ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.48.2005.1
sp. zn. 4 Tz 48/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 18. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. K., již zemřelého, proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/1952, a proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/1952, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/1952, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 3, §194 a §197 písm. b) zákona č. 87/1950 Sb. a v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. K.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje .
Z r u š u j í se také všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/1952, usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 121/91, usnesení a rozsudek téhož soudu ze dne 12. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 121/91.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
s e z a s t a v u j e t r e s t n í s t í h á n í
obviněného J. K., již zemřelého, pro skutek spočívající v tom, že dne 6. května 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení,
čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 6. května 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl v sazbě §270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. odvolání, o němž rozhodl bývalý Vyšší vojenský obvodový soud v Trenčíně usnesením ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, tak, že odvolání jako nedůvodné zamítl.
Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného vyslovil bývalý Nejvyššího vojenský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52, že v trestní věci odsouzeného J. K. byl porušen zákon v ustanovení §43 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. v jeho prospěch. Podle §43 a §44 zák. č. 86/1950 Sb. pak byl obviněnému J. K. uložen i trest ztráty čestných práv občanských na dobu tří roků.
Proti citovanému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, a proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze (v písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona je vadně uvedeno v Trenčíně) ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. K. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na existenci rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. 12. 1951, sp. zn. Vt 398/51-B, kterým byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Stěžovatel dále uvedl, že obviněný již v tomto případě uvedl, že jako vyznavač víry S. J. nesmí vykonávat jakoukoliv vojenskou službu. Podle názoru ministra spravedlnosti je tedy zřejmé, že jednání obviněného, které bezprostředně následovalo po propuštění z výkonu trestu, jenž mu byl uložen citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě, tvořilo jeden celek, šlo o odpírání vojenské základní služby z důvodů náboženského přesvědčení, jak je tehdy postihovalo ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/1952, pochybil, pokud jednání obviněného ze dne 6. 5. 1952 posoudil jako nový samostatný trestný čin, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem. Bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně jako soud odvolací tuto vadu neodstranil a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Zákon pak porušil i bývalý Nejvyšší vojenský soud v Praze, který pravomocné rozhodnutí přezkoumal a u obviněného vyslovil trest ztráty čestných práv občanských na dobu tří let.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/1952, jemu předcházejícím rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/1952, a rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/1952, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. uvedená rozhodnutí zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud především zkoumal, zda v posuzované věci je oprávněn k výkonu trestního soudnictví ve smyslu §13 tr. ř., neboť stížností pro porušení zákona je napadáno rozhodnutí bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, a tedy rozsudek cizozemského soudu. Z článku II. odst. 1 Přílohy č. I, která obsahuje přechodná a zmocňovací ustanovení zákona č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb., č. 292/1993 Sb., a č. 152/1995 Sb. vyplývá, že k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů (před 1. 1. 1993) založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutí vyšších vojenských soudů, je příslušný Nejvyšší soud České republiky, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení se sídlem na území České republiky. Za tohoto stavu věci je nepochybné, že Nejvyšší soud České republiky je oprávněn konat řízení podle hlavy sedmnácté trestního řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn, a shledal, že zákon byl porušen.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud neměl fyzicky k dispozici spis bývalého Nižšího vojenského soudu Brno sp. zn. Vt 9/1952. Tento spis byl poškozen při povodních v roce 2002, v současné době se nachází v mrazírnách v K., a teprve někdy v průběhu roku 2005 dojde k jeho rekonstrukci, jak je zřejmé z písemné zprávy ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze pluk. Mgr. J. Ž. Nejvyšší soud měl k dispozici pouze opis rozsudku tohoto soudu, opis usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. 12. 1951, sp. zn. Vt 398/51, opis rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 6. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 90/91, jakož spis bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 121/91. K dispozici naopak neměl ani spis ani opis rozhodnutí bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze sp. zn. Pz 79/52. Z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 121/91 však zjistil, že tento soud měl v souvislosti s rehabilitačním řízením, které ve věci konal, k dispozici celý spis bývalého Nižšího vojenského soudu Brno sp. zn. Vt 9/52 (viz č. l. 7 a 14 spisu) a v něm byl založen i opis usnesení bývalého Nejvyššího vojenského soudu sp. zn. Pz 79/52, které bylo k důkazu přečteno jednak v průběhu veřejného zasedání dne 4. 11. 1991, jež se v této trestní věci konalo, jednak citováno v usnesení z téhož data. Nejvyšší soud tak neměl důvodu o validitě informací vztahujících se k rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze sp. zn. Pz 79/52 pochybovat, a při svém rozhodování k takto získaným informacím přihlížel.
Podle ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. ve znění zákona č. 87/1950 Sb. úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
Podle ustanovení §194 tr. ř. ve znění zákona č. 87/1950 Sb. soud při rozhodování v odvolacím líčení přezkoumá správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které by mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.
