ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.67.2005.1
sp. zn. 4 Tz 67/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. června 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. B., proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 61 To 238/2003, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , neboť není důvodná.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 31 T 25/2002, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím že dne 28. 8. 2000 v P., ul. N. Ch., v sídle společnosti A. S., s.r.o. uzavřel smlouvu o nájmu osobního motorového vozidla zn. Ssang Young Musso, na dobu od 28. 8. 2000 do 15. 9. 2000 a následně ho předal, v rozporu s všeobecnými obchodními podmínkami, dne 30. 8. 2000 kolem 12.00 hod. v P., na parkovišti před Fakultní T. n. obžalovanému B., který ho společně s další neztotožněnou osobou ukrajinské národnosti poté, co převzal potřebné padělané doklady a svůj cestovní pas s udělením víza na U., převezl téhož dne kolem 22.00 hod. přes hraniční přechod V. N. na U., kde vozidlo dle instrukcí ponechal, společnosti P. k.s., se sídlem P., B., tak vznikla škoda v celkové výši nejméně 490.900,- Kč.
Za to mu byl v sazbě §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 2 T 191/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Obviněnému M. B. bylo dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby nahradil škodu ve výši 490.900,- Kč k.s. P., P., B. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla k.s. P., viz výše, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného M. B. rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2003 rozsudkem sp. zn. 61 To 238/2003 podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. tak, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o uloženém trestu, který byl uložen obviněnému M. B., a za podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. uložil podle §248 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 2 T 191/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 61 To 238/2003, podle §266 odst. 1, odst. 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. B. Napadenému rozhodnutí vytýká, že jím byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Podle názoru stěžovatele skutková zjištění soudů obou stupňů neodpovídají skutečnosti, protože dokazování zůstalo v základních směrech neúplným. Některé provedené důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadami trestního řízení, jiné provedené důkazy nebyly vůbec zohledněny, a v případě spoluobviněného F. B. byla použita nesprávná právní kvalifikace činu, což mělo podle ministra spravedlnosti zásadní význam i pro stanovení odpovídající právní kvalifikace jednání obviněného.
Za důkazy, které by mohly vyznět ve prospěch obviněného, a které nebyly soudem provedeny, považuje stěžovatel především ověření pohybu předmětného vozidla a ověření výsledku použití vyhledávacího zařízení jeho vozidla. Nikdy nedošlo k odstranění rozporu mezi zprávou celnice a zprávou agentury, která na pokyn autopůjčovny zjišťovala pohyb vozidla přes státní hranice. Dalším důkazem, který nebyl soudem považován za podstatný, a jenž podle stěžovatele svědčí ve prospěch obviněného, je způsob vyplnění nájemní smlouvy na předmětné vozidlo.
K porušení základních zásad trestního řízení došlo také tím, že soudy obou stupňů vůbec nepřihlédly k některým důkazům, zejména k dopisu, jehož autorem je svědek P. W.
Za největší nedostatek odsuzujících rozsudků považuje ministr spravedlnosti skutečnost, že trestněprávní odpovědnost obviněného M. B. byla konstruována prakticky výlučně na výpovědi spoluobviněného F. B.
Nalézací i odvolací soud se nezabývaly otázkou výnosu z uvedené trestné činnosti a nedostatek pozornosti orgány činné v trestním řízení věnovaly účasti občana ukrajinské národnosti na trestné činnosti.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že výpovědi svědkyně S. P. a svědka P. W. byly soudem hodnoceny jako nevěrohodné, stejně jako opakované vyjádření obviněného M. B. Soud dále nereflektoval návrh obviněného na provedení důkazu zkoumáním záznamu průmyslových kamer z areálu před Fakultní T. n., na nichž by mělo být zachyceno předání vozu. Soud se také nezabýval tvrzením obviněného, že si chtěl v autopůjčovně původně najmout jiný vůz.
