsledně neřídil výše cit. ustanovením tr. zák., neboť o výkonu trestu odnětí svobody rozhodl po uplynutí lhůty jednoho roku od konce zkušební doby podmíněného odsouzení, která počala běžet dnem 10. 8. 1999 kdy nabyl právní moci rozsudek sp. zn. 3 T 450/1997 a končila dne 10. 2. 2003. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 3 T 288/1999, ukládal totiž obviněnému souhrnný trest za současného zrušení výroku o podmíněném trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 8. 1999, sp. zn. 3 T 450/97 (§59 odst. 3 tr. zák.). Jestliže okresní soud napadeným usnesením rozhodl o tom, že obviněný vykoná trest odnětí svobody, který mu byl původně uložen jako trest podmíněný, rozhodl tak po uplynutí lhůty stanovené v §60 odst. 3 (správně §60 odst. 2 tr. zák.) a porušil tak zákon v neprospěch obviněného. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon ve vytýkaném rozsahu v neprospěch obviněného E. S. a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s poukazem na obsah trestního spisu, z něhož vyplývá, že obviněný zavinil, že soud do jednoho roku od skončení zkušební doby nerozhodl, že se trest odnětí svobody vykoná, navrhl stížnost pro porušení zákona zamítnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Podle §60 odst. 1 tr. zák. jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a
a) stanovit nad odsouzeným dohled,
b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v §59 odst. 1, nebo
c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.
Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení §26a a 26b.
Podle §60 odst. 2 tr. zák. neučinil-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
Otázku, zda podmíněně odsouzený zavinil, že nebylo možno rozhodnout o tom, zda se osvědčil, do roka od uplynutí zkušební, řeší soud jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř., což platí i pro Nejvyšší soud, má-li správně rozhodnout o důvodnosti stížnosti pro porušení zákona.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 3 T 288/99 bylo zjištěno, že na č. l. 71 je referát ze dne 27. 3. 2002, jímž je vyžadováno opatření zpráv od Policie ČR a Městského úřadu v D., opisu rejstříku trestů a zprávy od bývalé manželky obviněného, zda uhradil dlužné výživné. Na základě došlých zpráv a opisu RT soudce nařídil veřejné zasedání na den 27. listopadu 2003, které se neuskutečnilo, protože obviněný si uložené předvolání k veřejnému zasedání na poště nevyžádal. Další veřejné zasedání bylo nařízeno na den 6. 2. 2004. Předvolání k tomuto veřejnému zasedání bylo obviněnému doručeno příslušníky Policie ČR dne 29. 1. 2004 (č. l. 85), avšak ani k tomuto veřejnému zasedání se obviněný bez omluvy nedostavil. Další veřejné zasedání pak samosoudce nařídil na den 30. 4. 2004, které se rovněž neuskutečnilo, protože předvolání k němu si obviněný opět na poště nevyžádal a doručit se je nepodařilo ani prostřednictvím Policie ČR, která okresnímu soudu sdělila (č. l. 90), že na adrese trvalého bydliště nebyl obviněný opakovaně zastižen. Veřejné zasedání stanovené na den 18. června 2004 bylo ze stejného důvodu odročeno na den 3. 9. 2004. Až tohoto dne se obviněný zúčastnil veřejného zasedání, ke kterému byl eskortován z výkonu trestu odnětí svobody. Ve vyjádření v protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 9. 2004 (č. l. 95) obviněný uvádí, že od roku 2000 do roku 2004 bydlel na adrese, na kterou mu soud doručoval a neví proč se soudu nepodařilo doručit mu uvedené písemnosti. Dále v tomto protokolu výslovně uvedl, že předvolání k veřejnému zasedání na den 6. 2. 2004 v lednu 2004 obdržel, ale neví proč se tehdy nedostavil.
Z uvedených důkazů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávaném případě zákonná fikce ve smyslu §60 odst. 2 tr. zák., tj. že se podmíněně odsouzený osvědčil, nenastala, protože obviněný evidentně zavinil, že soud rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák. neučinil do roka od uplynutí zkušební doby. Právně relevantními skutečnostmi pro tento závěr jsou v daném případě dvě zjištění, a to, že si obviněný uložené předvolání k veřejnému zasedání na den 27. listopadu 2003 na poště nevyžádal, čímž zavinil, že se toto veřejné zasedání neuskutečnilo a že se bez omluvy nedostavil k veřejnému zasedání dne 6. 2. 2004, k němuž byl včas a řádně předvolán. Oba uvedené pokusy o provedení veřejného zasedání, v němž mělo dojít k nařízení výkonu trestu odnětí svobody, byly učiněny v době do jednoho roku od uplynutí zkušební doby.
Za této situace pak nic nebránilo Okresnímu soudu v Děčíně, aby vydal stížností napadené rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že obviněný vykoná podmíněně uložený trest odnětí svobody, neboť výše popsaným jednáním a chováním zavinil, že soud do roka od uplynutí zkušební doby nemohl rozhodnout o tom, zda se osvědčil či nikoliv. V takovém případě totiž může soud rozhodnutí podle §60 odst. 1, věta za středníkem, tr. zák. učinit i po uplynutí jednoho roku od skončení zkušební doby, protože fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil, nevznikla.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím nebyl zákon ve vytýkaném směru porušen, nezbylo než stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k