ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.58.2005.1
sp. zn. 4 Tz 58/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. R., proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 2 T 130/2001, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 2 T 130/2001 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného L. R.
Napadený rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 2 T 130/2001, se zrušuje ve výrocích o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. pod body 2- 4 a v celém výroku o trestu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu ve Zlíně se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 2 T 130/2001, byl obviněný L. R. uznán vinným jednak trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Trestné činnosti se obviněný měl dopustit tím, že
1) ve Z. ve dnech 4. 11. 2000, 20. 1. 2001 a 24. 1. 2001 v suterénních prostorách domu na ulici L. V. opakovaně odřezal kovové trubky sloužící k rozvodu vody, plynu a teplé vody, odstranil vnitřní mechanismy napouštěcích ventilů a termostatické hlavice radiátorů, demontoval elektrickou zásuvku pro připojení kotle, vypustil vodu z topného systému, odpojil přívod elektrické energie do domu a uzamykáním znemožňoval přístup na půdu domu, čímž majitelce tohoto domu V. R., podstatně ztěžoval a narušoval řádné užívání jejích obytných prostor v domě,
ve Z. jako soukromý podnikatel – fyzická osoba s místem podnikání Z., ul. L. V.,
2) podal dne 2. 4. 2001 Finančnímu úřadu ve Z. daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2000, v němž do daňově uznatelných výdajů zahrnul fingované nákupy materiálu od společnosti B., k. s. B. a Sdružení Š. – S. J. Š. a F. P., Š., N., ve výši 553.658,53 Kč, čímž zkrátil daň z příjmů fyzických osob za rok 2000 o částku 128.844,- Kč,
3) podal dne 25. 10. 2000 Finančnímu úřadu ve Z. přiznání k dani z přidané hodnoty za třetí čtvrtletí roku 2000, v němž uplatnil na základě fingovaných nákupů od společnosti B., k. s. B. a S. Š. – S. J. Š. a F. P., Š., N., nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 90.234,- Kč,
4) podal dne 26. 1. 2001 Finančnímu úřadu ve Z. přiznání k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2000, v němž uplatnil na základě fingovaných nákupů od společnosti B., k. s. B. a S. Š. – S. J. Š. a F. P., Š., N., nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 98.899,- Kč,
5) ve Z. v prostorách domu na ulici L. V. majitelce domu V. R., ztěžoval a narušoval řádné užívání jejích obytných prostor v domě tím, že dne 15. 11. 2001 kolem 1.00 hodin v suterénu domu úmyslně poškodil potrubí ústředního vytápění a odstranil vnitřní mechanismy ventilů a termostatické hlavice radiátorů, a ve dnech 15. 11. 2001 a 3. 1. 2002 uzamykáním znemožňoval přístup do půdní prostory domu.
Za to byl obviněný L. R. podle §148 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto též o náhradě škody. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 10. 2003.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 2 T 130/2001, podal obviněný L. R. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 3 To 422/2003, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jako opožděně podané.
Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 2 T 130/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. R. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §2 odst. 1, odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §249a odst. 2 a §148 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že u skutků uvedených ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 1) a 5) neprovedl soud veškeré dostupné důkazy, zejména znaleckým posudkem, kterým by byla vyvrácena či potvrzena obhajoba obviněného, že zhodnocoval celý dům, protože chtěl udělat rozvody do každé bytové jednotky samostatně a nikoli do zařízení neoprávněně zasahovat a znemožňovat užívání domu poškozené. Dále stěžovatel namítá, pokud jde o skutky uvedené ve výroku napadeného rozsudku pod body 2) až 4), zde je především třeba poukázat na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť bylo rozhodnuto výlučně na základě listinných důkazů, bez výslechu obviněného v hlavním líčení k těmto bodům a provedení dalších důkazů, kterými by bylo prokázáno, zda vyfakturované zboží bylo skutečně odebráno a obviněným použito. Za této situace tedy vychází závěr o vině z nedostatečných skutkových zjištění.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že u skutků uvedených ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 1) a 5) nebyly okresním soudem provedeny veškeré dostupné důkazy, na základě kterých by byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že námitce stěžovatele týkající se skutků uvedených ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 1) a 5) nelze vyhovět, neboť okresní soud logicky a dostatečně odůvodnil své závěry týkající se viny obviněného L. R. výše citovanými skutky. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění výše uvedených žalovaných skutků ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Okresní soud ve Zlíně náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněného L. R. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného L. R., které soud z důkazů vyvodil, odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinil soud prvního stupně z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soud prvního stupně byl oprávněn samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Jiná situace je však v případě námitky týkající se skutků uvedených ve výroku napadeného rozsudku pod body 2) až 4), kterými měla být naplněna skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kde stěžovatel poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Nejvyšší soud souhlasí s argumentací obsaženou v odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona, že okresní soud rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, aniž byly provedeny další dosažitelné důkazy, takže jeho skutková zjištění zůstala neúplná. Je třeba přisvědčit námitce obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona týkající se toho, že nebylo dosažitelnými důkazy prověřeno, zda vyfakturované zboží bylo skutečně odebráno a obviněným použito.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na správném vyměření daně a na příjmech z těchto povinných plateb.
