ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.56.2005.1
sp. zn. 4 Tz 56/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného MUDr. Z. S., proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2004, čj. 6 To 4/2004-528, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2002, čj. 1 T 8/02-179, byl obviněný MUDr. Z. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 10. 4. 2001 pod záminkou půjčky ve výši 5.000.000,- Kč se splatností do 10. 8. 2001 prostřednictvím poskytnutého úvěru vylákal na poškozené D. M., v hospitalizačním M. v P., K., tuto částku a přes urgence poškozené dluh a splatnost půjčky odmítl uznat písemně a způsobil tímto jednáním poškozené D. M. škodu ve výši 5.000.000,- Kč.“ Za to mu byl uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §59 odst. 2 věty druhé tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené škodu v souladu s dohodou o narovnání a o svolení dlužníka k přímé vykonatelnosti závazků z ní plynoucích z 22. 10. 2002. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby nahradil poškozené D. M., bytem P., n. J. z L., škodu ve výši 4.000.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného MUDr. Z. S. usnesením ze dne 6. ledna 2003, čj. 6 To 137/02-217, shora uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Poté novým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003,
čj. 1 T 8/02-456, byl obviněný MUDr. Z. S. znovu uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to na tom skutkovém základě, že „dne 10. 4. 2001 pod záminkou půjčky ve výši 5.000.000,- Kč se splatností do 10. 8. 2001 vylákal na poškozené D. M., v hospitalizačním M. v P., K., tuto částku a přes urgence poškozené peníze nevrátil a termín splatnosti půjčky i půjčku samu odmítl uznat písemně a způsobil tímto jednáním poškozené D. M. škodu ve výši 5.000.000,- Kč“. Za to mu byl podle stejných ustanovení trestního zákona jako v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2002, čj. 1 T 8/02-179, uložen identický podmíněný trest odnětí svobody. Odlišně však byla formulována povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák., a to tak, že obviněný je povinen nahradit poškozené D. M. škodu v souladu s dohodou o narovnání a o svolení dlužníka k přímé vykonatelnosti závazků z ní plynoucích, uzavřenou mezi obviněným a poškozenou dne 22. 10. 2002 ve formě notářského zápisu před notářkou Mgr. M. H., přičemž od předchozího výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo upuštěno.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. února 2004, čj. 6 To 4/2004-528, odvolání obviněného MUDr. Z. S. a jeho matky Ing. J. S., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, čj. 1 T 8/02-456, podle §256 tr. ř. zamítl.
Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2004, čj. 6 To 4/2004-528, odmítl Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 22. září 2004, čj. 5 Tdo 952/2004-589, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2004, čj. 6 To 4/2004-528, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného MUDr. Z. S. Napadenému rozhodnutí vytýká porušení zákona v ustanoveních §256, §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §2 odst. 1, odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v řízení předcházejícím. Ministr spravedlnosti namítá, že nebyl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností jak předpokládá zákon v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Ani po nově provedeném dokazování nevznikly žádné pochyby o tom, že poškozená D. M. v době a místě blíže specifikovaných ve výroku o vině zapůjčila obviněnému částku 5.000.000,- Kč, přičemž tato dohoda byla uzavřena pouze ústní formou. V ranních hodinách následujícího dne dala poškozená příkaz k úhradě peněz převodem ze svého účtu na účet obviněného, který byl realizován osobním bankéřem poškozené, svědkem J. J. V tom jediném se obviněný s poškozenou shodnou. Spornou však zůstává okolnost, zda byla rovněž ujednána splatnost této půjčky, zda se jednalo o splatnost krátkodobou či dlouhodobou a za jakým účelem byla půjčka poskytnuta, event. zda ji obviněný v rozporu s dohodou užil případně k účelu úplně jinému, neboť zde stojí tvrzení proti tvrzení. Zatímco poškozená vypověděla, že obviněnému předmětnou peněžní částku půjčila krátkodobě na dobu 4 měsíců, než si obviněný vyřídí úvěr u banky s tím, že obviněný peníze užije na koupi domu pro své rodiče, obviněný vypověděl, že se s poškozenou dohodli na tom, že mu zapůjčí předmětnou částku na delší dobu, a to na dobu 10 let, neboť s ohledem na své finanční zajištění s vrácením peněz nespěchala. Jednání byl přítomen svědek MUDr. M. P., který se do nemocnice dostavil na základě telefonické výzvy obviněného (toto tvrzení není pravdivé jak bude uvedeno níže), přičemž výpověď tohoto svědka koresponduje s výpovědí obviněného. Výpovědi obviněného, poškozené a jediného přímého svědka jednání mezi obviněným a poškozenou zůstaly po celou dobu trestního stíhání neměnné, na svých výpovědích tito setrvali i při vzájemných konfrontacích. Ostatní ve věci slyšení svědci již vypovídali o okolnostech případu jak se o nich dozvěděli zprostředkovaně od obviněného či poškozené. Ministr spravedlnosti se domnívá, že soudu se nepodařilo jednoznačně prokázat úmysl obviněného na poškozené předmětnou částku vylákat pod záminkou půjčky se splatností do dne 10. 