ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.57.2005.1
sp. zn. 4 Tz 57/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. B. S., proti usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 1992 sp. zn. 1 Rtvo 35/1992, ve věci býv. Vojenského obvodového soudu v Brně vedené pod sp. zn. 1 Rtv 45/1992, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 11. 1978 sp. zn. 3 T 269/1978 byl obviněný Ing. B. S. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 31. 3. 1978 do 12.00 hodin, ani v následujících dnech, nenastoupil k výkonu základní vojenské služby u v. ú. T. Za to mu byl podle §270 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. b) tr. zák. podmíněně odložen za přijetí záruky ZO ROH H. B. a podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba na 4 roky.
Odvolání býv. vojenského obvodového prokurátora v Brně (nikoli obviněného, jak chybně uvádí stížnost pro porušení zákona), podané v neprospěch obviněného, bylo ve veřejném zasedání konaném dne 7. 12. 1978 usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře sp. zn. 1 To 248/78 zamítnuto, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. a tímto dnem nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 5. 1980 sp. zn. 3 T 269/78 bylo deklarováno, že obviněný Ing. B. S. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1980, a že se mu podle čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii promíjí uložený trest odnětí svobody s účinkem, že se dnem 8. 5. 1980 na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 6. 1980.
Dne 26. 6. 1992 si ve výše uvedené trestní věci Ing. S. podal žádost o soudní rehabilitaci. Tento návrh projednal bývalý Vojenský obvodový soud v Brně ve veřejném zasedání dne 19. 11. 1992 a usnesením sp. zn. 1 Rtv 45/92 jej podle §14 odst. 4 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítl, jako nedůvodný. Stížnost, kterou si proti tomuto usnesení Ing. S. podal, byla usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 1992 sp. zn. 1 Rtvo 35/92 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., jako nedůvodná zamítnuta.
Proti posledně citovanému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. B. S. Podle jeho názoru byl napadeným usnesením porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukazuje, že v průběhu trestního stíhání sice obviněný uváděl jako důvod, pro který odmítl převzít povolávací rozkaz a nastoupit výkon základní vojenské služby, pouze zdravotní potíže. Ve svém návrhu na soudní rehabilitaci již hovoří o porušení občanských politických práv a svobod, k němuž došlo postupem soudu. Z tohoto názoru, jakož i z postoje obviněného uplatňovaného po celou dobu jeho stíhání vyplývá, že důvodem odepření nástupu vojenské služby je ústavní princip svobody svědomí, na který nebyl brán v průběhu trestního řízení zřetel a jednání obviněného bylo bez dalšího posouzeno jako trestný čin.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který konal řízení o návrhu obviněného Ing. B. S. na soudní rehabilitaci, se měl v souladu s účelem zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. vymezeném v ustanovení §1 odst. 1, 2, vypořádat především s otázkou, zda jsou v této věci dány podmínky pro zrušení odsuzujícího rozsudku za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestný. Mělo být přitom vzato v úvahu, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo rovněž jejich stíhání a odsouzení. Bylo povinností soudu, aby v řízení o soudní rehabilitaci zjišťoval důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. (ministr spravedlnosti zřejmě míní ust. §14 odst. 1 cit. zák.). V souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy platném znění, měl být zjištěn skutečný stav věci a při rozhodování z něho mělo být vycházeno.
Podle zákona o soudní rehabilitaci byla některá soudní rozhodnutí zrušena přímo ze zákona. U dalších se předpokládalo zrušení po jejich přezkoumání, přičemž přezkumné řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době ode dne 25. 2. 1948 do dne 1. 1. 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky uvedené v §2, spáchané po dni 25. 2. 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně i bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci vyplývá, že soudy obou stupňů výše uvedeným povinnostem nedostály, protože zejména pokládaly za správné skutkové i právní závěry včetně výroku o trestu, které byly pojaty do původního odsuzujícího rozsudku a nevyhověly žádosti obviněného na realizaci soudní rehabilitace. Není přitom ale zřejmé, jak se vypořádaly se základní, pro posouzení věci rozhodující okolností, kterou je tvrzení obviněného Ing. B. S. o důvodech, pro které nenastoupil vojenskou službu. Nelze rovněž zjistit, jak byly tyto důvody posouzeny soudem z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb.