V ustanovení §23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je uvedeno, že základem daně je rozdíl, o který příjmy převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období. Konstrukce daně z příjmů umožňuje subjektům odečíst od příjmů, které podléhají zdanění, nákladové položky a snížit tak základ daně. Daňovými náklady jsou podle výše uvedeného zákona účinné výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v prokázané výši. Subjekt musí správci daně prokázat vynaložené výdaje (náklady). V ustanovení §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, je uvedeno, že plátce má nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Nárok na odpočet daně daňový subjekt prokazoval daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu.
Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti, případně předstírá, že takovou povinnost nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně, případně aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Daň z příjmů nebo daň z přidané hodnoty lze zkrátit mimo jiné i tím, že pachatel sice podá daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ) a tím zaplatil nižší daň.
Znakem subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. je zavinění ve formě úmyslu, přičemž úmysl se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována. Subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba prokazovat jako každý jiný znak skutkové podstaty. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti, a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že Okresní soud ve Zlíně nepostupoval správně, když vzal za podklad pro rozhodnutí o vině obviněného L. R. pouze listinné důkazy, a to konkrétně zjištění a závěry finančního úřadu učiněné při daňové kontrole u obviněného L. R. Rozhodnutí soudu se musí zakládat na faktech přesně a úplně zjištěných, která nevzbuzují důvodné pochybnosti o své pravdivosti. Proto musí být v trestním řízení vina obviněnému nepochybně prokázána. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyly v dosavadním řízení objasněny některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení věci, zejména zda vyfakturované zboží bylo skutečně odebráno a obviněným použito. Z tohoto pohledu bude zapotřebí doplnit dokazování o další důkazy, zejména o výslech svědků – zástupců společnosti B., k. s. a S. Š. – S. zaměřený jednak na zjištění, zda došlo k uvedeným nákupům a odběru zboží obviněným L. R. u výše uvedených společností, a jednak na zjištění, zda výše uvedené společnosti vystavili předmětné faktury nebo daňové doklady. Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácené daně ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně sice není soud vázán, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu postupem uvedeným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dále bude zapotřebí provést výslechy zaměstnanců finančního úřadu, kteří prováděli daňovou kontrolu u obviněného L. R. nebo přišli s obviněným do styku při jeho jednáních na finančním úřadě. Okresní soud ve Zlíně musí provést v souladu se zákonem všechny výše uvedené důkazy potřebné k objasnění výše citovaných žalovaných skutků ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a z takto provedených důkazů pak spolehlivě zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a na jehož základě bude možno rozhodnout o vině obviněného L. R. Provedené důkazy musí okresní soud v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotit a na jejich základě učinit odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněného L. R.
Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že naopak nelze přisvědčit námitce ministra spravedlnosti, že ve věci bylo rozhodnuto bez výslechu obviněného, neboť obviněný L. R. byl k výše uvedené věci vyslechnut dne 18. 2. 2002, kdy se k dané věci odmítl vyjádřit. Dále pak odmítl vypovídat při hlavním líčení dne 18. 8. 2003 a opustil jednací síň, přičemž uvedl, že se nadále nebude účastnit soudních jednání.
Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že Okresní soud ve Zlíně rozhodoval o trestné činnosti obviněného L. R. v části týkající se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 2 T 130/2001 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného L. R.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v uvedeném směru, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ve výrocích o vině pod body 2 –4, kterými obviněný L. R. měl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., a v celém výroku o trestu zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu ve Zlíně bylo podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle výše uvedených pravidel, tedy aby doplnil dokazování tak, jak bylo výše naznačeno. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že s ohledem na skutečnost, že vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. J. P.