8. 2001, resp. dne 13. 8. 2001, kterou jí nechtěl vrátit ani přes opakované urgence. Tomuto tvrzení však nenasvědčuje ani následné chování obviněného, který dne 20. 10. 2002 formou notářského zápisu uzavřel s poškozenou dohodu o narovnání a o svolení dlužníka k přímé vykonatelnosti závazků z ní plynoucích. V této dohodě obviněný, který dne 21. 10. 2002 uhradil poškozené částku ve výši 1.000.000,- Kč, uznal existenci svého závazku vůči poškozené a přislíbil jí do dne 31. 12. 2002 zaplatit částku ve výši 500.000,- Kč, přičemž další splátky ke konci 6. a 12. měsíce se zavázal platit po 750.000,- Kč pod ztrátou výhody splátek. K tomu, že k uzavření dohody o narovnání došlo až po podání obžaloby, obviněný uvedl, že po předmětné události se vztahy mezi ním a poškozenou zhoršily, přičemž poté spolu komunikovali jen prostřednictvím právních zástupců. Pokud nalézací soud opřel všechny své rozhodující skutkové závěry jednostranně o výpovědi poškozené D. M. a tyto hodnotil na rozdíl od výpovědí obviněného a svědka MUDr. M. P., který byl ujednání jejich vzájemné dohody přítomen, jako věrohodné, neboť byly podle názoru soudu logické a byly podporovány výpověďmi svědků J. J., T. P., svědkyně JUDr. J. V. a Ing. arch. J. M. a dále byly v souladu s listinnými důkazy a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který se zabýval posouzením obecné a konkrétní věrohodnosti svědkyně D. M., nepostupoval správně, a to i přesto, že byly neměnné a obviněná na nich setrvala i při konfrontacích s obviněným a svědkem MUDr. M. P. Ostatně konfrontace mezi poškozenou a svědkem MUDr. M. H. provedena nebyla. Pokud se oba soudy shodují na tom, že obviněný jednal plánovitě a promyšleně za součinnosti svědka MUDr. M. P., je s podivem, že okolnost, v jakém pořadí v inkriminovaný den navštívili poškozenou v nemocnici, nebyla soudem ověřena výslechem zdravotnického personálu. Podle názoru ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě jedná především o občanskoprávní odpovědnost obviněného MUDr. Z. S. a trestní senát Městského soudu v Praze měl za této důkazní situace vycházet ze zásady in dubio pro reo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2004, čj. 6 To 4/2004-528, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného MUDr. Z. S. ve výše citovaných ustanoveních trestního řádu a trestního zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle
§270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedlo, že ministr spravedlnosti v ní polemizuje zejména se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů v předmětné trestní věci a v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud se již obsahově obdobným dovoláním obviněného zabýval a vyjadřoval se k němu i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pod sp. zn. 1 NZO 375/2004. Ve stručnosti pouze dodal, že na základě provedeného dokazování soud neuvěřil verzi obviněného, že mu poškozená D. M. na základě ústní dohody bezúročně půjčila částku 5.000.000,- Kč s dobou splatnosti na 10 let a jako podklad pro skutková zjištění vzal výpovědi poškozené, které jsou nepřímo potvrzovány svědeckými výpověďmi T. P. a osobního bankéře poškozené J. J. Nejvyšší státní zastupitelství se plně ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že to byl obviněný MUDr. Z. S., kdo využil určité závislosti poškozené (z pozice lékaře se podílel na umístění poškozené v revmatologickém ústavu, kde byla operována a následně obstaral i její pooperační hospitalizaci v M. v P.) a pod záminkou krátkodobé půjčky a bez uzavření příslušné smlouvy, podvodně ke škodě poškozené vylákal částku 5.000.000,- Kč, ač si byl v době uzavření půjčky vědom, že nedisponuje a v době splatnosti disponovat nebude, finanční částkou potřebnou k vrácení půjčky. Vlastní hodnotící úvahy soudy obou stupňů náležitě rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž těmto úvahám nelze nic vytknout a Nejvyšší státní zastupitelství naopak uzavírá, že meritorní rozhodnutí je v této věci výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a nedošlo v něm k vadám, které by měly vliv na objasnění věci nebo na možnost obviněného uplatnit svá práva na obhajobu. Dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a opatřené důkazy byly hodnoceny důsledným postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhlo, aby stížnost pro porušení zákona byla podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Obviněný prostřednictvím obhájce navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět s tím, že se s jejím obsahem plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána důvodně.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování, zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Námitky, které ministr spravedlnosti směřuje proti napadenému usnesení vrchního soudu, již řešil soud městský i odvolací. Přitom oba soudy ve svých rozhodnutích obšírně objasnily a zdůvodnily své skutkové i právní závěry. V napadeném usnesení vrchního soudu se konstatuje, že městský soud v novém řízení postupoval bezchybně při důsledném respektování závazných pokynů odvolacího soudu, ale též obhajovacích práv obviněného a práv poškozené a v důkazním řízení si tak vytvořil v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. patřičné předpoklady pro věcně správné a spravedlivé rozhodnutí.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona však s tímto názorem nesouhlasí a konstatuje, že sporným dosud zůstává, zda byla ujednána splatnost předmětné půjčky a za jakým účelem byla půjčka poskytnuta. Uvádí, že zde stojí tvrzení proti tvrzení. K námitce ministra spravedlnosti, že ani následné chování obviněného, který uzavřel dohodu s poškozenou o narovnání, neprokazuje, že měl v úmyslu vylákat předmětnou částku pod záminkou půjčky, lze odkázat na v rozsudcích již zmíněnou skutečnost, že tak došlo až po podání obžaloby. Omlouvat takto opožděné plnění zhoršením vztahů mezi obviněným a poškozenou nelze akceptovat, když obviněný začal činit kroky k nápravě až pod hrozbou trestního postihu. Stěžovatelem bylo nově upozorněno na okolnost, že nebylo ověřeno v jakém pořadí navštívil obviněný a svědek MUDr. M. P. v inkriminovaný den 9. 4. 2001 poškozenou v nemocnici, přičemž tato skutečnost by mohla prokázat, že obviněný nejednal plánovitě a promyšleně za součinnosti svědka MUDr. M. P. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 9. 2003 (č. l. 295, 300 a 305) je přitom z výpovědí obviněného MUDr. Z. S., poškozené D. M. a svědka MUDr. P. zřejmé, že tito shodně uvádí, že obviněný za poškozenou po jejím telefonátu ve večerních hodinách dne 9. 4. 2001 přišel, když svědek MUDr. P. zde již byl přítomen. Pokud se na této skutečnosti všichni jmenovaní shodli, není vůbec zřejmé proč by tato skutečnost měla být zjišťována. Kromě této námitky však žádné nové důkazy ministr spravedlnosti nenavrhuje provést a v podstatě se za použití stejných argumentů, se kterými se však již Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 13. října 2003, čj. 1 T 8/02-456, a odvolací soud v napadeném usnesení vypořádaly, domáhá jiného hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly tyto soudy ve svých rozhodnutích.
Městský soud v Praze po vrácení věci vrchním soudem v novém hlavním líčení osobně vyslechl nejen v předchozím řízení slyšené obviněného MUDr. Z. S., poškozenou D. M., svědky a znalkyni, když poškozenou posléze konfrontoval s obviněným a svědkem MUDr. M. P., kterého dále konfrontoval se svědkem Ing. J. M., ale na návrh obviněného vyslechl i další svědky a provedl konfrontace poškozené a svědka V. P. a přečetl nově předložené a též soudem opatřené listinné důkazy, přičemž respektoval zásadu ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba hodnotit značný rozsah provedených důkazů, které nebyly v mnoha ohledech ve vzájemném souladu, a kdy obviněný popíral spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinil a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona v neprospěch obviněného MUDr. Z. S. a na základě toho zrušit napadené rozhodnutí, i kdyby sám hodnotil důkazy s jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění, učiněných soudy obou stupňů, však nemá Nejvyšší soud důvodné pochybnosti, jak bylo výše uvedeno, a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
K tomu je třeba poznamenat, že těžiště dokazování je u soudu prvního stupně, který důkazy za dodržení zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) nejen provádí, ale podle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Proto v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže Nejvyšší soud bez dalšího přehodnocovat provedené dokazování, aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V tomto směru lze dále odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí trestních pod číslem 53/1992, které lze rovněž vztáhnout i na řízení o stížnosti pro porušení zákona, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tj. hodnotil je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného, a to ani tehdy, nesouhlasí-li tvrzení obviněného s tvrzením poškozené a svědka. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. Z rozporných údajů, uváděných poškozenou, obviněným a svědky, pak soud prvního stupně vzal za prokázané jen ty části výpovědí, které se shodovaly aspoň v zásadních momentech anebo se doplňovaly a logicky navazovaly na sebe tak, že vznikl ucelený obraz předmětné události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 9/2001).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2004, čj. 6 To 4/2004-528, nebyl porušen zákon, a proto stížnost pro porušení zákona podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k