ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.54.2005.1
sp. zn. 4 Tz 54/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 31. května 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněného J. Š., a obviněného V. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, byli obvinění J. Š. a V. M. uznáni vinnými pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokusu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustili tím, že za situace, kdy nyní již pravomocně odsouzený P. P. (dříve J.), v L. dne 31. 10. 2000 kolem 22.30 hod. společným jednáním s dosud neustanoveným pachatelem v H. ulici před garáží u domu umístili stojan od přenosné dopravní značky, před kterým byla nucena zastavit po příjezdu ke garáži R. P. a vystoupit z vozidla zn. Jeep Grand Cherokee, kterou poté společně fyzicky napadli, povalili na zem, udeřili nezjištěným tupým předmětem do hlavy, omámili ji neznámou látkou, svázali jí ruce a zavázali jí oči a poté ji naložili do jejího osobního automobilu a odvezli ji do objektu bývalé J. chaty v obci R., okr. L., kde ji věznili a poté ji převezli do soukromé rekreační chaty v J. n. N., okr. J. n. N., majitele I. J., kde ji rovněž věznili a po několika dnech ji opět převezli do J. chaty a takto ji dlouhodobě věznili celkem 27 dnů, v důsledku čehož u ní vyvolali útrapy způsobené zavázáním očí, zalepením úst, svázáním rukou i ponižujícím způsobem jejího věznění a strachem, a v té době dosud neustanovení pachatelé neustanoveného počtu vymáhali na jejím manželovi E. P., za její propuštění vyplacení nejméně 350 tis. DM, tj. 6.237.350,- Kč a dalších 4 mil. Kč, přičemž však k předání požadovaných valut a peněz z dosud nezjištěných důvodů nedošlo, byli za výše uvedeným účelem v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce října a v listopadu 2000 činní při vytipování vyhovujícího objektu a při sjednání ubytování poškozené R. P., v J. chatě v obci R., okr. L., nejméně 2x v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na této chatě vyskytli v době, kdy tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou, a z toho nejméně 1x tam pro ně vezli blíže neurčené věci a podíleli se na úhradě ubytování. Za výše uvedené jednání byl obviněnému J. Š. uložen podle §232 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. M. byl za výše uvedené jednání uložen podle §232 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem byli poškozená R. P. a poškozený E. P., odkázáni s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný V. M. byl dále podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, podali jak obvinění J. Š. a V. M., tak krajský státní zástupce v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ohledně obviněných J. Š. a V. M. zrušil ve výroku o vině pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a v důsledku toho i ve výroku o trestech a o náhradě škody, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění J. Š. a V. M. byli uznáni vinnými pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterého se dopustili tím, že za situace, kdy nyní již pravomocně odsouzený P. P. (dříve J.), v L. dne 31. 10. 2000 kolem 22.30 hod. společným jednáním s dosud neustanoveným jedním pachatelem v H. ulici před garáží u domu umístili stojan od přenosné dopravní značky, před kterým byla nucena zastavit po příjezdu ke garáži R. P. a vystoupit z vozidla zn. Jeep Grand Cherokee, kterou poté společně fyzicky napadli, povalili na zem, udeřili nezjištěným tupým předmětem do hlavy, omámili ji neznámou látkou, svázali jí ruce a zavázali jí oči a poté ji naložili do jejího osobního automobilu a odvezli ji do objektu bývalé J. chaty v obci R., okr. L., kde ji uvěznili a poté ji převezli do soukromé rekreační chaty v J. n. N., okr. J. n. N., majitele MUDr. I. J., kde ji rovněž věznili a po několika dnech ji opět převezli do J. chaty, a takto ji dlouhodobě věznili celkem 27 dnů, v důsledku čehož u ní vyvolali útrapy způsobené zavázáním očí, zalepením úst, svázáním rukou i ponižujícím způsobem jejího věznění a strachem a v té době dosud neustanovení pachatelé neustanoveného počtu vymáhali na jejím manželovi E. P., za její propuštění vyplacení nejméně 350 tis. DM, tj. 6.237.350,- Kč a další 4 mil. Kč, přičemž však k předání požadovaných valut a peněz z dosud nezjištěných důvodů nedošlo, za výše uvedeným účelem byli v přesně nezjištěné době v druhé polovině měsíce října a v listopadu 2000 činní při vytipování vyhovujícího objektu a při sjednání ubytování poškozené R. P., v J. chatě v obci R., okr. L.c, nejméně 2x v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2000 se na této chatě vyskytli v době, kdy tam byl přítomen odsouzený P. P. s poškozenou a z toho nejméně 1x tam pro ně vezli blíže neurčené věci a podíleli se na úhradě ubytování.