Podle názoru ministra spravedlnosti nalézací soud porušil zákon, když na základě neúplného dokazování rozhodl o vině a trestu obviněného a odvolací soud pak porušil zákon tím, že se s výrokem o vině obviněného ve svém rozsudku ztotožnil. Vyhodnocení důkazů, jak bylo soudy obou stupňů provedeno, podle stěžovatele nutno považovat za hodnocení důkazů v rozporu se zásadou formální logiky.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 61 To 238/2003, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného M. B. Podle §269 odst. 2 tr. ř. nechť je napadený rozsudek zrušen, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném podle §274 tr. ř. přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž vzhledem k tomu, že stížností pro porušení zákona byla napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud podle §267 odst. 5 tr. ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týkala obviněného M. B., a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak pravomocného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že skutková zjištění popsaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývají pouze z výpovědi spoluobviněného F. B. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že přes existenci určitých nesrovnalostí ve výpovědi obviněného F. B., o kterých se zmiňuje stížnost pro porušení zákona, nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí nebyla správná, neboť nalézací soud a soud odvolací logicky a dostatečně odůvodnily své závěry. V souladu s ustanovením §125 tr. ř. v odůvodněních svých rozhodnutí vysvětlily genezi výpovědí spoluobviněného, zabývaly se a hodnotily jeho věrohodnost jakožto otázku po výtce právní, jejíž vyhodnocení náleží toliko soudu. V návaznosti na tuto výpověď se také podrobně zabývaly obhajobou obviněného, kterou hodnotily nejen v kontextu výpovědi spoluobviněného B., ale v kontextu všech dalších důkazů tak, aby skutkové a právní závěry tvořily logicky zdůvodněný a skloubený řetězec. Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaných skutků ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy Obvodní soud pro Prahu 4 náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a učinil odpovídající skutkové i právní závěry o vině obviněného M. B.
Pokud je stížností pro porušení zákona vytýkáno, že obviněný B. nahlásil ztrátu automobilu v době, kdy se subjektivně domníval, že se vozidlo ještě nachází na území České republiky, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 61 To 238/2003, podrobně rozvádí a hodnotí okolnosti oznámení odcizení předmětného vozidla, přičemž tyto své závěry opírá o protokoly a úřední záznamy Policie České republiky, které jsou založeny ve spise, z nichž mimo jiné vyplývá, že obviněný B. při oznámení odcizení vozidla měnil své údaje ohledně toho, kde bylo vlastně vozidlo odstaveno. Otázka místa překročení státní hranice byla dostatečně prokázána zprávou z hraničního přechodu, fotokopií cestovního pasu obviněného B., jeho výpovědí a zprávou České zprostředkovatelské a informační agentury C. ze dne 1. 9. 2000. Vzhledem k obsahu těchto důkazů pak odvolací soud nenabyl pochybností o tom, že místem překročení státní hranice byl jednoznačně zjištěn hraniční přechod V. N. mezi S. r. a U.
Ve všeobecných obchodních podmínkách pro nájem vozidla, které jsou nedílnou součástí smlouvy o nájmu vozidla mezi pronajímatelem A. P. S. s.r.o. a nájemcem M. B. ze dne 28. 8. 2000 (č. l. 69-70) bylo mimo jiné stanoveno, že nájemce je povinen používat vozidla výhradně pro svoji potřebu, a dále že nesmí přenechat užívání vozidla jiné osobě. Soudy obou stupňů správně zjistily, že obviněný uvedené smluvní podmínky porušil, tím, že předmětné osobní vozidlo předal s v rozporu s uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami obviněnému B. Přestože ne každá dispozice se svěřenou cizí věcí proti příkazu svěřitele může být považována za její přisvojení ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. (srov. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu T 335/2002), soudy obou stupňů správně dovodily, že došlo k přisvojení cizí věci ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., a to na základě dohody mezi obviněným B. a spolupachatelem B., kterou dovodily na základě konkrétních ujednání obou obviněných, a ke které obvinění B. a B. dospěli až po uzavření smlouvy o nájmu vozidla.
Pokud ministr spravedlnosti namítá, že v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 31 T 25/2002, byla použita nesprávná právní kvalifikace jednání obviněného B., nelze než poukázat na část odůvodnění odvolacího soudu, kde je uvedeno, že přestože všechny skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný B. jednal jako spolupachatel obviněného B., případně jako jeho pomocník, vzhledem k tomu, že odvolání nebylo podáno v neprospěch obviněného B., musel odvolací soud respektovat právní kvalifikaci jednání obviněného B. jakožto trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Vzhledem ke znění ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., podle kterého byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, výše popsaná okolnost žádným způsobem neovlivňuje právní kvalifikaci jednání obviněného M. B.