V rámci hodnocení zákonnosti rozhodnutí v předmětné věci je třeba brát v úvahu též čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání a každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Pokud vycházíme z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/2001, který řešil obdobnou problematiku v obdobné trestní věci, lze konstatovat, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou ze dne 9. 5. 1948 č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odst. 2 tohoto ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanovi mimo jiné konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných právních norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze považovat jednání obviněného za trestný čin.
Uvedené závěry lze podle ministra spravedlnosti vztáhnout i na předmětnou trestní věc obviněného Ing. Břetislava Sedláčka, i když obviněný odmítl výkon služby již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb., jehož ustanovení týkající se svobody víry byla poněkud odlišná a otázkou svobody svědomí se nezabývala vůbec.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s uvedenými závěry vyslovenými v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu podle ministra spravedlnosti vyplývá, že soudy při rozhodování o soudní rehabilitaci v trestní věci obviněného Ing. B. S., pokud v uvedených intencích nepřezkoumaly řádně výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zák., porušily zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v řízení, které rozhodnutí předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného Ing. B. S. Postup odvolacího soudu, který namísto aby stížnosti podané obviněným na základě úvah prezentovaných výše, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyhověl a napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, opravný prostředek obviněného jako nedůvodný zamítl, byl pak v rozporu s ustanovením §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. výše uvedené porušení zákona vyslovil, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a poté, aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil zvolený obhájce obviněného. Ten se ztotožnil s argumentací stěžovatele a poukázal na některé nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech osob, které odpíraly nastoupit výkon vojenské služby převážně z náboženských důvodů. Taktéž zdůraznil, že původní obhajoba obviněného, ohledně odmítnutí vojenské služby ze zdravotních důvodů byla účelová, skutečné důvody však pramenily též z jeho svědomí a náboženského cítění. Podle obhájce obviněného zůstalo též spornou otázkou, zda obviněný byl podle tehdejších předpisů k vojenské službě zdravotně způsobilý. V této souvislosti vyjádřil názor, že obhajoba obviněného, že k vojenské službě nebyl zdravotně způsobilý, nebyla vyvrácena. Původní rozhodnutí tedy byla učiněna na podkladě nesprávných zjištění a podle obhájce obviněného vycházela i z uměle zkonstruovaných obvinění. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona též v ustanovení §14 odst. 1 písm. a), d) zák. č. 119/1990 Sb.
Naproti tomu ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství je poukázáno na skutečnost, že obhajoba obviněného, kterou užil v původním trestním řízení byla prokázána i dalšími důkazy. V situaci, kdy oba soudy v rehabilitačním řízení postupovaly striktně za dodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich závěry jsou v souladu s pravidly formální logiky, nelze jim vytýkat, že nezjistily vadu napadených rozhodnutí ve smyslu §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. V daném případě se stížnost pro porušení zákona domáhá odlišného hodnocení důkazů, než jak byly oběma soudy učiněny. K tomu není oprávněn ani Nejvyšší soud. Z uvedených důvodů bylo navrženo, aby podaná stížnost pro porušení zákona byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo a dospěl k závěru, že zákon porušen nebyl.
V prvé řadě je třeba odmítnout tvrzení obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, že obviněný ve svém návrhu na soudní rehabilitaci uváděl jinou motivaci nenastoupení vojenské služby (porušení občanských politických práv a svobod), než tomu bylo v původním řízení (zdravotní důvody). Ing. B. S. ve svém písemném návrhu z 26. 6. 1992 vyslovil pouze nesouhlas s původním hodnocením společenské nebezpečnosti jeho činu, která podle bývalého vojenského obvodového soudu byla zvýšena tím, že na některé otázky účelu výkonu vojenské služby měl nesprávné názory, např. že by nedokázal v boji zabít člověka. V tomto spatřoval nerespektování jeho občanských politických práv a svobod, ale vzápětí jako důvod svého nenastoupení vojenské služby uvádí, stejně jako v původním řízení, zdravotní neschopnost a z toho pak i dovozuje, že měl být správně obžaloby zproštěn.