Podle ustanovení §197 písm. b) tr. ř. ve znění zákona č. 87/1950 Sb. soud v odvolacím líčení zamítne odvolání proto, že není důvodné.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
Z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. K. se trestného činu vyhýbání se služebních povinností podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. dopustil tím, že dne 6. 5. 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že obviněný nastoupil vojenskou službu dne 1. 11. 1951, a vzhledem k tomu, že tuto odmítl vykonávat odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. 12. 1951, sp. zn. Vt 398/5-B pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Poté, co byl obviněný z výkonu uvedeného trestu propuštěn, znovu dne 6. 5. 1952 odmítl vykonávat vojenskou základní službu. Z odůvodnění napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně vyplývá, že obviněný J. K. se k tomuto jednání doznal a uvedl, že mu jeho vyznání (S. J.) nedovoluje, aby vykonával službu v jakékoliv armádě, a že se to příčí náboženským zákonům, které obviněný jedině uznává. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně dovodil, že tato obhajoba obviněného nemůže zbavit viny. Přestože Ústava zaručuje všem občanům svobodu vyznání, toto jejich vyznání nemůže být důvodem, aby odpírali plnit jejich občanské povinnosti uložené jim zákony.
Z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě ze dne 14. 12. 1951, sp. zn. Vt 398/51-B a z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, přitom vyplývá, že obviněný v obou případech odmítl nastoupit vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení. Jeho úmysl tedy zjevně směřoval k tomu, aby se vojenské službě vyhnul trvale.
Toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací – bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně, který tak nedostál své zákonné povinnosti přezkoumat správnost všech výroků rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud tedy obviněný byl odsouzen pro již citovaný trestný čin, byl odsouzen pro týž skutek a rozsudkem nalézacího soudu, jakož i rozsudkem odvolacího soudu byla porušena zásada ne bis in idem, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek, která je uvedena v č. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Tento právní názor je konformní s názory Ústavního soudu České republiky, vyjádřenými v nálezech např. I. ÚS 184/96 ze dne 20. 3. 1997, a IV. ÚS 81/95 ze dne 18. 9. 1995.
Jak bývalý Nižší vojenský soud v Brně, tak bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně rozhodovaly v rozporu s touto zásadou, porušily svou povinnost řádně vyhodnotit provedené důkazy, a odvolací soud nadto porušil povinnosti, jež mu vyplývaly z důsledné aplikace revizního principu.
Stížnost pro porušení zákona byla podána také proti rozsudku bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52. Tímto rozsudkem bylo ke stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného J. K., která směřovala proti výroku o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, vysloveno porušení zákona v ustanovení §43 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb. ve prospěch obviněného. Na podkladě této stížnosti pro porušení zákona byl obviněnému uložen další trest podle §43 a §44 zák. č. 86/1950 Sb., a to ztráta čestných práv občanských na dobu tří let.
Podle ustanovení §216 věta druhá zákona č. 87/1950 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1952, je stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípustná. Podle ustanovení 266 odst. 7 tr. ř., ve zněním účinném do 31. 12. 1992, proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná, a není přípustná ani dle v současnosti účinného trestního řádu.
Podle ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1 zákona o soudní rehabilitaci. Tomuto postupu nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona. V citovaném ustanovení rehabilitačního zákona je tedy vyjádřena zákonná výjimka, podle které podání stížnosti pro porušení zákona nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, pokud porušení zákona došlo z důvodů uvedených v ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Za předpokladu této zákonné výjimky mohl rehabilitační soud přezkoumat i správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu a toto případně i zrušit.
Nejvyšší soud dále zjistil z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 121/91, že obviněný J. K. dne 21. 8. 1991 požádal o zahájení rehabilitačního řízení týkajícího se jeho odsouzení z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/1952. Usnesením ze dne 4. 11. 1952 sp. zn. 1 Rtv 121/91 bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozhodl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/1952, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, jakož i rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52, ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byla zrušena i všechna další rozhodnutí, na zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 11. 1991.
Poté bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 12. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 121/91, rozhodl vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 tak, že podle čl. V z důvodů části II čl. III odst. 5 této amnestie zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že dne 6. 5. 1952 u svého útvaru v R. odmítl konat vojenskou službu, odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Obviněný J. K. však ve smyslu ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, prohlásil, že trvá na projednání věci. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté rozsudkem ze dne 12. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 121/91, rozhodl, že při nezměněném výroku o vině uvedeném v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/1952, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, se obviněnému J. K. neukládá podle §227 tr. ř. trest. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 12. 1991.
Z obsahu tohoto spisu a citovaných rozhodnutí tak vyplývá, že výrok o trestu původně uložený rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/1952, potvrzený usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/52, jakož i doplněný rozsudkem bývalého Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1952, sp. zn. Pz 79/52, neexistuje, neboť byl zrušen v rehabilitačním řízení, a proto stížnost pro porušení zákona, podaná proti rozhodnutí bývalého Nejvyššího vojenského soudu byla shledána nadbytečnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyslovil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952,Vto 125/1952, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3, §194, §197 písm. b) zákona č. 87/1950 Sb. a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. v neprospěch obviněného J. K.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 125/1952, v celém rozsahu, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Za navazující rozhodnutí Nejvyšší soud považuje zejména rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 9/52, usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. 1 Rtv 121/91, usnesení ze dne 12. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 121/91, jakož i rozsudek téhož soudu ze dne 12. 12. 1991 sp. zn. 1 Rtv 121/91.
Podle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Protože byly splněny tyto procesní podmínky, Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl. Aplikoval ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a zastavil trestní stíhání obviněného J. K. pro skutek spočívající v tom, že dne 6. 5. 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, v čemž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á