K dopisu, jehož autorem je svědek P. W. (č. l. 24), se tento svědek vyjádřil v hlavním líčení konaném dne 17. 2. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 4. Potvrdil, že je autorem tohoto dopisu a dále uvedl, že se k věci nechtěl vyjadřovat, protože oba obvinění jsou jeho kamarádi. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 31 T 25/2002, vyhodnotil výpověď svědka P. W. jako vyhýbavou a nekonkrétní, a v odůvodnění rozsudku také uvedl, že ve výpovědi bylo nepřehlédnutelné úsilí přesvědčit soud, že jemu samotnému nebylo nic známo o posuzované trestné činnosti.
S námitkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona, týkajících se neúplně provedeného dokazování a nutnosti provést jeho doplnění, se Nejvyšší soud neztotožnil. Pokud je vytýkáno, že mělo být zjištěno, zda obviněný vykonal den před svým odjezdem na U. cestu do Č. K., a naopak nebylo zjištěno, kdo měl majetkový prospěch z celé transakce, že se nepodařilo identifikovat neznámou osobu ukrajinské národnosti, stejně tak že nebyl proveden důkaz prostřednictvím záznamu průmyslových kamer z areálu před F. T. n., je nutno konstatovat, že se jedná o důkazy pro toto řízení nadbytečné, neboť z důkazů, které byly provedeny, byla dostatečně prokázána výše uvedená skutková zjištění.
V ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. je uvedeno, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada volného hodnocení důkazů tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 11 tr. ř. je jednání před soudy ústní, důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. V tomto zákonném ustanovení je obsažena zásada ústnosti, která znamená, že soudy rozhodují na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů. Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, jakož i zásady veřejnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Je zde vymezena jedna ze základních zásad trestního řízení – zásada bezprostřednosti, která znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly bezprostředně provedeny.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy vyhodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř. a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného M. B. trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Městský soud v Praze jako soud odvolací postupoval v intencích ustanovení §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř., k čemuž je procesně oprávněn, přičemž ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 61 To 238/2003, také přesvědčivě vyložil důvody a úvahy, které ho k tomuto procesnímu postupu vedly. Při splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl sám. Nejvyšší soud konstatuje, že v tomto řízení soud druhého stupně respektoval zásadu ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, a to zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů. Za stávající důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu všech důkazů. To se týká zejména výpovědí obviněných a svědků, u nichž je nezbyté, aby si soudy obou stupňů mohly na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině obviněného M. B., které soud z důkazů vyvodil, plně odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyslovil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a které byly dále doplněny argumentací odvolacího soudu. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu, zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s již vzpomenutou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavkem na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit o nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotit a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů nelze dospět k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v rozporu se zásadami formální logiky. Nejvyšší soud naopak hodnocení provedených důkazů shledal v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., tyto hodnotící úvahy jsou náležitě odůvodněny, logicky skloubeny, přičemž jde o řetězec důkazů, který neumožňuje jiný závěr než ten, který soudy obou stupňů učinily. Vznesená námitka tak postrádá relevanci a zůstala jen v rovině osobního názoru stěžovatele, zejména když mimo konstatování údajného porušení pravidel formální logiky konkrétně nepoukázal na jakýkoli logický nesoulad.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány jisté rozpory mezi provedenými důkazy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy nutně musely vést k uplatnění zásady „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. V obecné rovině i přes rozpory mezi důkazy může soud v konkrétní důkazní situaci dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení důkazů výše naznačeným způsobem, přičemž již nepřichází v úvahu provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém nestranném a objektivním uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v projednávaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 61 To 238/2003, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 31 T 25/2002, ohledně obviněného M. B. a při nezměněném výroku o vině znovu sám rozhodl o trestu obviněného, nepochybil.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 61 To 238/2003, tak, že není důvodná, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á