V průběhu konání veřejného zasedání dne 19. 11. 1992, kdy v rámci přezkumného řízení byly Vojenským obvodovým soudem v Brně konstatovány důkazní materiály z původního trestního spisu sp. zn. 3 T 269/78, obviněný Ing. S. taktéž neargumentoval ničím, coby jeho původně tvrzenou motivaci vedoucí k nenastoupení vojenské služby zpochybňovalo. Na přímý dotaz soudu, zda je S. J., uvedl, že nikoliv a na další dotaz prokurátora, zda jím byl v minulosti, odpověděl, že v době, kdy byla řešena jeho trestná činnost, byl ve spojení s některými členy S. J. Po přečtení původní svědecké výpovědi jeho ošetřující lékařky MUDr. D., z níž vyplývalo, že před ní Ing. S. dával najevo, že se mu na vojnu nechce, obviněný reagoval v tom smyslu, že se jmenovanou o vojenských věcech nehovořil a není mu tedy známo, jak se mohla do protokolu dostat informace, že nechtěl jít na vojnu.
Za této důkazní situace, kdy žadatel o soudní rehabilitaci Ing. B. S. v přezkumném řízení konaném podle příslušných ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v jeho rámci neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by zakládaly důvod k rozhodnutí podle ustanovení §14 odst. 1 výše citovaného zákona a ani vojenský obvodový soud z původního trestního spisu nezjistil nic, coby takový postup odůvodňovalo, nezbylo mu než návrh na soudní rehabilitaci, jako nedůvodný zamítnout.
Není proto případná výtka ministra spravedlnosti, že se soud prvního, ale i soud druhého stupně nevypořádaly s rozhodující okolností, kterou je tvrzení Ing. S. o důvodech, pro které nenastoupil vojenskou službu. Je tomu přesně naopak, neboť jak v usnesení bývalého Vojenského soudu v Brně ze dne 19. 11. 1992 sp zn. 1 Rtv 45/92, tak v usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 1992 sp. zn. 1 Rtvo 35/92, jsou obsaženy podrobné pasáže, v nichž tyto soudy reagují na námitku obviněného, že v kritické době nebyl zdravotně způsobilý na vojenskou službu nastoupit, a proto neměl být za svůj čin odsouzen.
Soudy zcela případně poukázaly na okolnost, že v době, kdy byl obviněný povolán k výkonu základní vojenské služby, platila podle rozhodnutí příslušné odvodní komise taková jeho zdravotní klasifikace, která jej označovala za schopného vojenské služby s omezeními druhého stupně. Obviněný ačkoliv si byl této zdravotní klasifikace dobře vědom, neučinil nic proto, aby orgánům vojenské správy předložil lékařskou zprávu, dokládající jím tvrzené zhoršené zdravotní potíže, v důsledku čehož by bylo možné jeho existující zdravotní klasifikaci přehodnotit. Za existujícího stavu byl obviněný povinen povolávací rozkaz převzít a v souladu s jeho zněním nastoupit základní vojenskou službu u určeného vojenského útvaru a zde pak případně řešit své zdravotní obtíže prostřednictvím náčelníka zdravotnické služby útvaru. Na tomto správném a zákonu odpovídajícím závěru nemohl nic změnit ani názor znalce, který se vyjadřoval ke zdravotnímu stavu obviněného v době kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání, a to v tom smyslu, že pro aktuální zhoršené potíže obviněného by se v jeho případě klonil k dočasné neschopnosti vojenské služby. Z toho však nebylo možné automaticky prezumovat, že v době, kdy byl obviněný Ing. S. povoláván k výkonu základní vojenské služby, mu jeho zdravotní stav zabraňoval řádně tuto službu nastoupit. Znalec totiž ve svém posudku také potvrdil správnost zdravotní klasifikace obviněného, kterou stanovila v říjnu 1977 odvodní komise. Dále též prohlásil, že kdyby měl obviněný zajištěny odpovídající stravovací podmínky, mohl by i v době zpracování posudku vykonávat vojenskou službu se zdravotními omezeními druhého stupně.
Nelze proto souhlasit ani s tím, že by soudy obou stupňů v rámci rehabilitačního řízení řádně nepřezkoumaly správnost původních skutkových zjištění, jakož i bezvadnost důkazů, o něž se odsuzující rozhodnutí opírala. Nebylo taktéž zjištěno, že by původní řízení bylo zatíženo nějakými porušeními procesních předpisů, jak je definováno v zákoně o soudní rehabilitaci, nakonec toto nenamítal obviněný ani ve své žádosti o soudní rehabilitaci a nyní to taktéž nenamítla stížnost pro porušení zákona. Bývalé vojenské soudy nemohly pokládat za nesprávnou ani právní kvalifikaci, která byla na jednání obviněného aplikována, neboť ten zcela vědomě a chtěně odmítl převzít povolávací rozkaz a ve stanovené době také k vojenskému útvaru k výkonu základní vojenské služby nenastoupil. Posouzení jeho jednání, jako trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zák., tehdy účinného, bylo tedy zcela odpovídající zákonu, když soudy v původním řízení shodně odmítly akceptovat nedostatečně podložený názor tehdejší vojenské prokuratury, že obviněný vojenskou službu nenastoupil kvůli jiné, a to náboženské motivaci, a že tento jeho úmysl má trvalou povahu a je proto třeba uvedený trestný čin kvalifikovat podle ustanovení §269 odst. 1 tr. zák.