Za výše uvedené jednání byl obviněnému J. Š. uložen podle §232 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. M. byl za výše uvedené jednání uložen podle §232 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem byli podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená R. P. a poškozený E. P., odkázáni s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze dále výše uvedená odvolání obviněných J. Š. a V. M. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 T 6/2002, beze změn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných J. Š. a V. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 ve vztahu k §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §10 odst. 1 písm. c) k §232 odst. 2 tr. zák. a k §8 odst. 1, §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky předně popisuje, jak bylo ve věci postupně rozhodováno Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a Vrchním soudem v Praze před výše citovaným meritorním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. Z uvedeného pak vyvozuje, že trestná činnost obviněných nebyla provedenými důkazy tak jednoznačně prokázána, jak by se zdálo z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Podle stěžovatele soudy při svém rozhodování vycházely především z výpovědi svědka M. Š., který je dlouhodobě závislý na tvrdých drogách a je u něj dána důvodná pochybnost o tom, zda je schopen správně vnímat realitu a orientovat se v reálném světě. K tomuto stavu soudy vůbec nepřihlédly a nenechaly tohoto svědka zkoumat znalci z oboru psychiatrie a toxikologie k posouzení otázky jeho psychického stavu a z toho vyplývající věrohodnosti jeho výpovědi. Dále uvádí, že údajně u výpovědi svědka M. Š. nebyl přítomen žádný z obhájců a jejich podpisy byly do protokolu včleněny až dodatečně a výpověď svědka tak mohla být zmanipulovaná v neprospěch obviněných. Dále stěžovatel namítá, že se soud nevypořádal s rozporem ve výpovědích svědků M. Š. a L. J., když M. Š. sice shodně s L. J. tvrdí, že obviněný J. Š. je odvezl na J. chatu na jejich vlastní žádost, ale M. Š. tvrdí, že to bylo v průběhu ubytování pravomocně odsouzeného P. J. To je však v rozporu s výpovědí svědkyně L. J., která tvrdí, že obviněný J. Š. tam oba vezl asi 14 dní před nastěhováním obviněného P. J. do objektu. Podle ministra spravedlnosti z výše uvedených skutečností vyplývá, že prvoinstanční soud i soud odvolací nepostupovaly při svém rozhodování podle základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž došly ve svých závěrech k nesprávnému skutkovému nálezu a k nezákonnému rozhodnutí o vině.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, byl porušen zákon ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnout stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný J. Š. se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona, obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce navrhl podané stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že soudy při svém rozhodování vycházely z výpovědi svědka M. Š., který je dlouhodobě závislý na tvrdých drogách a je u něj dána důvodná pochybnost o tom, zda je schopen správně vnímat realitu a orientovat se v reálném světě. K výše uvedenému se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě vyjádřil, když konstatoval, že svědek M. Š. byl v průběhu trestního řízení opakovaně vyslýchán a při rozhodující výpovědi ze dne 20. 2. 2001 (č. l. 438) vypovídal za přítomnosti vyšetřovatele pplk. JUDr. V., dvou obhájců a další osoby, aniž by někdo namítl případnou nezpůsobilost svědka k výslechu. Totéž se týká i další výpovědi M. Š. v přípravném řízení ze dne 17. 5. 2001 (č. l. 443), kterou učinil rovněž za přítomnosti vyšetřovatele a dvou obhájců. Není přitom pochyb, že by přítomní obhájci na stav svědka – pokud by byl takový, jak bylo dodatečně tvrzeno, nepochybně při výslechu upozornili. Odvolací soud tedy neměl pochybnosti o tom, že výpovědi svědka M. Š. odpovídala realitě a tomu, co svědek skutečně svými smysly vnímal a následně reprodukoval. Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že svědek M. Š. byl vyslechnut také dvakrát při hlavním líčení, a to dne 19. - 20. 6. 2002 (č. l. 1193) a dále dne 21. 10. 2003 (č. l. 1607), kdy vypovídal v podstatě shodně jako v přípravném řízení. Dále svědek uvedl, že při výpovědi ze dne 20. 2. 2001 nebyl pod vlivem drog ani v „absťáku“. Při hlavním líčení dne 21. 10. 2003 byl také jako svědek vyslechnut mjr. V. V., který ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že má zkušenosti a byl by schopen rozpoznat, kdyby byl svědek pod vlivem drog, což však v případě M. Š. nehrozilo. V opačném případě by byl převezen k lékaři na odběr moči apod. Nejvyšší soud proto neshledal pochybení na straně soudů, pokud vycházely z výpovědí svědka M. Š., pro věrohodnost výše citovaných výpovědí M. Š. totiž svědčí i další provedené důkazy, především výpovědi L. J. a P. H., které na výpověď M. Š. logicky navazují a jsou ve vzájemné shodě.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti dále namítá, že údajně u výpovědi svědka M. Š. nebyl přítomen žádný z obhájců a jejich podpisy byly do protokolu včleněny až dodatečně a dále uvádí, že se soud nevypořádal s rozporem ve výpovědích svědků M. Š. a L. J. Pokud by bylo zjištěno, že při výslechu svědka M. Š. nebyli přítomni obhájci, znamenalo by to porušení práva na obhajobu, konkrétně práva na účast obhájce u procesních úkonů, a výše uvedená svědecká výpověď by nemohla být použita jako důkaz.
Nejvyšší soud je toho názoru, že provedenými důkazy nebyla zpochybněna účast obhájců při předmětné svědecké výpovědi, avšak i v případě, kdy by výše citovaná výpověď svědka M. Š. byla jako důkaz nepoužitelná, postačí pro zjištění skutkového stavu další tři výpovědi svědka M. Š., ve kterých vypovídal totéž co v první výpovědi, tyto výpovědi si neodporují a navzájem se doplňují. Stejně tak při hlavních líčeních se svědek M. Š. nikterak neodchýlil od svých výpovědí z přípravného řízení. Nejvyšší soud dále považuje za nutné uvést, že přes existenci určitých nesrovnalostí ve výpovědích svědků M. Š. a L. J., o kterých se zmiňuje stížnost pro porušení zákona, nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud i soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a z takto provedených důkazů byl spolehlivě zjištěn skutkový stav, na jehož základě bylo možno rozhodnout o vině obviněných. Provedené důkazy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněných J. Š. a V. M. Obhajoba obviněných byla vyvrácena v souladu se zákonem provedenými důkazy. Dále je třeba podotknout, že pokud někdo domlouvá ubytování v objektu, který je pro ubytování nevyhovující (nefunkční topení, netekoucí voda apod.), upozorňuje, že ubytované osoby by neměly být viděny a že majitelé objektu s těmito osobami nesmí přijít do styku, podílí se na úhradě ubytování těchto osob, nemůže obstát jeho obhajoba, že jednal na žádost neznámé osoby a nevěděl, že jde o pomoc při protiprávním jednání. Bylo rovněž prokázáno, že je zde časová shoda doby, kdy obvinění domlouvali ubytování v objektu J. chaty a hradili ubytování ubytovaných osob s dobou, kdy se tam zdržovali dnes již pravomocně odsouzený P. P. s poškozenou R. P. Na základě uvedených důkazů lze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že obvinění J. Š. a V. M. vytipovali vyhovující objekt pro ubytování odsouzeného P. P. a poškozené R. P. a zajistili jeho užívání pro protiprávní jednání a dále se podíleli i na úhradě ubytování.
V ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je stanoveno, že jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V §2 odst. 11 tr. ř. je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněných J. Š. a V. M. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy obviněný J. Š. a V. M. popírali pomoc k trestnému činu zbavení osobní svobody a pokusu trestného činu vydírání. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněných J. Š. a V. M., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.12.1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Vrchní soud v Praze, který podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. 56 T 6/2002, ohledně obviněných J. Š. a V. M. ve výroku o vině pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a v důsledku toho i ve výroku o trestech a o náhradě škody, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněných J. Š. a V. M., nepochybil. Nutno zdůraznit, že odvolací soud své rozhodnutí výstižně zdůvodnil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky ve prospěch obviněných J. Š. a V. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 10 To 124/2004, tak, že není důvodná, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.