Jediné s čím se soudy v rámci rehabilitačního řízení ve svých rozhodnutích nezabývaly a nevypořádaly, byla námitka obviněného Ing. S. směřující proti hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání, jak jej posoudil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku. Lze souhlasit s tím, že nesprávnost nazírání obviněného na některé otázky účelu vojenské služby zejména v situaci, kdy obviněný základní vojenskou službu nezačal vykonávat, nepodrobil se tudíž ani příslušnému výcviku, bylo zcela předčasné hodnotit, jako okolnost zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti jím spáchaného činu. To ale neznamená, že by tím konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti tohoto činu byl nepatrný a tudíž by o trestný čin vůbec nešlo. Obviněný byl vysokoškolsky vzdělaný člověk, kterému v době spáchání činu bylo 26 let a bylo tudíž od něho nejenom možné, ale nutné očekávat adekvátní přístup při řešení problematiky jeho povolání a nástupu na základní vojenskou službu. Jmenovaný ale s orgány tehdejší vojenské správy odmítl alespoň elementárním způsobem spolupracovat a k předání povolávacího rozkazu musel být dokonce předveden, namísto toho, aby si opatřil příslušnou lékařskou zprávu, která by dokládala jím uváděné prohlubující se zdravotní potíže a tuto předal příslušným orgánům. Kdyby takovým způsobem k plnění zákonných povinností přistupovaly i další osoby, nutně by to vedlo k ohrožení funkčnosti státní správy. Lze tedy konstatovat, že nejenom z tehdejšího, ale i z dnešního pohledu jednání obviněného Ing. S. naplňovalo nejenom formální ale i materiální znak výše citovaného trestného činu. Není proto opodstatněné dovolávat se konstatování, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem /viz §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci/.
Na tomto místě je třeba prohlásit, že je diskutabilní, zda v řízení o soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo přípustné uvádět tzv. „nova“, tedy skutečnosti, které v původním trestním řízení nebyly předmětem dokazování. Podle názoru Nejvyššího soudu to připustit bylo možné a nutné, ale výhradně k prokázání nezákonného postupu tehdejších orgánů činných v trestním řízení, který spočíval např. v nepřípustném nátlaku na obviněné, svědky či znalce, ve zfalšování, podvržení listinných důkazů, odborných posudků apod., nebo že skutek byl vyprovokován, organizován či řízen tehdejšími bezpečnostními orgány, případně k prokázání jiných obdobných nezákonností, neboť tyto okolnosti by z původních spisů nebo důkazních prostředků nemusely být na první pohled zřejmé.
V projednávaném případě se však o nic takového nejednalo. Obviněný ve své žádosti o soudní rehabilitaci, jakož i ve svém celkovém vystoupení před rehabilitačním soudem setrval na původních zdravotních důvodech nenastoupení služby v ozbrojených silách a jiné důvody tohoto svého počínání neuváděl. S námitkami, které obviněný uvedl, se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích a ani Nejvyšší soud nemá důvod uvádět cokoli dalšího nad rámec toho, co již bylo vysloveno výše v odůvodnění tohoto usnesení. Navíc jinou motivací obviněného se dostatečně zabývaly bývalé vojenské soudy obou stupňů v původním řízení a dospěly k závěru o jejím zcela nespolehlivém prokázání.
Závěrem je pak třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nezpochybňuje správnost myšlenek citovaných stížností pro porušení zákona z příslušných nálezů Ústavního soudu, či z mezinárodních dokumentů o lidských právech a svobodách, ale na projednávaný případ obviněného Ing. B. S. nebylo možné ani důvodné zmíněné závěry aplikovat, jelikož jmenovaný se svého jednání dopustil prokazatelně z jiných důvodů, než na které bylo poukazováno stížností pro porušení zákona. Nejvyšší soud ji proto podle §268 ost. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodně podanou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec